ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.13.2005.1
sp. zn. 4 Tz 13/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, čj. 6 To 426/2001-620, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 1998, čj. 3 T 36/98-299, byl obviněný JUDr. J. M., tehdy policejní rada v hodnosti podplukovníka, uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zák., na tom skutkovém základě, že jako vedoucí skupiny finanční kriminality, odboru hospodářské kriminality Ředitelství služby kriminální policie Policejního prezidia ČR, ačkoli mu jeho nadřízený v druhé polovině listopadu 1997 striktně zakázal, aby se nadále zabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti v podniku S., a. s., dne 10. 2. 1998 se spojil s Ing. K. B., bývalým finančním ředitelem společnosti S., která byla majoritním vlastníkem S., a. s. a při následujících schůzkách, které se uskutečnily zejména v P., pod pohrůžkou trestního stíhání a uvalení vazby ve věci vyšetřování hospodářské trestné činnosti v podniku S., a. s., na něm požadoval blíže nespecifikovanou finanční částku na pokrytí nákladů spojených s vyřízením beztrestnosti a dne 20. 3. 1998 v poledních hodinách v restauraci T. L. v P., D. h. převzal od Ing. B. obálku s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč. Za to byl podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let a podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie ČR a příslušníka Obecní (Městské) policie na dobu deseti let.
Na základě odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. března 1999, čj. 6 To 66/99-340, výše uvedený rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V novém řízení Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, čj. 3 T 36/98-382, který proti předchozímu rozsudku doznal změny jen v tom smyslu, že ve skutkové větě byla přesněji a podrobněji popsána trestná činnost obviněného. Co do viny a trestu však bylo rozhodnuto stejně. Odvolání obviněného JUDr. J. M. proti tomuto rozsudku bylo pak již usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. října 1999, čj. 6 To 376/99-430, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného JUDr. J. M. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98.
V důsledku toho věc znovu projednal Obvodní soud pro Prahu 7, jenž rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, čj. 24 T 79/2000-567, uznal obviněného JUDr. J. M. opět vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to ve znění novely č. 96/99 Sb., na tom skutkovém základě, že „ve funkci vedoucího skupiny finanční kriminality, odboru hospodářské kriminality Ředitelství služby kriminální policie Policejního prezidia ČR, ač mu jeho nadřízeným v druhé polovině listopadu 1997 bylo striktně nařízeno, aby se již nezabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti podniku S., a. s., dne 10. 2. 1998 se spojil s Ing. K. B., bývalým finančním ředitelem společnosti S., která byla majoritním vlastníkem S., a. s. a při následných schůzkách, které se uskutečnily zejména v P., navodil takovou situaci, z nichž vyplynulo, že je schopen svými kontakty koordinovat a ovlivňovat vyšetřování hospodářské trestné činnosti společnosti S., a. s., tak, aby svědek Ing. K. B. nebyl trestně stíhán a nebyla na něj uvalena vazba, instruoval svědka o jeho postupu, způsobu výpovědi a takto ve svědkovi Ing. B. vyvolal dojem, že za svou aktivitu v jeho prospěch očekává vyrovnání blíže nespecifikovanou finanční částkou – provozním kapitálem na pokrytí nákladů s tím spojených, jako je úhrada benzínu, telefonu a stravování“. Za to mu byl podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech povolání spojených s uzavřením služebního poměru, na dobu deseti let.
Městský soud v Praze rozhodl na základě odvolání obviněného JUDr. J. M. rozsudkem ze dne 30. listopadu 2001, čj. 6 To 426/2001-620, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 96/99 Sb. a při nezměněném výroku, jímž byl podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, odsoudil obviněného podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v činnosti příslušníka Policie České republiky a Městské (obecní) policie na dobu 10 let.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, čj. 3 To 148/2002-665, bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, odmítnuto jako nepřípustné.
Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2002, čj. II. ÚS 143/02-667, byla ústavní stížnost obviněného JUDr. J. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 24 T 79/2000, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Prezident republiky svým rozhodnutím ze dne 13. 9. 2002, čj. Mil.:1376/00 Ska-D, prominul obviněnému JUDr. J. M. zbytek dosud nevykonaného trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 24 T 79/2000, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, pod podmínkou, že se do 3 let od udělení milosti nedopustí úmyslného trestného činu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného JUDr. J. M. s tím, že pokud tento soud na podkladě odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sám ve věci rozhodl, porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř., když v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V jejím písemném vyhotovení se uvádí, že přestože stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí již nezahrnulo do skutku přijetí úplatku ve výši 250.000,-Kč, obviněnému nebylo spolehlivě prokázáno, že by požadoval úplatek od uvedeného svědka (míněn Ing. K. B.), byť naznačoval že mu vznikají určité náklady spojené s jednáním v předmětné záležitosti. Také nebylo obviněnému prokázáno, že by stanovil případnou výši úplatku. Naopak částka 250.000,- Kč jako úplatek pro obviněného byla stanovena policií. Ustanovení §160 tr. zák. předpokládá prokázat, že pachatel příjme úplatek, což se nestalo. Podle odstavce druhého §160 tr. zák. pachatel musí žádat poskytnutí úplatku. Obviněný sice naznačoval vznik určitých režijních nákladů, rozhodně však nežádal v souvislosti s tím poskytnutí finanční částky. Spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm.) tr. zák. a v té souvislosti i trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebylo obviněnému spolehlivě prokázáno a soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného JUDr. J. M. ve vytýkaném smyslu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedlo, že z obsahu stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ji minstr spravedlnosti opřel zejména o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů činné v projednávané trestní věci. Po prostudování stížnosti pro porušení zákona a podkladových materiálů dospělo Nejvyšší státní zastupitelství k závěru, že oba soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že ani Nejvyšší soud v řízení o mimořádných opravných prostředcích nemůže zrušit podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, nelze napadeným rozhodnutím vytknout žádnou vadu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a proto s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. V závěru svého vyjádření poukázalo Nejvyšší státní zastupitelství též na usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002, jímž byla opakovaná ústavní stížnost obviněného JUDr. J. M. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Obviněný JUDr. J. M. se v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona odvolává na důvody, pro které Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 6. 2000, čj. III. ÚS 597/99, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 1999, čj. 3 T 36/98-382, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, na jejichž základě shledal postup orgánů činných v trestním řízení nezákonným a protiústavním. V rozporu s rozhodnutími soudů obviněný uvádí, že to byl svědek K. B., který dne 10. 2. 1998 telefonicky pozval obviněného na schůzku a nikoli obviněný svědka. Sešli se poté ještě několikrát, přičemž se vždy jednalo pouze o výměnu informací mezi policistou a osobou, kterou obviněný považoval za svého informátora. Obviněný se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených jak Listinou základních práv a svobod, tak i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze jej ve stížností napadených rozsudcích uznaly vinným z jednání, o němž Ústavní soud rozhodl, že se ho naopak dopustila státní moc, reprezentovaná policií. Obviněný se domnívá, že tyto soudy nerespektovaly kasační nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, ve kterém Ústavní soud doslovně uvedl, že to byla státní moc, reprezentovaná policií, která svým jednáním a postupem vytvořila podmínky a navodila situaci se zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat, což představovalo exces z hranic, ve kterých se odehrává trestní řízení. V rozporu s tímto nálezem však soudy rozhodly, že to byl obviněný, kdo navodil situaci a vyvolal dojem, že od svědka ing. B. očekává úplatek, ačkoliv od něj nic takového nežádal (to potvrdil tento svědek i u hlavního líčení), přestože Ústavní soud závazně rozhodl, že takto nejednal obviněný, ale policie (inspekce MV). Obviněný považuje za neústavní a právo na spravedlivý proces porušující neprocesní způsob, jakým se Městský soud v Praze mimo jednání seznámil s navrženým listinným důkazem – kriminálním spisem inspekce MV, který navrhoval k důkazu, že šlo o připravenou provokaci vůči němu (nikoliv první v pořadí) a poté provedení tohoto důkazu odmítl, aniž by toto odmítnutí smysluplně vysvětlil. Z tohoto důkazu by soud zjistil, že šlo již o několikátý pokus IMV jej zdiskreditovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, k pojmu opomenuté důkazy). Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a porušily tak jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť nikoliv náležitě zjistily skutečný stav a provedené důkazy hodnotily nikoliv volně nýbrž svévolně a odmítly respektovat závazný nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Je toho názoru, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno jinak, nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, nebyl neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, které bylo v průběhu řízení několikrát účelově změněno, a jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Tím není myšlena jen policejní provokace stran schůzek a předání obálky s úplatkem, ale i výpověď svědka ing. M. R. (ten potvrdil, že jej obviněný žádal o asistenci na místě vůči provokatérovi a při otevření obálky) a výpověď samotného provokatéra ing. K. B., který uvedl, že byl instruován pracovníky IMV, výslovně popřel, že by jej obviněný o cokoliv žádal, a potvrdil, že ten mu nesliboval beztrestnost a že tím obviněný nesledoval vlastní zájmy. Shodně se stížností pro porušení zákona obviněný uvádí, že za takového důkazního stavu, mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“ a měl být zproštěn obžaloby, neboť skutek uvedený v obžalobě se nestal a jeho jednání se svědkem ing. B. nebylo trestným činem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané stížnosti vyhověl, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001 zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., neshledá-li důvod pro postup podle §271 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Předně je nutno konstatovat, že stížnost pro porušení zákona je odůvodněna tak stručně až vzniká pochybnost, zda je splněna zákonná podmínka uvedená v §267 odst. 1 tr. zák., tj. že ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných a dalších vyjmenovaných náležitostí uvedeno v jakém rozsahu i z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Bez jakékoli bližší argumentace (viz výše) totiž stěžovatel jenom tvrdí, že obviněnému nebylo spáchání trestných činů prokázáno.
Přitom však rozsudky soudu prvního stupně (na stranách 14 až 19) a odvolacího soudu (na stranách 4 až 6) obšírně objasnily a zdůvodnily své skutkové i právní závěry. Soud prvního stupně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, změnil skutkovou větu tak, že z ní vypustil část, popisující převzetí obálky s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč, dne 20. 3. 1998 v restauraci T. L. v P. Navzdory tomu však shledal v jednání obviněného JUDr. J. M. zákonné znaky těch trestných činů, jimiž ho uznal vinným. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil a přesvědčivě vyvrátil i námitky odvolání, týkající se nezachování totožnosti skutku.
S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud. Zde je na místě poukázat i na výše citovanou, přiléhavou argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, že ani kdyby tomu tak nebylo a Nejvyšší soud se z nějakých důvodů plně neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudy prvního a druhého stupně, nemohl by napadené rozhodnutí zrušit, pokud jim nebylo možno vytknout neúplnost důkazního řízení. V tomto směru však stížnost pro porušení zákona uvedeným soudům nic nevytkla. Za této situace proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout.
Pro úplnost je na místě dodat, že v této trestní věci ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud. Stížnost pro porušení zákona konstatuje, avšak již blíže nerozvádí, že jak napadeným rozhodnutím, tak jemu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, i celým dosavadním řízením v této věci, se na podkladě opakované ústavní stížnosti obviněného JUDr. J. M. zevrubně zabýval Ústavní soud ČR pod sp. zn. II. ÚS 143/2002. V odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 7. 2002 se Ústavní soud podrobně vypořádal se všemi 16 námitkami obviněného, jež se týkaly procesu, skutkových zjištění i právního hodnocení, načež ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V uvedeném rozhodnutí je výslovně uvedeno: „Přezkoumáním výše uvedeného skutkového stavu, ústavní stížnosti a jejích příloh, spisového materiálu a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo. V průběhu řízení před obecnými soudy, zejména ve stadiu soudního projednávání po vrácení věci Ústavním soudem, kteréhožto stadia se týká nyní posuzovaná ústavní stížnost, byly dodrženy principy řádného a spravedlivého procesu, které se promítají do příslušných ustanovení trestního řádu. Právo stěžovatele na obhajobu nebylo žádným způsobem porušeno nebo omezeno, bylo na vůli stěžovatele, jak svoji obhajobu zaměří. V řízení před obecnými soudy nebyla porušena ani zásada obžalovací, soud jednal a rozhodoval o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu, totožnost skutku byla zachována. Nelze se ani ztotožnit s námitkou týkající se hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Soud prvního stupně velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí důkazní postup popsal a výsledek hodnocení důkazů logicky a přesvědčivě odůvodnil, pečlivě zdůvodnil své závěry o skutkových zjištěních, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zabýval se v plném rozsahu obhajobou stěžovatele a důkazy, které ji vyvracejí. Taktéž právní závěry ze skutkových zjištění plynoucí podrobně rozvedl a odůvodnil. Rovněž odvolací soud reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí na všechny námitky uplatněné v odvolání a s těmito se vypořádal. Byly tedy splněny požadavky na spravedlivý proces, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly přiléhavě v rozhodnutí obecných soudů odůvodněny. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a svým rozhodnutím zasáhl do nezávislého soudního rozhodování“.
K tomu již opravdu není co dodat.
Poučení: Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
V Brně dne 3. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k