ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.14.2005.1
sp. zn. 4 Tz 14/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W., proti pravomocnému usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964 sp. zn. OPv 14/1964 bylo podle §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ 8505 Z., do které byl povolán rozkazem Okresní vojenské správy v K., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Usnesení nabylo právní moci téhož dne.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. W. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §269 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel poukázal na existenci odsuzujících rozsudků, a to bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952 sp. zn. Vt 34/1952 a bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 1/1954. V obou případech byl obviněný A. W. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, kdy mu byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a posléze čtyř let. V obou případech bylo důvodem odepření vojenské služby obviněným náboženské přesvědčení obviněného, který se odvolával na to, že je Svědkem J. Poté následovalo další trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., které vedl bývalý vojenský obvodový prokurátor v Olomouci pod sp. zn. OPv 14/1964. I v tomto případě obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názor pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala ústava i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše prezentované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody jednotlivě i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin “.
Byť bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, stalo se tak s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, kdy bylo poukazováno na duševní chorobu obviněného, nicméně trestní stíhání obviněného mělo být zastaveno s tím, že skutek, pro který je stíhán, není trestným činem, když tento postup je jednoznačně pro obviněného příznivější. Porušení zákona spatřuje stěžovatel v porušení zásady „ne bis in idem“. Pokud přesto bylo trestní stíhání zahájeno, mělo být neprodleně pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy platného trestního řádu zastaveno, a nikoli kvůli údajné duševní poruše.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného A. W., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení včetně rozhodnutí obsahově navazujících zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřovala, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Nejvyšší soud nemohl přezkoumat také řízení, napadené části rozhodnutí předcházející, neboť neměl k dispozici příslušný trestní spis. Z vyjádření Vojenského ústředního archivu Praha ze dne 13. 8. 2004, který je přílohou mimořádného opravného prostředku vyplývá, že trestní spis bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci sp. zn. OPv 14/64 byl poškozen při povodních v roce 2002 a v současné době se nachází v mrazírnách v K. Rekonstrukce justiční dokumentace dosud neproběhla, k tomuto kroku bude postupně přistoupeno v roce 2005. Nejvyšší soud tak vycházel při svých závěrech ze čtyř usnesení, jejichž opisy měl k dispozici a jejichž obsah bude citován dále. Řídě se povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. v rozsahu, který mu byl stavem existujících písemností umožněn, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
Z ověřeného opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952, sp. zn. Vt 34/52 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný A. W. byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že od 31. 8. 1952, kdy nastoupil vojenskou základní službu v M., odmítá konat jakoukoli službu v armádě, odvolávaje se na to, že se to nesrovnává s jeho náboženským přesvědčením. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 11. 1952.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1992 sp. zn. Rtv 134/91, které nabylo právní moci dne 20. 11. 1992, byl podle §14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ve všech výrocích včetně všech rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem téhož soudu v téže trestní věci ze dne 18. 2. 1993, který nabyl právní moci dne 11. 3. 1993, byl obviněný A. W. pro skutek kvalifikovaný obžalobou bývalé Nižší vojenské prokuratury v Plzni, sp. zn. Pt 44/52, jakožto trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem.
Dále Nejvyšší soud z obsahu vlastního spisu sp. zn. 4 Tz 194/2003 zjistil, že obviněný A. W. byl dne 7. 1. 1954 znovu odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. T 1/54 pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že dne 25. 11. 1953 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat uložené mu povinnosti a uposlechnout rozkazy představených s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, jakož i trest ztráty čestných práv občanských v trvání 7 roků. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
I tento rozsudek byl předmětem rehabilitačního řízení dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 154/1991 tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil výrok o trestu z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 1. 1992, na ně navazovalo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, jímž bylo trestní stíhání obviněného A. W. pro skutek ze dne 25. 11. 1953 zastaveno podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný v zákonné lhůtě požádal o pokračování v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem ze dne 31. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991 rozhodl, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54 neuloží obviněnému podle §227 tr. ř. trest.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W. stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud na jejím podkladě rozhodl dne 16. 12. 2003 rozsudkem pod sp. zn. 4 Tz 194/2003 tak, že pravomocné usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991, jakož i rozsudek téhož soudu pod stejnou spisovou značkou ze dne 31. 3. 1992 zrušil, když předtím vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného A. W. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993. Věc přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tyto okolnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést před tím, než vyloží své úvahy ve vztahu k trestní věci, v níž byla stížnost pro porušení zákona podána nyní.
Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud měl k dispozici pouze omezenou část písemností, které nadto nejsou ověřenými kopiemi podle originálu, leč v zájmu skončení věci a nastolení právní jistoty vycházel z těchto obhájcem obviněného předložených dokumentů tak, že o jejich pravosti a nabytí právní moci, zejména stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí nepochyboval.
Nejvyšší soud z uvedených listin zjistil, že dne 23. 1. 1964 bylo proti obviněnému A. W. podle §164 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ Z., do které byl povolán povolávacím rozkazem Okresní vojenské správy v K., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě. Není zřejmé, kdy toto usnesení nabylo právní moci. Dalším usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora ze dne 12. 2. 1964, sp. zn. OPv 14/64, bylo podle §116 odst. 2 tr. ř. nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného, a to dvěma znalci psychiatry psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v B. Znalcům byly položeny otázky, směřující ke zjištění, zda a jakou duševní chorobou obviněný A. W. trpí, zda je za spáchanou trestnou činnost trestně odpovědný ve smyslu §12 odst. 1 tr. zák., zda mohla duševní vada ovlivnit trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil a zda je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný. Ani v případě tohoto usnesení není zřejmé, kdy nabylo právní moci. Pravomocnost tohoto rozhodnutí však implicitně vyplývá z usnesení ze dne 17. 2. 1964, sp. zn. OPv 14/64, na jehož základě byl obviněný A. W. podle §72 odst. 1 tr. ř. propuštěn z vazby. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že obviněný byl dne 10. 2. 1964 vyšetřen na neurologickém oddělení Vojenské nemocnice v O., přičemž výsledkem vyšetření bylo doporučení lékařů na zkoumání duševního stavu obviněného na psychiatrickém oddělení specializovaného pracoviště, když oddělení ve Vojenské nemocnici v O. nemělo dostatek podkladů pro takovéto vyšetření. Uvedené okolnosti vedly dle bývalého vojenského prokurátora v Olomouci k závěru, že již nadále není dána obava z toho, že by obviněný v trestné činnosti pokračoval a tudíž pominul i důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že proti usnesení nebyla připuštěna stížnost, nabylo právní moci oznámením.
Usnesení, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, je ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/64 a podle §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. jím bylo trestní stíhání obviněného pro shora specifikovanou trestnou činnost zastaveno. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, že ve věci byl podán psychiatrickým oddělením Vojenské nemocnice v B. příslušný znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že obviněný A. W. trpí paranoidní psychopatií těžkého stupně, která se blíží duševní chorobě (psychóze) – paranoi. Podle znalců obviněný A. W. trpí bludem v izolované oblasti svého duševního života, avšak není schopen rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné a v době činu nebyl své jednání ovládat. Vzhledem k neexistenci obou podstatných složek příčetnosti, která je podmínkou trestní odpovědnosti obviněného, obviněný jednak nebyl schopen vojenské služby a jednak nebyla dána jeho trestní odpovědnost.
Při neexistenci jiného spisového materiálu Nejvyšší soud nemohl přezkoumat znalecký posudek a je tak vázán jeho závěry, když není zřejmé, z jakého důvodu měly být zpochybněny a proč apriorně presumovat jejich nesprávnost, když ostatně v tomto směru ani stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku nic konkrétního neuvedl.
Je proto nutno vycházet z faktu, že trestní stíhání obviněného bylo zastaveno již v přípravném řízení, v tomto trestním stíhání pokračováno nebylo a z časových údajů je zřejmé, že trestní stíhání obviněného trvalo od 23. 1. 1964 do 11. 3. 1964.
Nazíráno pohledem právního názoru Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež byl artikulován v roce 2003 a jež je podrobně specifikován výše, nemělo být trestní stíhání zahajováno a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen v roce 1952 a 1954. S tímto názorem se Nejvyšší soud v posuzované věci ztotožňuje. Jde však o to, co bude konkrétním výsledkem aplikace tohoto právního názoru v praxi. Při existenci usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného v roce 1964 zastaveno, by měl Nejvyšší soud toto usnesení zrušit a nepochybně sám nově rozhodnout, že trestní stíhání zastavuje z důvodu uvedených nikoliv v ustanovení §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění platném v roce 1964, ale podle §177 odst. 1 písm. d) tr. ř. v tehdy platném znění. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval okolnost příznivějšího důvodu zastavení trestního stíhání pro obviněného, je třeba akcentovat tu skutečnost, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém posuzovaném případě musí sice převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo (v posuzovaném případě pouze teoreticky) nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, ale tento zájem může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, uveřejněné pod č. T 38 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – C.H.Beck).
Kriteriem pro určení míry zájmu na zákonnosti rozhodnutí a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí je okolnost, že jde o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb. „Žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv vybudován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet určitý počet chyb. Účelem přezkumného řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na jedné straně úsilí o dosažení panství práva, na druhé straně efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je podání mimořádného opravného prostředku, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, které již nabylo právní moci, adekvátní pouze v případě důvodů výjimečných.“ V posuzované trestní věci nepředstavuje zjištěná vada ve svém celku natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V daném případě je zájem na stabilitě rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného.
Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že podle §266 odst. 2 tr. ř. lze podat stížnost pro porušení zákona také do výroku o trestu, avšak pouze tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Jak již bylo výše podrobně rozebráno, trestní stíhání obviněného A. W. neskončilo jeho odsouzením a nebyl mu uložen trest, není tedy zřejmé, proč byla stížnost pro porušení zákona podána také podle tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á