ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.166.2005.1
sp. zn. 4 Tz 166/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. L. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 5 To 187/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 54/2001, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. L. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 1 T 54/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 18. 8. 2000 kolem 20.30 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Vectra 1, 7 TD, z majetku společnosti P. A. B., okr. U. H., po silnici I/50 u km 29,3 ve směru jízdy od obce N. na obec B., okr. V., kdy při předjíždění několika vozidel v mírné, táhlé a přehledné levotočivé zátočině se čelně střetl s protijedoucím motocyklem tov. zn. Yamaha TT 60 E, které řídil R. C., trvale bytem B., H., při střetu došlo ke smrtelnému zranění řidiče motocyklu R. C., k těžkému zranění jeho spolujezdce R. O., trvale bytem B., J., s dobou léčení nad 42 dnů, při nehodě dále vznikla na vozidle tov. zn. Opel Vectra 1,7 TD, škoda ve výši nejméně 200 000,- Kč a na motocyklu Yamaha nejméně 50 000,- Kč, tímto svým jednáním porušil ustanovení §15 odst. 5 písm. a) vyhl. FMV č. 99/89 Sb. ve znění §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/97 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dohledem. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let.
Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 5 To 187/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. L. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 5 To 187/2005. Uvedeným usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §88 odst. 1 a §224 odst. 1, 2 tr. zák.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na obsah rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že se s jejich závěry neztotožnil. Pochybení v rozhodování soudů pak spatřoval v tom, že oba shodně zcela pominuly spoluúčast poškozeného R. C. na vzniku dopravní nehody. Soudy přitom musely podle stěžovatele zjistit, že poškozený jel nedovolenou rychlostí a bez předepsaného osvětlení. Pokud dále soud zjišťoval přiměřenou rychlost jízdy obviněného, měl také zjišťovat rozhledové podmínky řidiče motocyklu a jim odpovídající rychlost jízdy. Soudy tedy měly hodnotit, do jaké míry se na vzniku dopravní nehody podílelo porušení pravidel silničního provozu poškozeným. Podle ustanovení §16 odst. 2 a §32 odst. 1 tehdy platné a účinné vyhlášky o pravidlech silničního provozu č. 99/1989 Sb. ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zák. č. 12/1997 Sb. řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/h. Řidič motocyklu pak musí jet i za nesnížené viditelnosti s rozsvícenými potkávacími světly. Pokud by soudy důsledně vycházely z výsledků vyšetřovacího pokusu, závěrů znaleckého ústavu a zjištěné rychlosti jízdy přiměřené dosvitu světel motocyklu, musely by dojít k závěru, že v případě, že by motocykl osvětlen byl, mohli se oba účastníci dopravní nehody vidět na vzdálenost 280 m a nikoli pouze na vzdálenost 104 m. Oba by pak měli možnost přizpůsobit své chování situaci v silničním provozu. Na průběh dopravní nehody měla nepochybně vliv skutečnost, zda poškozený jel rychlostí přiměřenou vzdálenosti, na kterou měl rozhled. To však zjišťováno nebylo.
Z uvedeného pak podle ministra spravedlnosti vyplývá důvodný závěr o tom, že část zavinění na vzniku dopravní nehody nese poškozený R. C. Soudy měly zjišťovat, zda a v jaké míře poškozený porušil pravidla silničního provozu a poté důsledně zvažovat, zda jsou u obviněného Ing. L. S. splněny podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Soudy se však těmito okolnostmi nezabývaly.
Odvolací soud pak měl správně dostát své přezkumné povinnosti a měl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že odvolací soud odvolaní obviněného zamítl, jednal v rozporu s ustanovením §256 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 5 To 187/2005, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Ing. L. S. v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §88 odst. 1 a §224 odst. 1, 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. výše uvedené usnesení zrušil a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 1 T 54/2001, lze zjistit, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, kdy jako čtvrté vozidlo jedoucí v koloně vozidel předjížděl před sebou jedoucí vozidla, a to vozidlo Seat Ibiza svědkyně K. a dále blíže nezjištěné stříbrné vozidlo Škoda Octavia, v době kolem 20.30 – 20.40 hod. dne 18. 8. 2000 a v okamžiku, kdy se nacházel v protisměrném jízdním pruhu na úrovni střední části předjížděného vozidla Škoda Octavia, došlo ke střetu s neosvětleným motocyklem Yamaha, který řídil zemřelý R. C., za nímž seděl poškozený R. O. Ze svědeckých výpovědí a závěrů revizního znaleckého posudku bylo zjištěno, že příčinou střetu vozidla Opel Vectra řízeného obviněným s motocyklem řízeným zemřelým R. C. byl fakt, že se obviněný se svým automobilem nacházel v levém, tedy protisměrném jízdním pruhu a jel rychlostí 94 km/h. Tato rychlost však nebyla odpovídající zjištěné dohlednosti na neosvětlené předměty při dosvitu tlumených světel, kterými obviněný při předjížděcím manévru svítil. Při takovém svícení měl totiž obviněný dohlednost na neosvětlené předměty pouze do vzdálenosti max. 104 m od svého vozidla. Za této situace pak rychlost 94 km/h nebyla odpovídající dohlednosti obviněného, na níž by byl schopen reagovat přibržděním, zastavením, nebo zařazením se zpět do svého směru jízdy. Obviněný neměl tudíž dostatečné podmínky a potřebnou dohlednost pro předjíždění, a přesto se rozhodl pro předjíždění ostatních vozidel rychlostí, při níž nebyl schopen řádně a včas reagovat na vzdálenost, na níž viděl. Tímto svým jednáním pak zapříčinil střet se zřejmě neosvětleným motocyklem. Obviněný tak svoji jízdou prokazatelně zapříčinil vznik dopravní nehody, přičemž porušil ustanovení §15 odst. 5 písm. a), c), §16 odst. 1 vyhlášky FMV 99/1989 Sb. Podle citovaných ustanovení nesmí totiž řidič předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, a jestliže by omezil nebo ohrozil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky silničního provozu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 ve znění účinném do 31. 12. 2000. Obviněný měl totiž správně přizpůsobit rychlost jízdy jednak svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Obviněný pak především směl jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Tímto svým jednáním obviněný prokazatelně naplnil jak po subjektivní, tak po objektivní stránce znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Trestný čin obviněný spáchal mimo jiné proto, že porušil důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Společenská nebezpečnost jednání obviněného pak spočívá v porušení zájmu společnosti na ochraně zdraví občanů a na dodržování pravidel silničního provozu.
K odvolání obviněného věc projednal Krajský soud v Brně, jenž opravný prostředek obviněného jako nedůvodný zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že okresní soud rozhodl ve věci správně, přičemž se logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi a důkazy podstatnými pro rozhodnutí o vině. Odvolací soud dále zdůraznil, že nalézací soud podrobně uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Poté, co soud prvního stupně doplnil dokazování v souladu s pokyny krajského soudu, nelze skutkovým zjištěním vytýkat nejasnost nebo neúplnost. Návrh obviněného na doplnění dokazování doplněním revizního posudku či vyžádáním dalšího revizního posudku byl zamítnut jako nadbytečný. O správnosti revizního znaleckého posudku vypracovaného Ústavem silniční a městské dopravy, a. s. neměl nalézací soud pochybnosti a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Navíc je nutno uvést, že revizní znalecký posudek z oboru silniční dopravy je pouze jedním z důkazů, které trestnou činnost obviněného prokázaly. Obviněný totiž způsobil dopravní nehodu tím, že se nacházel v protisměrném jízdním pruhu, jel rychlostí kolem 94 km/h, ačkoliv dohlednost na neosvětlené předměty byla maximálně 104 m. Obviněný jel tedy takovou rychlostí, že na neosvětlený motocykl nebyl schopen reagovat bržděním, zastavením nebo zařazením se zpět do svého směru jízdy. Obviněný potom dokonce sám uvedl, že pouze předpokládal, že má splněny podmínky pro předjíždění vozidel. K dopravní nehodě přitom došlo v místě, které obviněný neprojížděl poprvé, ale vzhledem k četnosti jízd obviněného po předmětné silnici místo nehody dobře znal. Obviněný byl při řízení vozidla povinen respektovat povinnosti, které mu vyplývaly z vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Obviněný však pravidel pro předjíždění předepsaných citovaným závazným právním předpisem v ustanovení §15 a pravidel o rychlosti podle ustanovení §16 nedbal. Z tohoto důvodu je zcela bezvýznamná skutečnost, zda motocyklista jedoucí v protisměrném jízdním pruhu byl osvětlený či nikoliv. Obviněný totiž svým způsobem jízdy, kdy pouze předpokládal, že může bezpečně předjíždět, mohl ohrozit protijdoucí chodce, cyklisty, apod. Nalézacímu soudu lze pak vytknout pouze to, že ve skutkové větě napadeného rozsudku neuvedl přesně příslušná zákonná ustanovení. Nalézací soud se však s touto otázkou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména na straně 8. Skutečnost, že obviněný jel hazardním způsobem jízdy, v jejímž důsledku došlo k neodčinitelnému následku, tedy ke smrtelnému zranění jiné osoby, a k dalšímu těžkému následku spočívajícímu v těžkém zranění dalšího mladého muže, je okolností, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Je třeba uvést, že pokud ministr spravedlnosti ve své stížnosti namítá, že soudy pochybily v tom, že zcela nelogicky pominuly spoluúčast poškozeného na vzniku dopravní nehody, Nejvyšší soud se s jeho námitkou neztotožnil. Poškozený R. C. jel totiž ve svém jízdním pruhu a byl tudíž tím účastníkem silničního provozu, který měl právo na to, aby ho protijedoucí předjíždějící vozidla neohrozila ani neomezila. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že vozidlo obviněného svítilo. Protijedoucí řidič motocyklu tudíž mohl vidět světla auta obviněného i na vzdálenost větší než 104 m. Hodnota max. 104 m pak představuje podle závěru vyšetřovacího pokusu vzdálenost, na kterou mohl neosvětleného motocyklistu fyzicky vidět obviněný a motocyklista mohl fyzicky vidět automobil obviněného. Motocyklista však ale nemohl podle závěru revizního znaleckého posudku ve vzdálenosti větší než 104 m před předjíždějícím vozidlem obviněného vzhledem k oblouku a nivelitě komunikace vědět, ve které části komunikace se protijedoucí svítící vozidlo nachází a zda nezmění směr jízdy. Vzdálenost 104 m, na kterou se protijedoucí řidiči fyzicky viděli, byla již pro odvrácení střetu nedostatečná. Když pak obviněný ve vzdálenosti 104 m před sebou spatřil motocykl nemohl nehodě vzhledem k rychlosti, kterou se pohyboval již zabránit, neboť při brzdění potřeboval pro zastavení dráhu 106 m (viz č. l. 577 spisu) a v pruhu jeho směru jízdy projížděla vozidla. Obviněný však mohl zabránit nehodě tím, že by se nepohyboval rychlostí okolo 94 km/hod. (podle revizního znaleckého posudku rychlostí 96 km/hod.) v zatáčce v protisměrném jízdním pruhu v místě a čase, kdy tam motocyklista projížděl, za situace, kdy neměl vzhledem k šeru a zakřivení komunikace dostatečný výhled na to, aby mohl předjíždění bezpečně dokončit.
Pokud pak obviněný ve své výpovědi na č. l. 105 spisu, na nějž odkazuje protokol o hlavním líčení, uvedl, že motocyklistu neviděl, neboť nebyl osvětlen, a při zahájení předjížděcího manévru registroval pouze svítící auta přijíždějící z dálky od B., přičemž měl podle svého vyjádření viditelnost pouze na dosvit tlumených světel svého automobilu, měl a mohl podle Nejvyššího soudu předpokládat, že se za šera může na silnici pohybovat neosvětlený účastník silničního provozu, jehož rovněž nesmí při předjíždění ohrozit či omezit. Proto obviněný měl svoji rychlost jízdy přizpůsobit i této okolnosti tak, aby dokázal zastavit i před neosvětleným účastníkem silničního provozu. Vzhledem k následnému nehodovému ději je pak zcela zjevné, že obviněný své povinnosti řidiče nerespektoval a nepřiměřeně rychlou jízdou porušil zákonné ustanovení §16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., jež vedle povinnosti řidiče přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, mimo jiné stanovilo, že řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že pokud by byl posuzován dohled obviněného na neosvětlené předměty pouze na dosvit tlumených světlometů (což činí podle závěru znaleckého ústavu 50 m), pak by se bezpečná rychlost odpovídající takovému dohledu, při které lze náležitě reagovat na vzniklou situaci v silničním provozu, pohybovala podle vyjádření znaleckého ústavu do 60 km/hod. (viz č. l. 577 spisu).
Jestliže je též namítáno, že i motocyklista se podílel na vzniku dopravní nehody tak, že rovněž porušil dopravní předpisy zejména tím, že překročil povolenou rychlost, když jel na předmětné komunikaci rychlostí 94 km/h a neměl nejspíše zapnuté světlo, nebylo toto jeho pochybení podle Nejvyššího soudu takového charakteru, aby bylo způsobilé přerušit příčinou souvislost založenou jednáním obviněného, které bylo prvotním spouštěcím impulsem, resp. příčinou, bez které by k uvedené nehodě nedošlo.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že řešení příčinné souvislosti právě v případech dopravních nehod je jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu do příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák. ), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Proto je jinými slovy z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání a jeho kauzálního nexu k následku podstatné, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby. To proto, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví s následkem smrti, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti).
Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění pak musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Aplikujeme-li tyto obecné zásady na konkrétní posuzovaný případ, lze dospět k následujícímu závěru. Z provedeného dokazování, zejména z posudku znaleckého ústavu z oboru doprava silniční a městská, vyplynulo, že obviněný předjížděl kolonu vozidel za šera v mírné levotočivé zatáčce. Komunikace v místě nehody mění niveletu, kde přechází z mírného stoupání přes část rovinnou do části mírného klesání, kdy větší klesání je ve směru jízdy vozidla obviněného. Obviněný pak v takovém terénu předjížděl vyšší než povolenou rychlostí (okolo 94 km/h) v době přechodu ze soumraku občanského do soumraku nautického, tedy v době šera, kdy není tma ale ani světlo. Jízdní rychlost obviněného pak neodpovídala ani vzdálenosti, na kterou měl obviněný při použití svých potkávacích světel před sebe dohled, neboť taková bezpečná rychlost byla znaleckým ústavem stanovena do 60 km/hod. Z uvedeného je pak podle Nejvyššího soudu dostatečně zřejmé, že obviněný neměl dostatečný výhled do dálky na to, aby mohl bezpečně bez ohrožení ostatních účastníků silničního provozu předjížděcí manévr několika vozidel dokončit. Jinak řečeno bez nesprávného předjíždění kolony jedoucích vozidel ze strany obviněného v době, kdy neměl dostatečný výhled do dálky, by k předmětné dopravní nehodě nedošlo. Pokud pak i poškozený porušil dopravní předpisy tím, že jel větší než povolenou rychlostí, popř. rychlostí, která neodpovídala bezpečné rychlosti vzhledem k dosvitu jeho světlometu, když pravděpodobně nesvítil, nebylo toto jeho byť protiprávní jednání prvotní příčinou vzniklého následku, protože poškozený se pohyboval ve svém jízdním pruhu a nebýt zjevně nesprávného předjíždění obviněného Ing. L. S., k dopravní nehodě by nedošlo. To také znamená, že uvedené protiprávní jednání obviněného spočívající v porušení tehdy platných ustanovení §15 odst. 5 písm. a), c) a §16 odst. 1 pravidel silničního provozu (vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích), bylo prvotní příčinou vzniklých relevantních trestněprávních následků.
Jestliže tedy při vzniku následku uvedeného v ustanovení §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněných a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Hodnotí-li se takto jednání obviněného, je třeba dospět k závěru, že jeho jednání spočívající v nesprávném předjíždění kolony jedoucích vozidel v době, kdy neměl dostatečný výhled do dálky, bylo se shora podrobně uvedených důvodů prvotní, základní a nejdůležitější příčinou celé dopravní nehody, a tím i popsaných relevantních trestněprávních následků na životě a zdraví lidí.
Porušení tehdy platného ustanovení §15 odst. 5 písm. a), c) o předjíždění ve spojení s ustanovením §16 odst. 1 o rychlosti jízdy vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích bylo správně oběma soudy posouzeno jako závažné porušení důležité povinnosti, které podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť toto porušení povinnosti řidiče motorového vozidla se zřetelem na jeho sílu, rychlost a hmotnost může mít za následek vážnou dopravní nehodu a podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně také často mívá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Nakonec i v posuzovaném případě k závažné dopravní nehodě došlo. Pro úplnost považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést, že citovaná pravidla o předjíždění přejal do svého znění i nový zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích účinný od 1. 1. 2001, a to v ustanovení §17 odst. 5 písm. a), c). Citované ustanovení o rychlosti jízdy pak bylo s drobným rozšířením obsahu rovněž přejato do nové právní úpravy představované ustanovením §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích.
Vzhledem k prokázané riskantní povaze jednání obviněného, kdy obviněný předjížděl více vozidel, resp. kdy měl podle své výpovědi v úmyslu předjet 3 vozidla, za šera na vozovce s nedostatečným výhledem do dálky způsobeným mírným levotočivým podélným profilem vozovky a nedostačujícím dosvitem tlumených světel na neosvětlené předměty vzhledem k rychlosti, kterou se obviněný pohyboval, lze dovodit, že obviněný si musel být vědom toho, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo u něho splněno objektivní i subjektivní kritérium pro vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti (ve smyslu §4 písm. a/ tr. zák.), která je požadována z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. při řízení motorového vozidla v hustém provozu, jakým je jízda v koloně vozidel. Subjektivní kritérium je dáno i vzhledem k tomu, že obviněný řídí motorová vozidla skupiny B od roku 1974, přičemž záznamy v jeho evidenční kartě řidiče svědčí o sklonech k riskantnímu způsobu jízdy, který byl i příčinou této posuzované dopravní nehody. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný byl v případě této nehody schopen vynaložit potřebnou míru opatrnosti, aby k nehodě nedošlo, spočívající ve vyhodnocení celé situace tak, aby v místě dopravní nehody nepředjížděl způsobem, jak to učinil. Obviněný si navíc byl i vědom možného vzniku vážné dopravní nehody s následky na zdraví lidí při takovém způsobu předjíždění, a proto je u něho dáno vedle prokázané příčinné souvislosti i zavinění z vědomé nedbalosti, a to jak ve vztahu k jeho jednání, tak i ke způsobeným následkům na životě a zdraví poškozených, a v neposlední řadě i k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a uvedenými způsobenými následky.
Nejvyšší soud je zároveň toho názoru, že porušení dopravních předpisů poškozeným z hlediska příčin vzniku dopravní nehody a jejích následků nemá v daném případě natolik zásadní povahu, aby mohlo mít za důsledek posouzení jednání obviněného pouze podle odst. 1 ustanovení §224 tr. zák. Stupeň společenské nebezpečnosti konkrétního porušení důležité povinnosti obviněným, vyplývající z dopravních předpisů, totiž není jednáním poškozeného, na nějž je ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno, natolik snižován, aby zde bylo důvodné použití mírnější právní kvalifikace, čehož se stěžovatel poukazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. neopodstatněně domáhal.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného Ing. L. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 5 To 187/2005, jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.), když ve vlastním výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí žádné pochybení neshledal a ostatní výroky tohoto rozhodnutí s ohledem na znění ustanovení §267 odst. 4 tr. ř. nepřezkoumával, jelikož proti nim stížnost pro porušení zákona nesměřovala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c