ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.203.2004.1
sp. zn. 4 Tz 203/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. V., zemřelého, a obhájce JUDr. L. M., advokáta se sídlem B., P., proti I. pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, a II. pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není důvodná.
II. Podle §268 odst. 2 tr. ř. pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §153 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obhájce JUDr. L. M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozhodl dne 10. 10. 2003 usnesením pod sp. zn. 1 Nt 357/2003, podle §283 písm. a) tr. ř. tak, že zamítl návrh JUDr. L. M., advokáta P., B. na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, č.j. Ls 169/46-35. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 10. 2003.
Ve stejné trestní věci Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2004 sp. zn. 1 Nt 357/2003, podle §153 odst. 1 tr. ř. tak, že uložil advokátu JUDr. L. M. povinnost nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 6.000,- Kč do patnácti dnů ode dne doručení citovaného usnesení. To bylo JUDr. M. doručeno dne 3. 11. 2003.
Obhájce JUDr. L. M. zaslal Krajskému soudu v Plzni přípis, jímž požadoval, aby usnesení ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003 bylo zrušeno a poplatek nebyl na něm vymáhán. Vzhledem k tomu, že předseda senátu neshledal podmínky pro zrušení napadeného usnesení podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 37/92 Sb., ve znění novel, předložil přípis Vrchnímu soudu v Praze, neboť podle jeho obsahu usoudil, že jde o stížnost proti citovanému usnesení.
Vrchní soud v Praze stížnost obhájce JUDr. L. M. usnesením ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 To 159/03, zamítl jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003 a 24. 10. 2003, v obou případech pod sp. zn. 1 Nt 357/2003, stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného A. V. a obhájce JUDr. L. M. Citovanými usneseními byl dle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §153 odst. 1 a §283 písm. a) tr. ř. v neprospěch zemřelého obviněného A. V. a obhájce JUDr. L. M.
Podle stěžovatele přehlédl krajský soud ustanovení §33b odst. 6 obč. zák., podle něhož zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li plnou moc, je zmocněnec povinen učinit vše co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl újmu na svých právech.Úkony takto učiněné mají stejné právní účinky, jako kdyby zastoupení ještě trvalo, pokud neodporují tomu, co zařídil ( v zákoně uvedeno nařídil ) zmocnitel nebo jeho právní nástupci. V posuzované trestní věci se obhájce JUDr. M. dohodl s obviněným A. V., že podá nový návrh na povolení obnovy řízení, byl proto JUDr. M. povinen takovýto návrh podat. Když se poté dověděl o smrti klienta, plná moc zanikla. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení obnovy lze podat i po smrti obviněného podle ustanovení §280 odst. 3 tr. ř., snažil se obhájce o této skutečnosti informovat pozůstalé obviněného A. V. Protože jeho zastupování v dané věci skončilo, nebyl JUDr. M. oprávněn vzít návrh na povolení obnovy řízení zpět, nová plná moc mu udělena nebyla, protože příbuzní zemřelého obviněného advokáta nekontaktovali.
Z nového návrhu na povolení obnovy řízení je zřejmé, že jako navrhovatel je označen obviněný A. V., avšak Krajský soud zamítl napadeným usnesením ad I. návrh na povolení obnovy jako návrh podaný JUDr. M. Tento obhájce vzhledem k nedostatku plné moci nebyl oprávněn podat proti tomuto usnesení stížnost. Napadeným usnesením však byl porušen zákon v neprospěch JUDr. L. M., neboť Krajským soudem v Plzni nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, byť se tato zjištění týkala jen osoby navrhovatele v dané věci. V důsledku tohoto nesprávného označení JUDr. M. jakožto navrhovatele pak bylo vydáno usnesení, které je napadeno stížností pro porušení zákona ad II., jímž byla obhájci stanovena podle §153 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit paušální částku nákladů trestního řízení ve výši 6.000,- Kč. Tímto usnesením ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, byl porušen zákon, neboť tato povinnost se ukládá osobě, která návrh zcela bezvýsledně podala, nikoli právnímu zástupci takovéto osoby.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §283 písm. a) tr. ř., a usnesením ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003 v ustanovení §153 odst. 1 tr. ř. v neprospěch zemřelého obviněného A. V. a advokáta JUDr. L. M. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě napadená usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně dalších rozhodnutí, která na obě zrušená usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni s pokynem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud České republiky ve věci podle §271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Ad I.) Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 357/2003, Nejvyšší soud zjistil, že A. V. udělil dne 21. 11. 2001 obhájci JUDr. L. M. plnou moc ( č. l. 2 spisu ), z níž je patrno, že obviněný zmocnil obhájce k tomu, aby jej v plném rozsahu zastupoval ve všech záležitostech, které se týkají jeho uvěznění, rehabilitace, restituce, totálního nasazení za 2. světové války, a všech druhů odškodnění včetně jednorázových částek poskytovaných podle zákona č. 261/2001 Sb. a vládního nařízení č. 165/1997 Sb. Plná moc se týká také řízení o příplatku k důchodu na bezmocnost a legionářskou činnost. Vztahuje se na podávání návrhů, žádostí, odvolání a mimořádných opravných prostředků, zastupování před správními, soudními a jinými orgány, zastupování při veškerých jednáních s fyzickými a právnickými osobami a celé řízení před Ústavním soudem.
Dne 13. 8. 2003 podal obhájce JUDr. M. návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci obviněného A. V., jež se týkala rozsudku Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, sp. zn. Ls 169/46. Uvedeným rozsudkem ze dne 13. 3. 1946 byl A. V. uznán vinným zločinem proti státu podle §3 odst. 1 retribučního dekretu, jehož se dopustil tím, že propagoval a podporoval fašistické a nacistické hnutí tím, že jako člen V. a S. g. hrubě spílal presidentům republiky Dr. E. B. a T. G. M., schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky a její nezákonné činy, zúčastňoval se veřejných projevů V. a M. b. v P., a to za okolností zvláště přitěžujících. Rovněž byl uznán vinným zločinem udavačství podle §11 retribučního dekretu, jehož se dopustil tím, že v zájmu nepřítele a využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací udal na G. v P. J. L. a J. Š. pro výroky o H. a německém národě. Za to mu byl podle §3 odst. 1 retribučního dekretu se zřetelem na ustanovení §34 tr. zák. uložen trest doživotního žaláře. Podle §14 retribučního dekretu byl vysloven i trest ztráty občanské cti navždy, a propadnutí jmění.
Dne 7. 10. 2003 byl na podkladě žádosti Krajského soudu v Plzni tomuto soudu zaslán Úřadem městské části Praha 2, odborem správních agend úmrtní list obviněného A. V., z něhož bylo zjištěno, že obviněný dne 9. 8. 2003 zemřel.
Krajský soud v Plzni vzhledem k tomuto zjištění poté dne 10. 10. 2003 usnesením sp. zn. 1 Nt 357/2003, návrh obhájce JUDr. L. M. na povolení obnovy řízení podle §283 písm. a) tr. ř. zamítl jako návrh podaný neoprávněnou osobou. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí zastoupení na základě plné moci končí jak smrtí osoby, která udělila plnou moc k zastoupení, tak smrtí osoby, která zastupuje. Protože obhájce neměl zmocnění k tomu, aby návrh na obnovu řízení podal po smrti obviněného, šlo o podání návrhu osobou neoprávněnou.
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou zastoupení v trestním řízení. Obviněný si může v trestním řízení podle §33 odst. 1 tr. ř. zvolit obhájce ( také §37 tr. ř. ) tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb podle zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb. a č. 6/2002 Sb. (obecná ustanovení o příkazní smlouvě podle §724 a násl. obč. zák. jsou pro poskytování právních služeb významně modifikována některými ustanoveními zákona o advokacii ). V zastoupení je tak třeba rozlišovat smlouvu, která je důvodem vzniku zastoupení, plnou moc a účinky zastoupení, které spočívají v tom, že právní úkony zástupce jsou přímo přičítány zastoupenému. Plná moc je jednostranný právní úkon, jímž zmocnitel projevuje vůli, aby zmocněnec činil jeho jménem právní úkony. Touto plnou mocí se obhájce prokazuje v řízení.
Trestní řád v platném znění nedefinuje pojem plné moci, jejího obsahu ani vzniku zastoupení. Pokud jde o způsob zániku plné moci je v ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. spojován zánik zmocnění obhájce s okamžikem skončení trestního stíhání, pokud nebylo zmocnění obhájce při jeho zvolení vymezeno jinak. Okamžik skončení trestního stíhání neplatí jako důvod zániku zmocnění obhájce bezvýhradně, neboť obhájce je i po skončení trestního stíhání oprávněn podat za obviněného dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, dále podat žádost o milost a odklad výkonu trestu. V judikatuře Nejvyššího soudu je zastáván právní názor, že pokud obviněný udělí obhájci tzv. generální plnou moc, pak takováto plná moc zahrnuje i zastupování obviněného po pravomocném skončení trestního stíhání i v jiných případech, než jsou uvedeny v ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., např. v řízení o zabrání věci podle §73 tr. zák. ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 4 Tz 22/2002 ).
Při nedostatku definice plné moci v trestním řádu je podle názoru Nejvyššího soudu třeba vycházet z definice tohoto právního pojmu tak, jak je vymezen v občanském zákoníku v ustanovení §31, a pokud jde o zánik plné moci, bude nutno mimo speciálního ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. přihlížet též k obecným způsobům zániku plné moci, jež jsou uvedeny v ustanovení §33b obč. zák. (srov. také Š., P. a kol.: Trestní řád, komentář, 4. vydání C.H.B., 2002, str. 211). Ustanovení §33b odst. 2 obč. zák. spojuje zánik plné moci se smrtí zmocnitele, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Ve vztahu k plné moci v trestním řízení pak onou zvláštní právní normou, která deklinuje obecné ustanovení §33b odst. 2 obč. zák., je již citované ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., které však na stížností pro porušení zákona napadenou trestní věc nedopadá. Pokud jde o obsah plné moci udělené obviněným A. V. obhájci JUDr. L. M., jejíž text je doslovně citován výše, nevyplývá z něj závěr, že účinky plné moci trvají i po smrti obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že smrtí obviněného A. V. dne 9. 8. 2003 plná moc, jež byla JUDr. M. udělena dne 21. 11. 2001, zanikla, tím zanikla i oprávnění advokáta činit ve věci úkony.
Podle ustanovení §280 odst. 1 tr. ř. lze obnovu řízení povolit jen na návrh oprávněné osoby. Ve prospěch obviněného mohou podle §280 odst. 3 tr. ř. podat návrh na povolení obnovy kromě obviněného také osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Takový návrh mohou učinit i po smrti obviněného. Osoby, které tak mohou učinit, jsou uvedeny v ustanovení §247 odst. 2 tr. ř., přičemž mimo státního zástupce jsou to příbuzní obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 357/2003 je však zřejmé, že žádná z těchto osob návrh na povolení obnovy řízení nepodala.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, neporušil zákon pokud podle §283 písm. a) tr. ř. zamítl návrh na povolení obnovy řízení ohledně odsouzení obviněného A. V. rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1946, sp. zn. Ls 169/46, neboť návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného nepodala žádná z oprávněných osob uvedených v ustanovení §280 odst. 1, odst. 3 tr. ř., a je proto třeba přisvědčit názoru Krajského soudu v Plzni, že byl proto takovýto návrh podán osobou neoprávněnou.
Ad II.) Podle ustanovení §153 odst. 1 tr. ř. kdo zcela bezvýsledně podal dovolání nebo návrh na povolení obnovy řízení, je povinen nahradit státu náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným předpisem.
Povinnost nahradit náklady řízení postihuje každého (mimo státního zástupce a orgán pověřený péčí o mládež - §153 odst. 2 tr. ř.), kdo podal zcela bezvýsledně dovolání nebo návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že v §265i odst. 1 písm. c) a §283 písm. a) tr. ř. je důvodem odmítnutí dovolání a zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení skutečnost, že tato podání byla učiněna osobou neoprávněnou, může se povinnost stanovená v §153 odst. 1 tr. ř. týkat nejen osoby, která je k podání dovolání a návrhu na obnovu řízení ze zákona oprávněna, ale kohokoli, kdo takovýto návrh podal, pokud jej soud zamítl.
Byť ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 10. 10. 2003 byl obhájce JUDr. L. M. důvodně považován za osobu neoprávněnou podat návrh na povolení obnovy řízení, nelze pominout ve vztahu k usnesení téhož soudu ze dne 24. 10. 2003 tvrzení obhájce JUDr. M., že se o smrti svého mandanta dověděl až ze zprávy v tisku dne 13. 8. 2003. Toto jeho tvrzení nebylo ničím vyvráceno, a je proto třeba na podání obhájce JUDr. M. učiněné dne 11. 8. 2003 nahlížet jako na podání učiněné v dobré víře.
To ostatně dokládá i písemné vyjádření JUDr. M., založené ve spise sp. zn. 1 Nt 357/2003 na č. l. 23. Obhájce jednak uvádí, že si je vědom skutečnosti, že plná moc, jež mu byla obviněným A. V. udělena dne 21. 11. 2001, dnem smrti mandanta 9. 8. 2003 zanikla. U vědomí této skutečnosti kontaktoval manželku zemřelého obviněného, která s ohledem na svůj zdravotní stav obhájci sdělila, že v řízení pokračovat nehodlá a nikdo z dalších příbuzných zemřelého obviněného A. V. se s obhájcem nespojil a o dalším právním zastoupení a pokračování v řízení nejednal.
Okolnost, že obhájce JUDr. M. v době, kdy podával návrh za zemřelého obviněného na povolení obnovy řízení, nevěděl o jeho smrti a jednal tak v dobré víře, je podle názoru Nejvyššího soudu překážkou k tomu, aby ve vztahu k jeho osobě soud prvního stupně aplikoval ustanovení §153 odst. 1 tr. ř. Bude třeba rozlišovat mezi postavením neoprávněné osoby, jejíž oprávnění k podání návrhu na obnovu řízení není vůbec dáno již od počátku řízení a postavením JUDr. M. v této konkrétní trestní věci, kde k jeho procesnímu postavení „neoprávněné osoby“ došlo za okolností, jež jsou výše podrobně rozvedeny. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003, tak není v souladu se záměrem zákonodárce sankcionovat neoprávněná a bezdůvodná řízení o dovolání a obnově řízení a bezvýsledné návrhy v tomto směru. Neoprávněnost a bezdůvodnost řízení musí být spojována s vědomím subjektu, který návrh podává, že tak činí aniž má pro tento postup oporu v zákoně. Tento požadavek v posuzovaném případě nebyl naplněn. Rovněž pokud bezvýslednost návrhu nemůže být přičítána k tíži obhájci JUDr. L. M., neboť procesní stav, v němž se ocitl, mu neumožňoval aplikovat oprávnění, která mu vyplývají z ustanovení §41 odst. 1 tr. ř. o rozsahu poskytované právní pomoci a nelze tudíž předjímat výslednost či bezvýslednost podaného návrhu na obnovu řízení.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že byť ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003, existuje i rozhodnutí nadřízeného soudu, a to Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 10 To 159/03, ministr spravedlnosti důvodně svůj mimořádný opravný prostředek nepodal proti usnesení Vrchního soudu, ale proti usnesení soudu prvního stupně, které nabylo právní moci bez ohledu na výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud na podkladě argumentace výše uvedené poté dospěl k závěru, že I.): stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003, není důvodná a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Pokud jde o usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 357/2003, Nejvyšší soud výrokem ad II.) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že jím byl porušen zákon v ustanovení §153 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obhájce JUDr. L. M.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby toto usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl, případně aby po zrušení věci sám učinil rozhodnutí.
Ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. stanoví, že byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v §268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.
Stížnost pro porušení zákona může být podána ve prospěch i jiné osoby, než je obviněný. Nejvyšší soud pak z podnětu této stížnosti pro porušení zákona a při vázanosti jejími důvody může vyslovit, že zákon byl porušen v neprospěch jiné osoby než obviněného. V důsledku zrušení ustanovení §272 tr. ř. nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaným pod č. 424/2001 Sb., se v tomto případě musí Nejvyšší soud omezit jen na tzv. akademický výrok podle §268 odst. 2 tr. ř. a není oprávněn zrušit napadené rozhodnutí a učinit další rozhodnutí, protože postup podle §269 odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu jen tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, a žádné zákonné ustanovení neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby. Z toho závěru vyplývá, že každé porušení zákona, nedošlo-li k němu v neprospěch obviněného, není možno bezezbytku napravovat ( viz odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ).
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovil zemřelému obviněnému A. V. s ohledem na existenci důvodu nutné obhajoby podle ustanovení §36a odst. 2 písm. d) tr. ř. obhájkyni, a to JUDr. P. S. z Advokátní kanceláře B. U veřejného zasedání předložil JUDr. L. M. tzv. plnou moc, kterou mu k zastupování manžela měla udělit vdova po zemřelém obviněném A. V., paní V. V. Tato plná moc je ze dne 15. 8. 2003. Vzhledem k tomu, že z korespondence obhájce JUDr. M., která je podrobně citována výše a která je založena ve spise Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 357/2003, vyplývá, že obhájce v době vydání stížností pro porušení zákona napadených usnesení rozhodně takovouto plnou mocí nedisponoval, byl dotázán na okolnosti jejího udělení. Z vyjádření obhájce JUDr. M., které je zachyceno v protokolu o veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona vyplynulo, že obhájce kontaktoval paní V. V. až v průběhu měsíce února 2005, a plnou moc písemně obdržel dne 18. 2. 2005. Skutečnost, že je datována dnem 15. 8. 2003 má podle JUDr. M. vyjádřit vůli paní V. ke kontinuitě zastupování. Vzhledem k pochybnostem, které Nejvyšší soud o obsahu této plné moci nabyl, nebylo připuštěno zastupování zemřelého obviněného v řízení o stížnosti pro porušení zákona obhájcem JUDr. L. M., a zemřelý obviněný byl v tomto řízení nadále právně zastoupen ustanovenou obhájkyní.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á