ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.210.2004.1
sp. zn. 4 Tz 210/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/1984, byl obviněný V. H. uznán vinným trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle §104 tr. zák., pobuřování podle §100 odst. 1 písm. b) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 písm. b) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. jako účastník podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle §37 tr. zák. bylo dílem upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 1977, sp. zn. 3 T 54/1977 a dílem byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s výkonem trestu ve druhé nápravně výchovné skupině a k trestu propadnutí věci. Trestná činnost obviněného spočívala podle rozsudku v tom, že v roce 1973 a 9. 3. 1974 v P. vyhotovil letáky s heslem „Pryč se sovětskou diktaturou“, ve větším množství je rozhodil na veřejných místech, odeslal na Městský národní výbor v P. a umístil v poštovních schránkách občanů, že ode dne 21. 3. 1977 do zadržení dne 2. 12. 1983 v P. vícekrát z nepřátelství ke společenskému a státnímu zřízení republiky se před více občany vulgárně vyjadřoval o tomto zřízení a slovně napadal a urážel členy KSČ, že od 21. 3. 1978 do 2. 12. 1983 v P. opatřil bez povolení pistoli Femara, pistoli Beretta, loveckou kulovnici a střelivo, sám pak vyrobil organický peroxid, který má charakter třaskaviny, a navedl L. B., aby s touto třaskavinou provedl výbuch v rodinném domku A. M., což L. B. realizoval dne 2. 12. 1983, v květnu roku 1982 zorganizoval vloupání L. B. do domku A. O. za účelem odcizení lovecké kulovnice, což L. B. provedl od 5. do 7. 5. 1982. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, zamítl odvolání obviněného.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990, byl podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, uvedený rozsudek zčásti zrušen, trestní stíhání obviněného pro trestné činy hanobení státu světové socialistické
soustavy podle §104 tr. zák. a pobuřování podle §100 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo zastaveno a za zbývající trestné činy byl obviněnému podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců spolu s trestem propadnutí věci. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 9. 1990.
Po novele zákona č. 119/1990 Sb. provedené zákonem č. 633/1992 Sb. podal obviněný návrh, aby byl podle §22a cit. zákona rehabilitován i ve zbývající části rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 110/1984 u Okresního soudu v Přerově. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Tento soud usnesením ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. Rtn 14/1993, podle §22a odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil i část původního rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 110/1984, rozhodnutím o rehabilitaci ze dne 14. 8. 1990 ve výroku o vině nedotčenou a trestní stíhání obviněného i pro tyto trestné činy zastavil. K stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 2 To 722/1995, toto rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 1997 znovu podle §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil dosud nezrušenou část původního rozsudku, sp. zn. 1 T 110/1984, Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984 a trestní stíhání obviněného zastavil. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl sám ve věci tak, že návrh obviněného na aplikaci ustanovení §22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Dne 20. 7. 1999 podal obviněný V. H. návrh na obnovu řízení v posuzované trestní věci a řízení o tomto jeho návrhu vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. Nt 1404/1999 skončilo tak, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 27 Rto 23/2004, byla obnova řízení povolena zčásti, byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990 a v obnoveném řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 258/2003 uložil Okresní soud v Přerově obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku spolu s trestem propadnutí věci. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2004 zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §22a zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. upravoval v ustanovení §2 odst. 2 postup soudu v případech, kdy pravomocným soudním rozhodnutím, na něž se vztahuje ustanovení §2 odst. 1 zákona, byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest jednak za trestný čin, na který se rehabilitace podle zákona vztahuje, jednak za trestný čin rehabilitací nedotčený. V tomto případě měl soud uložit za trestný čin rehabilitací nedotčený podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest. Novela zákona provedená zákonem č. 633/1992 Sb. změnila tuto úpravu nově zařazeným ustanovením §22a tak, že na návrh oprávněné osoby měl soud rozhodnout též o rehabilitaci
činu, na který se nevztahuje ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., za podmínek v §22a zákona uvedených. Jednou z těchto podmínek je, že tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci. Takový návrh podal obviněný V. H. Poukazoval na to, že zbraně a střelivo si nezákonně opatřil a třaskavinu pro útok na majetek A. M. vyrobil jen pro svou odbojovou činnost proti komunistickému režimu, za kterou byl pak rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/1984, odsouzen, obě skupiny trestných činů tedy spolu přímo souvisí. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Ten zaměřil dokazování především na objasnění uvedené přímé souvislosti mezi oběma skupinami činů. Po zrušení prvého rozhodnutí Krajským soudem v Ostravě dokazování ještě v tom směru doplnil a znovu dospěl k závěru, že přímá souvislost tu byla, a obviněného plně rehabilitoval. Tento závěr učinil po zhodnocení výpovědi obviněného, svědků A. B., V. Š. a důkazů svazky Ministerstva vnitra. Přímou souvislost spatřoval v tom, že obviněný v kritické době vystupoval různým způsobem proti vládě KSČ a vlivu sovětských orgánů na naše záležitosti, chtěl v té souvislosti poškodit i pomník K. G. v P. a za tím účelem si opatřil nezákonným způsobem kulovnici a náboje, které k tomu upravil. S touž motivací vyrobil i třaskavou látku, jíž z jeho návodu L. B. přivodil výbuch u domku agenta StB A. M. pro jeho zastrašení. Protože se obával útoků příslušníků StB, kteří ho dlouhodobě sledovali, opatřil si na svou obranu nezákonně i pistole. Krajský soud v Ostravě při přezkoumávání rozhodnutí z podnětu stížnosti státního zástupce považoval dokazování za úplné, nepřevzal však hodnocení důkazů, jak je provedl soud I. stupně, dospěl k závěru, že přímá souvislost mezi uvedenými skupinami trestných činů není dána, usnesení zrušil a rozhodl sám tak, že návrh obviněného na postup podle §22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V důvodech rozhodnutí pouze konstatoval, že takovou souvislost (v rozporu se zněním zákona uvedl termín „blízká souvislost“) neshledal, nerozvedl ale, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné. Postupoval tak v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a činy, na které se rehabilitace podle tohoto ustanovení zákona nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona, především ustanovení §22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl stížnost pro porušení zákona zamítnout jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal za splnění podmínek uvedených v §274 tr. ř. v neveřejném zasedání zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §22a odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soud na návrh osoby uvedené v §5 odst. 1 a 2 rozhodne, že rehabilitace se vztahuje i na čin v §2 odst. 1 neuvedený, za který byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest ve spojení s činem, na který se rehabilitace podle §2 odst. 1 vztahuje, nejde-li o skutek uvedený v §3 odst. 1 písm. b), c) a d) s výjimkou případů krajní nouze nebo nutné obrany a
a)tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci, nebo
b)byl spáchán na obranu vlastního života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci podle §2 odst. 1,
za předpokladu, že k odsouzení došlo z důvodu uvedeného v §1. V tomto případě soud odsuzující rozsudek zruší a trestní stíhání zastaví i ohledně tohoto trestného činu; jinak návrh zamítne. Ustanovení §5 odst. 3 se použije obdobně.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytýká usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, jedinou vadu, a to skutečnost, že krajský soud v rozporu s §22a zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a se smyslem tohoto zákona posoudil otázku přímé souvislosti činů, na které se rehabilitace podle §2 odst. 1 cit. zák. nevztahuje s činy podléhajícími rehabilitaci (§22a odst. 1 písm. a) cit. zák.). V tomto směru podle názoru stěžovatele krajský soud nerozvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné, pouze konstatoval, že taková přímá (soud uvedl nesprávně blízká) souvislost neexistuje. Postupoval tak v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř.
S těmito výtkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona nelze souhlasit. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Olomouci souvislost mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle §2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a mezi činy nepodléhajícími této rehabilitaci odůvodnil pouze paušálně odkazem na obsah spisů a na to, že v souvislosti se svou odbojovou činností byl obviněný neustále pod kontrolou StB, okresní soud neuvedl, že by mělo jít o blízkou (správně přímou) souvislost, tuto přímou souvislost nijak neodůvodnil. Krajský soud dále konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že V. H. koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl orgány tehdejší StB sledován, vyslýchán, persekuován a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 110/84 pro trestné činy pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Opatření zbraní, výbušniny a provedení výbuchu, jak to vyplývá ze skutků pod body 5 –7 tohoto rozsudku, mohlo souviset s jeho činností proti tehdejšímu režimu. Nebyla však zjištěna přímá souvislost (ani V. H. neuvádí, v čem by měla tato souviset) mezi těmito činy a mezi činy, na které se rehabilitace podle §2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vztahovala, tedy trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, který měl být spáchán před opatřením zbraní i výbušniny, ani trestným činem pobuřování, který spočíval ve verbálních projevech proti tehdejšímu zřízení a členům KSČ.
Je tedy zřejmé, že soud II. stupně v posuzované trestní věci uvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné (paušální hodnocení důkazů, konstatování pouhé souvislosti, nikoliv přímé souvislosti mezi posuzovanými trestnými činy rehabilitací dotčenými a nedotčenými). Stejně tak krajský soud konstatoval, že byla zjištěna souvislost a jaká mezi těmito trestnými činy, nikoliv však přímá souvislost. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší
soud. Sám obviněný V. H. v předmětné rehabilitační trestní věci uvedl, že zbraně měl v držení proto, že StB vůči němu kula různé pikle, cítil se ohrožený a měl za to, že bude možná i nutné, aby se bránil ( č. l. 19 p. v. spisu), zbraň chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s StB nebo Lidovými milicemi (č. l. 66 p. v. spisu), loveckou kulovnici si opatřil pro poškození či zničení sochy K. G. (č. l. 66 p. v. spisu), odpálení nálože permonexu u vrat agenta StB bylo provedeno z důvodu zatrašení tohoto agenta (č. l. 66 p. v. spisu). Z uvedených skutečností vyplývá, že takto samotným obviněným popsaná činnost (kvalifikovaná jako trestné činy účasti na krádeži, poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování) nemohla souviset s rehabilitovaným trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, neboť tento trestný čin byl spáchán dříve – nejpozději 9. 3. 1974. S rehabilitovaným trestným činem pobuřování nijak nesouvisela ani činnost obviněného V. H. spočívající v opatření si zbraně pro poškození sochy K. G. a v zastrašení agenta StB výbuchem. Přímá souvislost nebyla zjištěna ani mezi rehabilitovaným trestným činem pobuřování a opatřením si zbraní a střeliva obviněným na obranu před příslušníky StB, přičemž tyto zbraně dle vlastních slov chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s nimi. Obviněný H. trestný čin pobuřování měl páchat slovními útoky proti tehdejšímu společenskému a státnímu zřízení republiky a proti členům KSČ, tato jeho činnost neměla přímou souvislost s opatřením si zbraní a střeliva obviněným, opatření si zbraní a střeliva nijak nepodmiňovalo ani neovlivňovalo uvedené slovní útoky obviněného, z výroku ani z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/84, nevyplývá, že by těchto zbraní či střeliva bylo nějakým, byť demonstrativním způsobem užito při páchání trestného činu pobuřování či při jeho vyšetřování, případně bylo vyhrožováno užitím zbraní či střeliva. V neposlední řadě je třeba připomenout, že nejen obviněný V. H., ale ani stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona neuvedl, v čem spatřuje přímou souvislost mezi posuzovanými trestnými činy v §2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuvedenými a mezi činy podléhajícími rehabilitaci.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného V. H. nebyl porušen zákon, a proto podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona (§267 odst. 3, věta první, tr. ř.). K jiným vadám výroků napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §267 odst. 3, věta druhá, tr. ř. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť napadené rozhodnutí nemělo jiné než stížností pro porušení zákona napadené výroky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. J. P.
předseda senátu