ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.222.2001.1
sp. zn. 4 Tz 222/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 7 To 3/2001, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 33/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 7 To 3/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení jež mu předcházelo v ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., v neprospěch obviněné A. M.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 11 T 33/2000, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněná A. M. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 6. 1998 uzavřela v B. s firmou F. C., s. r. o. smlouvu. o pronájmu s následnou koupí vozidla tov. zn. Lancia Thema, vozidlo užívala do 25. 10. 1998, kdy s ním bylo havarováno a v důsledku toho se stalo neopravitelným a následně vozidlo bez souhlasu firmy F. C. s. r. o. prostřednictvím svého známého I. K. prodala na náhradní díly firmě ADS s. r. o., přičemž byla seznámena s všeobecnými podmínkami leasingu F. C., zejména se skutečností, že vozidlo je ve vlastnictví pronajímatele, kdy uvedeným jednáním způsobila firmě F. C. s. r. o. škodu ve výši minimálně 8 000,- Kč,
v němž byl obžalobou Městského státního zástupce v Brně ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 4 Zt 3707/99 spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.,
protože tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 11 T 33/2000, byla obviněná A. M. uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od konce měsíce října 1998 do začátku měsíce prosince 1998 v Brně pověřila I. K., k prodeji havarovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Lancia Thema 2.0i v hodnotě 8 000,- Kč, které užívala na základě smlouvy o dlouhodobém pronájmu uzavřené dne 29. 6. 1998 se společností F. C. s. r. o., přestože věděla, že osobní automobil je po dobu pronájmu majetkem pronajímatele F. C. s. r. o., I. K. předmětný automobil dne 4. 12. 1998 prodal autodílně ADS s. r. o. majetková škoda společnosti F. C. s. r. o. způsobena nebyla, neboť obviněná v období od 29. 6. do 28. 9. 1998 zaplatila na úhradu kupní ceny vozidla částku ve výši 36 464,40 Kč. Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání státního zástupce, kterým se domáhal, aby jednání obviněné bylo právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 7 To 3/2001 zamítnuto podle §256 tr. ř., jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné A. M.
V této vytkl, že Krajský soud v Brně svým usnesením porušil zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon též v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Poukázal dále na nesprávné řešení otázky, zda v daném případě došlo ke vzniku škody a jaká byla její výše. U tzv. leasingové smlouvy je akceptován názor, že předmět leasingu zůstává po celou dobu jejího trvání ve vlastnictví leasingové společnosti. Tak tomu bylo i v předmětné věci. Základ chybného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů tkví v tom, že vycházejí z předpokladu, že obviněná úhradou zálohy na budoucí splátky ve výši 28 000,- Kč a následnými splátkami v úhrnné výši 8 464,40 Kč, zaplatila kupní cenu vozidla, a že tedy leasingové společnosti nemohla vzniknout škoda. Tím pak chyběl zákonný znak trestného činu zpronevěry, kterým je způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Tento názor ale podle stěžovatele pomíjí to, že tzv. akontace i další leasingové splátky zaplacené obviněnou nebyly splátkami na kupní cenu, nýbrž poplatky za užívání vozidla, tedy de facto nájemným. Nelze tudíž za trvání leasingové smlouvy vzájemně započíst zaplacené splátky a hodnotu předmětu leasingu. Proto závěry učiněné soudy obou stupňů o nejenom zaplacení hodnoty vozidla v době jeho prodeje obviněnou, ale i o jejím přeplacení, nejsou adekvátní zjištěnému stavu. Právní stav založený leasingovou smlouvou, na jejímž základě byla obviněná uživatelkou osobního automobilu, trval, přičemž vozidlo zůstávalo ve vlastnictví leasingové společnosti. Pokud takový automobil bez souhlasu vlastníka prodala, resp. nechala prodat, jednala v rozporu s leasingovou smlouvou a dopustila se tak trestného činu zpronevěry. Okolnost, že na splátkách byla zaplacena částka, jejíž výše přesáhla hodnotu prodaného vozidla, nemohla obviněnou vyvinit, ale bylo k ní možné přihlédnout v rámci hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Pokud se týká výše způsobené škody, ministr spravedlnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že nebylo přihlédnuto k hodnotě vozidla před havárií, když k jeho znehodnocení došlo při dopravní nehodě zaviněné známým obviněné, který vozidlo řídil. Z Všeobecných podmínek leasingu vyplývá (čl. 4 písm. g), že obviněná nebyla bez písemného souhlasu leasingové společnosti oprávněna přenechat předmět leasingu k užívání další osobě. Nedodržení této povinnosti je důvodem k odebrání předmětu leasingu a ke zrušení leasingové smlouvy. Hodnota vozidla před havárií by proto podle mínění stěžovatele byla podstatným vodítkem pro hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zásadní pochybení soudů obou stupňů ministr spravedlnosti spatřuje v použité právní kvalifikaci trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle které bylo jednání obviněné A. M. posouzeno. Ze strany obviněné přitom šlo o jednání majetkové povahy a nikoli o porušení jiných než majetkových práv jednotlivce, či právnické osoby, kolektivního orgánu nebo státu. Soud tento svůj právní názor ani řádně neodůvodnil, konkrétně v čem by měla spočívat zákonem požadovaná vážná újma na právech a jakého podvodného jednání se měla obviněná dopustit.
Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Brně při rozhodování v trestní věci obviněné nepostupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci, když ani nevyčerpal všechny možnosti k jejímu řádnému objasnění. Krajský soud v Brně pak pochybil, když nedůsledně přezkoumal postup nalézacího soudu, tento shledal správným a zjištěný skutkový stav uznal za dostačující k rozhodnutí o vině a odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné, když správně měl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Měl mu zároveň uložit provedení důkazů k upřesnění okolností rozhodných pro posouzení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, konkrétně zjištění hodnoty motorového vozidla před havárií. Dále měl v rámci závazného právního názoru uložit nalézacímu soudu opětovné vyhodnocení výsledků dokazování, a to jednak z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a jednak z hlediska použití přiléhavé právní kvalifikace jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen částečně z důvodů v ní uvedených, ale i ve směrech na které nepoukázala, nebo poukázala chybně.
Nejprve je nutné uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl veškeré potřebné důkazy, které umožnily zjištění nepochybného skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), na nějž bylo možné aplikovat i odpovídající ustanovení trestního zákona při posuzování viny obviněné. Nebylo zjištěno, že by provedené řízení bylo zatíženo nějakou vadou, když i obhajovací práva obviněné byla plně zachována. Přesto je třeba konstatovat, že dílčí skutkové závěry a z nich vyplývající závěry právní, tak jak je učinil soud prvního stupně, a s nimiž se posléze plně ztotožnil i soud odvolací, nejsou správné a neodpovídají zákonu.
V prvé řadě je nutné vyslovit souhlas s námitkou obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona ohledně řešení otázky, zda v daném případě došlo jednáním obviněné ke vzniku škody na majetku leasingové společnosti F. C. s. r. o. Tvrzení soudů obou stupňů v tom smyslu, že jmenované leasingové společnosti škoda způsobena nebyla, neboť obviněná v kritickém období zaplatila na úhradě kupní ceny vozidla celkovou částku vyšší než byla hodnota havarovaného vozidla, nelze akceptovat. V daném případě obviněná, jako pouhý nájemce motorového vozidla, toto vozidlo prodala v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou bez vědomí, resp. bez souhlasu pronajímatele, přičemž mu tímto jednáním způsobila škodu nikoli nepatrnou, tj. škodu ve výši přesahující 2 000,- Kč. Dokud totiž najatá věc nepřešla do vlastnictví nájemce, a to v projednávaném případě ke dni prodeje vozidla třetí osobě nepřešla, je z hlediska nájemce cizí věcí, třebaže se po skončení nájmu počítalo s tím, že se za splnění určitých dalších podmínek nájemce stane jejím vlastníkem. V neoprávněném prodeji najaté (svěřené) věci za této situace pak spočívá její přisvojení. Obviněná totiž v době prodeje vozidla s tímto nakládala v rozporu s účelem, ke kterému jí bylo na základě uzavřené leasingové smlouvy svěřeno, a současně si z věci (z jejího prodeje) obstarala prospěch. Z formálního hlediska byly tedy naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť tento je dokonán okamžikem prodeje, a tímto momentem také vzniká škoda vlastníkovi věci, v tomto případě vlastníkovi motorového vozidla. Skutečnost, že pachatel by dál řádně platil leasingové splátky a pokračoval v nich i po neoprávněném prodeji věci by měla vliv pouze na společenskou nebezpečnost činu a bylo by ji možné považovat jen za náhradu způsobené škody. Samotné leasingové splátky a zaplacená tzv. akontace nejsou splátkami na zaplacení kupní ceny, ale jedná se o hrazení nájemného za pronájem věci (motorového vozidla). S jejich zaplacením a celkovou částkou takto uhrazenou proto při zkoumání zda došlo k naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry nelze argumentovat.
Bylo plně prokázáno, že předmětné vozidlo v době jeho prodeje, k němuž došlo z podnětu obviněné a bez souhlasu vlastníka – leasingové společnosti, mělo hodnotu 8 000,- Kč, což vyplynulo ze znaleckého posudku, a tudíž této částce odpovídá i způsobená škoda. Částka 3 000,- Kč, která byla z uskutečněného prodeje inkasována pak tvoří prospěch, který obviněná prodejem vozidla získala. Městský soud v Brně tudíž z provedeného dokazování mohl bez jakýchkoli pochybností učinit závěr, že jednáním obviněné A. M. byly naplněny veškeré formální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Pokud tento soud navzdory provedeným důkazům ve svém rozhodnutí uznal obviněnou vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., když podle jeho názoru jednáním obviněné došlo k porušení dispozičního práva společnosti F. C. s. r. o. k uvedenému vozidlu, jedná se o úvahu nesprávnou. Zmíněné ustanovení trestního zákona totiž poskytuje ochranu tzv. nemajetkovým právům jednotlivců, ale i právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. Jedná se např. o práva v oblasti vztahů rodinných, pracovních, ale i o tzv. osobnostní práva (viz §11 obč. zák.). Právo dispoziční, o němž se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje, je ale nedílnou součástí práva vlastnického (viz §123 obč. zák.) a jedná se tudíž o právo majetkové a nikoli nemajetkové. O trestný čin podle §209 odst. 1 tr. zák. se proto v přezkoumávaném případě jednat nemohlo.
Ve výše uvedených směrech tedy Nejvyšší soud dal za pravdu podané stížnosti pro porušení zákona. Ztotožnit se již ale nemohl s jejím názorem ohledně potřebnosti zkoumat hodnotu předmětného vozidla před havárií, když s vozidlem havaroval známý obviněné, která podle uzavřené leasingové smlouvy nebyla bez písemného souhlasu leasingové společnosti oprávněna přenechat předmět leasingu k užívání další osobě. K tomu je třeba uvést, že podle provedených důkazů k poškození vozidla nedošlo úmyslně, ale při běžné dopravní nehodě způsobené smykem na vlhké vozovce s následným nárazem do betonového oplocení. Je pravdou, že vozidlo neřídila obviněná, ale G. T., což byl v té době její zaměstnavatel. Z této okolnosti ale nelze dovozovat, že došlo k porušení ustanovení čl. 4 písm. g) Všeobecných podmínek leasingu F. C., které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy (viz její část V, bod 10) z 29. 6. 1998. Podle jeho znění sice nájemce není oprávněn bez písemného souhlasu pronajímatele přenechat (i krátkodobě) předmět leasingu k užívání třetí osobě, ale jak vyplynulo z provedených důkazů, obviněná byla v době havárie ve vozidle jako spolujezdkyně. Tato skutečnost nebyla ničím neobvyklým, neboť jak vyplynulo z výpovědi obviněné i svědka G. T., obviněná A. M. v kritické době nebyla držitelkou řidičského oprávnění. Jestliže firma F. C. s. r. o. uzavřela s obviněnou (bez řidičského oprávnění) leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem osobního automobilu, muselo být již v té době zřejmé, že za obviněnou bude muset toto vozidlo někdo řídit. V době havárie se tedy nejednalo o situaci zapovězenou zmíněným čl. 4 písm. g) Všeobecných podmínek leasingu, neboť vozidlo k jízdě užívala obviněná, coby nájemce vozidla, pouze k jeho řízení používala jinou osobu – G. T. V tomto ohledu proto nemohlo být zjištěno nic, co by mohlo spoluurčovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to naznačovala stížnost pro porušení zákona. Za škodu, která byla způsobena vlastníkovi vozidla firmě F. C. s. r. o. jeho prodejem třetí osobě, tudíž bylo s ohledem na výše uvedené třeba pokládat již zmíněnou částku 8 000,- Kč, což byla časová hodnota tohoto vozidla po nastalé havárii, a z této měl vycházet při svém rozhodování jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud.
K rozhodnutí, že byl spáchán trestný čin, dle zjištění o naplnění jeho formálních znaků nestačí. Další kumulativní podmínkou je i to, že se musí jednat o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (viz §3 odst. 2 tr. zák.). Z provedených důkazů zejména z výpovědí obviněné, svědka G. T., J. M. a I. K. je patrné, že obviněná A. M. po havárii nevěděla co má s vozidlem dělat. Leasingová společnost o vozidlo v havarovaném stavu zájem neprojevovala a její hlavní starostí bylo, aby obviněná i nadále pravidelně hradila leasingové splátky podle uzavřené smlouvy. Vozidlo se mezitím nacházelo na parkovišti, kde bylo účtováno značné parkovné, přičemž obviněná byla v té době v pracovní neschopnosti. Obviněná v situaci, kdy neměla kam nepojízdné vozidlo umístit, požádala známého I. K., zda by nezajistil jeho prodej, což se následně stalo. Obviněná vzniklou situaci sice řešila způsobem, který odporoval leasingové smlouvě a v konečném důsledku i trestnímu zákonu, ale bylo třeba vidět, že tak neučinila se zištným úmyslem. Z prodeje vozidla ve skutečnosti nezískala ničeho, neboť z inkasované částky 3 000,- Kč zaplatila parkovné a zbytek si ponechal I. K. za zprostředkování prodeje. Obviněná pak dne 28. 9. 1999, tedy dva měsíce před sdělením obvinění, uzavřela s leasingovou společností F. C. s. r. o. dohodu o splácení dluhu, za účelem vyrovnání veškerých pohledávek, které za ní jmenovaná firma měla. Podle dokladů založených ve spise obviněná splátky, k nimž se zavázala, řádně splácela a podle zpráv vyžádaných od firmy F. C. s. r. o. Nejvyšším soudem, ke dni 31. 10. 2001 má všechny závazky u této společnosti vyrovnány. V případě obviněné se jedná o osobu, která do doby spáchání činu nebyla soudně trestána a taktéž od odsouzení napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně nebyla soudně postižena.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem charakterizujícím stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) i s ohledem na to, že obviněná dobrovolně, ještě před zahájením trestního stíhání proti její osobě, učinila příslušné kroky k tomu, aby nejenom uhradila způsobenou škodu, ale i dostála svým závazkům, které pro ní vyplývaly z uzavřené leasingové smlouvy, lze učinit závěr, že v daném případě stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání je nepatrný, a že se tudíž pro absenci materiálního znaku o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., ale ani o jiný trestný čin, nejedná.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedených zjištění a závěrů podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 7 To 3/2001, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, a v ustanovení §256 tr. ř., když odvolání státního zástupce zamítl, aniž na jeho podkladě napravil zákonu neodpovídající rozhodnutí soudu prvního stupně. K porušení zákona došlo i v předchozím řízení, a to v ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., když Městský soud v Brně nesprávně uznal obviněnou vinnou trestným činem poškozování cizích práv. K porušení zákona došlo výhradně v neprospěch obviněné A. M. Stížnost pro porušení zákona sice byla podána v její neprospěch, ale nesprávně, neboť i kdyby obviněná měla být uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jednalo by se s ohledem na přísnost, počet a druhy možných trestů o příznivější právní kvalifikaci než v případě kvalifikace podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 11 T 33/2000, zrušil, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Protože existující skutkový stav v dané věci umožňuje, aby v ní Nejvyšší soud sám rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř., bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. tak, že se obviněná A. M. zprošťuje obžaloby pro shora popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem, a to pro jeho nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec