ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.24.2003.1
sp. zn. 4 Tz 24/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. května 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Jiřího Šoukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. K. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, b y l p o r u š e n zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §73a odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného K. K. H.
Napadené usnesení se zrušuje . Zrušuje se též usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému státnímu zástupci v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněnému K. K. H. bylo dne 3. 7. 1997 záznamem Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, sp. zn. ČVS: KVV – 156/20 - 1997, sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že shora uvedený obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že dne 30. 1. 1997 v B. uzavřel s cestovní kanceláří M. T. majitelky M. L., smlouvu o provizním prodeji zájezdů do severní Afriky – Tuniska, ve které se zavázal zajistit ubytování, stravování a dopravu z O. do T. v termínech od 3. 7. 1997 do 17. 7. 1997 pro 863 osoby a v době od měsíce února 1997 do 2. 7. 1997 vyinkasoval na základě uvedené smlouvy, převodem na své konto vedené u I. a p. b., a.s. P. minimálně 10 000 000,- Kč, kdy požadované nezajistil a peníze použil pro svou potřebu, čímž jiného uvedl v omyl a na cizím majetku způsobil škodu velkého rozsahu.
Dále bylo dne 24. 11. 1997 obviněnému K. K. H. doručeno sdělení obvinění Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, sp. zn. ČVS: KVV – 156/20-97, ze dne 21. 11. 1997, a to podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. pro další skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť na podkladě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že obviněný ke škodě cizího majetku v úmyslu sebe obohatit, od měsíce ledna 1997 postupně uzavíral jako spolumajitel CK O. T. a C. N. s. r. o. v P. a jinde v České republice smlouvy o agenturním prodeji zájezdů a s tím spojených služeb s cestovními kancelářemi v České republice převážně do Tuniska, Turecka, Řecka a jeho ostrovů (Rhodos, Korfu, Kréta, Kos), na Mallorku, popř. jiných destinací podle vydaného katalogu zájezdů, ze kterých vyplýval závazek zajištění letecké dopravy a pobytových nákladů v období od června do října 1997, a za tím účelem od provizních prodejců zinkasoval v období leden až červenec 1997 jednak zálohy na zájezdy a jednak úplné platby na účty výše uvedených cestovních kanceláří, ale i na účty společností jiných, v nichž byl spolumajitelem, letecké zájezdy z O. a P. neuskutečnil, a dále v téže době a pro stejné destinace prodával pobytové zájezdy dalším zájemcům v pobočkách svých cestovních kanceláří v P., B., Ú. n. L., P., popř. jinde, kdy pověření pracovníci CK inkasovali zálohy i celé platby na zahraniční zájezdy, které mu předávali v hotovosti, když ani v těchto případech požadované zájezdy nezajistil, vzhledem k insolventnosti cestovních kanceláří, ve kterých byl spolumajitelem, a tak jednak převodem na účty svých cestovních kanceláří a jednak v hotovosti získal finanční prostředky ve výši nejméně 5 000 000,- Kč pro svoji potřebu, čímž uvedl v omyl jak CK, tak i soukromé osoby a na cizím majetku způsobil škodu velkého rozsahu.
Obviněný H. byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 1997, sp. zn. Nt 3280/97, vzat do vazby, a to z důvodů §67 písm. a), b) tr. ř. s tím, že vazba obviněného se započítává od 17,30 hodin dne 2. 7. 1997. Stížnost obviněného proti vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 5 To 450/97, zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. Nt 4258/97, bylo ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §73a odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky ve výši 1 750 000,- Kč, přičemž obviněnému bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se trestné činnosti, zdržoval se v České republice na adrese K., přebíral na této adrese korespondenci, účastnil se všech úkonů, ke kterým bude orgány činnými v trestním řízení předvolán, a oznámil předem orgánům činným v trestním řízení každé vzdálení se z místa uvedeného bydliště na dobu delší než tři dny. Okresní soud konstatoval, že u obviněného nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. a byla tudíž dána obava, že by se mohl na svobodě trestnímu stíhání vyhýbat. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. 5 To 721/97, zamítnuta.
S ohledem na skutečnost, že po propuštění z vazby na svobodu obviněný uprchl a skrýval se mimo území České republiky, bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. Nt 4033/98, ve smyslu ustanovení §73a odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodnuto o tom, že přijatá peněžitá záruka ve výši 1 750 000,- připadá státu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. Nt 4033/98, byl obviněný znovu vzat do vazby z důvodu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že vazba se obviněnému započítává od 23. 3. 2000, 19,00 hod. Stížnosti obviněného proti připadnutí peněžité záruky státu a proti vzetí do vazby byly Krajským soudem v Ostravě zamítnuty.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Nt 4256/2001, bylo podle §72 odst. 2 tr. ř. za použití §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §73a odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ve výši 3 750 000,- Kč, přičemž obviněnému bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se trestné činnosti, zdržoval se v České republice na adrese M. O., přebíral na této adrese korespondenci, účastnil se všech úkonů, ke kterým bude orgány činnými v trestním řízení předvolán, a oznámil předem orgánům činným v trestním řízení každé vzdálení se z místa uvedeného bydliště na dobu delší než tři dny. Okresní soud rovněž konstatoval, že u obviněného nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. K faktickému propuštění obviněného došlo dne 12. 7. 2001 v 10.15 hod.
V souvislosti s novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002 obviněný H. navrhl, aby soud zrušil shora uvedenou peněžitou záruku. Okresní soud v Ostravě jeho návrhu usnesením ze dne 18. 2. 2002 sp. zn. Nt 4256/2001 nevyhověl a podanou stížnost obviněného zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 1 To 184/2002.
Obviněný H. následně podal k Okresnímu soudu v Ostravě další návrh a to na zrušení písemného slibu obviněného a peněžité záruky. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2002 sp. zn. Nt 4256/2001 byl jeho návrh zamítnut, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 1 To 489/2002, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002 sp. zn. Nt 4256/2001 byl návrh obviněného znovu zamítnut. Na tomto stavu nic nezměnila ani stížnost obviněného proti tomuto usnesení, neboť ta byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002 sp. zn. 1 To 845/2002, jako nedůvodná zamítnuta.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001.
Stěžovatel zdůraznil, že podle §71 odst. 8 písm. c) tr. ř. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin. Do této kategorie spadá i trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který je obviněný H. stíhán. Z uvedené doby tří let připadá podle §71 odst. 9 tr. ř. v aktuálním znění jedna třetina, tedy jeden rok, na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení před soudem. Z uvedeného pak podle názoru ministra spravedlnosti vyplývá, že u obviněného H. již nadále v přípravném řízení nepřichází vazba v úvahu, neboť obviněný se již v tomto procesním stádiu nacházel ve vazbě po dobu dvaceti měsíců a jedenácti dnů. V této souvislosti stěžovatel poukázal na argumentaci obviněného uplatňovanou v návrzích na zrušení písemného slibu a peněžité záruky, jejíž podstata směřovala k tomu, že jestliže u obviněného není nadále podle zákona v přípravném řízení vazba možná, není tudíž fakticky co nahrazovat a slib obviněného i peněžitá záruka nemají nadále ve fázi přípravného řízení další opodstatnění. Pokud se podle ministra spravedlnosti soudy obou stupňů s výše uvedenou argumentací obviněného neztotožnily, porušily zákon v jeho neprospěch. Podle stěžovatele sice lze přijmout názor soudu prvního stupně ohledně absence ustanovení v trestním řádu, které by upravovalo možnost zrušení písemného slibu obviněného přijatého podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., jde však o mezeru v zákoně, která nemůže mít za důsledek, že je-li u obviněného nahrazena vazba použitím tohoto institutu trestního řádu, bude to bez časového omezení a napořád, bez ohledu na jakoukoli změnu okolností případu. Po obviněném nelze spravedlivě požadovat dodržování omezení uložených mu zákonem v souvislosti s přijetím slibu (event. záruky či nařízením dohledu probačního úředníka) i v případech změn zásadního charakteru, např. podstatného omezení původního obvinění, neexistence důvodů vazby, apod., které se mohou ve věci vyskytnout.
Zásadně pak podle ministra spravedlnosti nelze souhlasit se stanoviskem zaujatým k nutnosti dalšího trvání peněžité záruky. V této otázce je nutno přisvědčit důvodnosti a zejména logičnosti námitek prezentovaných obhájci obviněného v podané stížnosti proti usnesení okresního soudu. Není pochyb o tom, že peněžitá záruka je institutem trestněprávního procesu, jenž slouží k nahrazení vazby a ponechání obviněného na svobodě či k jeho propuštění z vazby na svobodu. Z tohoto titulu je peněžitá záruka nerozlučně spojena s vazbou a nemůže působit samostatně bez propojení s vazbou jako prostředkem sloužícím k zajištění osoby obviněného pro účely trestního řízení. Nezpochybnitelný je pak podle stěžovatele závěr o tom, že obviněný H. již nemůže být v přípravném řízení v této trestní věci vzat do vazby. Za této situace proto nelze než konstatovat, že další vazba obviněného v přípravném řízení pro zákonné překážky možná není, a proto nelze uplatnit prostředek sloužící k jejímu nahrazení, tedy slib obviněného a peněžitou záruku. Bylo by totiž nelogické nahrazovat to, co fakticky nemůže nastat a neexistuje. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani trvání vazebních důvodů či to, že po podání obžaloby by mohl být obviněný znovu do vazby vzat.
V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel zdůraznil, že souhlasné stanovisko se závěry učiněnými soudy obou stupňů by mimo jiné znamenalo souhlas s tím, že prostředky sloužící k nahrazení vazby lze ponechat v platnosti fakticky libovolně dlouhou dobu bez ohledu na to, jak dlouho by mohla trvat samotná vazba. Z výše uvedených důvodů považuje ministr spravedlnosti napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za nezákonné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného, dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a zjistil, že zákon porušen byl.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný H. byl omezen na osobní svobodě, ( resp. držen ve vazbě ) v období od 2. 7. 1997 do 24. 11. 1997 a dále v období od 23. 3. 2000 do 12. 7. 2001, kdy byl propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky ve výši 3 750 000,- Kč. Vzhledem ke změně právní úpravy vazebních lhůt v souvislosti s novelou trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002 je zřejmé, že obviněný již nemůže být v přípravném řízení, ve kterém se věc stále nachází, do vazby znovu vzat, neboť maximální doba vazby v přípravném řízení u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., z něhož je obviněný obviněn, činí jeden rok.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že peněžitá záruka a písemný slib mají podle názoru Krajského soudu v Ostravě nahrazovat vazbu nejen po celou dobu přípravného řízení, ale také po dobu řízení před soudem za předpokladu, že je dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Peněžitá záruka pak může být podle napadeného rozhodnutí zrušena pouze tehdy, pomine-li u obviněného vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. K návrhu obviněného na zrušení písemného slibu ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. krajský soud uvedl, že se jedná o návrh věcně neakceptovatelný i formálně nepřípustný, a proto Okresní soud v Ostravě rozhodl správně, když zamítl vedle návrhu na zrušení peněžité záruky i návrh obviněného na zrušení shora uvedeného písemného slibu.
Nejvyšší soud je toho názoru, že vazba představuje jeden ze zajišťovacích institutů trestního řádu, podle něhož lze vzít obviněného do vazby jen z důvodů výslovně uvedených v §67 tr. ř. a na dobu stanovenou zákonem. Maximální přípustná doba trvání vazby je vymezena v ustanovení §71 odst. 8 tr. ř. s tím, že v odst. 9 téhož ustanovení zákona je výslovně stanoveno, že jedna třetina této doby připadá na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení před soudem. Je zde tedy zákonem nepřekročitelně vymezena přípustná doba trvání vazby, jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem a nepřipouští se jakékoliv přesuny mezi nimi, které by byly v neprospěch obviněného. To znamená, že pokud v příslušném stádiu trestního stíhání došlo k vyčerpání přípustné vazební doby, je třeba obviněného propustit na svobodu, což je výslovně stanoveno v §71 odst. 9 tr. ř.
Vazba jako prostředek „ultima ratio“ pak může být v určitých případech nahrazena jedním či více z tzv. substitučních opatření. Podle §73 odst. 1 tr. ř. je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c) tr. ř., může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu mimo jiné také proto, že obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej. Podle §73a odst. 1 tr. ř. je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c) tr. ř., může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho na svobodu propustit též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. U výslovně vyjmenovaných trestných činů pak není možné peněžitou záruku přijmout.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jestliže obviněný vykoná zákonem stanovenou maximální dobu vazby, konkrétně v přípravném řízení její jednu třetinu, je nutné ho z vazby ihned propustit a žádné opatření nahrazující vazbu podle ustanovení §73 a §73a tr. ř. nelze za tohoto stavu věci přijmout, a to bez ohledu na to, že vazební důvody ve smyslu ustanovení §67 tr. ř. nadále trvají. Tento závěr vyplývá z logického výkladu ustanovení §73 odst. 1 a §73a odst. 1 tr. ř., která shodně hovoří o tom, že při přijetí některého z tzv. vazebních substitutů orgán rozhodující o vazbě ponechá obviněného na svobodě nebo ho na svobodu z vazby propustí. Nelze-li již obviněného v konkrétním řízení vzít do vazby, případně ho v ní již nelze ponechat, nemůže příslušný orgán ani rozhodnout o nahrazení této vazby některým ze substitučních institutů předpokládaných v trestním řádu. Vazba jako taková je tudíž limitována nejen svými důvody obsaženými v ustanovení §67 tr. ř., ale i maximální přípustnou dobou svého trvání v příslušné fázi řízení. Proto o institutech nahrazujících vazbu, tedy i o přijetí písemného slibu obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo peněžité záruky podle ustanovení §73a odst. 1 tr. ř., lze rozhodnout pouze tehdy, je-li ze zákona přípustné vzetí obviněného do vazby či ponechání obviněného v ní.
Podle §73a odst. 4 tr. ř. peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné úkony.
Podle názoru Krajského soudu v Ostravě novelizací trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002 zůstalo obsahově nezměněno ustanovení §73a odst. 4 tr. ř. ohledně okolností, za nichž se peněžitá záruka zruší. Její zrušení je i nadále vázáno pouze na pominutí důvodů, které k jejímu přijetí vedly, a na nic jiného. Těmito důvody v případě obviněného H. tento soud rozumí výhradě vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř., který u obviněného trvá i nadále, což konstatoval již soud prvního stupně.
Nejvyšší soud ale považuje za potřebné zdůraznit, že v tomto konkrétním případě došlo k přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ještě v době, kdy byla zákonem stanovena pouze maximální přípustná doba trvání vazby bez ohledu na jednotlivé fáze trestního stíhání. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001 bylo možné obviněného H. do vazby znovu vzít bez ohledu na stádium trestního stíhání, neboť v jeho případě nebyla v době rozhodnutí o přijetí písemného slibu a peněžité záruky vyčerpána celkově přípustná doba trvání vazby ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 tr. ř. v tehdy platném znění.
Vzhledem k novele trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb., účinné od 1. 1. 2002, došlo v této věci ke změně právního stavu v tom směru, že již nebylo možné v přípravném řízení vzít obviněného H. do vazby, neboť jí vykonával v přípravném řízení po dobu podstatně přesahující jeden rok. Tímto momentem též ztratila opodstatnění jak peněžitá záruka, tak i písemný slib obviněného, neboť těmito již nebylo možné nahrazovat vazbu, která v jeho případě ze zákona ve stádiu přípravného řízení nepřicházela v úvahu. V této okolnosti pak bylo zároveň nutno spatřovat důvod pro zrušení peněžité záruky podle §73a odst. 4 tr. ř., neboť pominul důvod, který soud dříve vedl k přijetí peněžité záruky, spočívající v tom, že při současně trvajícím vazebním důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. bylo obviněného možno podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001 ponechat ve vazbě. S novelou trestního řádu se tato situace změnila, neboť v přípravném řízení nebylo obviněného H. přípustné do vazby vzít, jelikož u něj byla maximální doba vazby pro toto stádium řízení vyčerpána. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že vazební důvod uvedený v §67 písm. a) tr. ř. u obviněného i nadále trval.
Existuje proto rozdíl v rozsahu vazebních důvodů podle §67 tr. ř. a důvodů, které ve svém celku mohou vést k přijetí peněžité záruky ve smyslu ustanovení §73a odst. 1 tr. ř., jež jsou svým obsahem a významem bezesporu širší. Tím i důvody pro zrušení peněžité záruky podle ustanovení §73a odst. 4 tr. ř. bylo nutno vykládat nejen ve vztahu k vazebním důvodům podle §67 tr. ř., ale též vzhledem k přípustné době trvání vazby podle ustanovení §71 odst. 8, 9 tr. ř., když faktickým trváním vazby v přípravném řízení došlo u obviněného k jejímu vyčerpání.
K písemnému slibu obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést, že otázku jeho zrušení trestní řád sice výslovně neupravuje, což ale nemůže znamenat, že by tím byl návrh obviněného na zrušení písemného slibu formálně nepřípustný. Nelze se bez dalšího ztotožnit s názory soudu prvního stupně, který uvedl, že v daném případě nelze zrušit přijatý písemný slib, neboť u obviněného je stále dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. a obviněnému byly při jeho přijetí uloženy jisté povinnosti, které nadále trvají. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení zmínil, že i když je v přípravném řízení opětovné vzetí obviněného H. do vazby nepřípustné, přesto kdyby obviněný uvedený slib nahrazující vazbu porušil, pak mu hrozí vzetí do vazby v řízení před soudem či v řízení vykonávacím. Tento soud má za to, že institut vazby jako takové prolíná celým trestním řízením.
K takto prezentovanému názoru nelze než uvést, že vazební substituty upravené v ustanoveních §73 a §73a tr. ř. jsou neoddělitelně spjaty s přípustnou existencí institutu vazby jako takové, v tom kterém stádiu trestního stíhání, což bylo výše dostatečně vysvětleno, a je to zřejmé i z celé koncepce oddílu prvního, hlavy čtvrté trestního řádu. Přijetí opačných názorů, jak je vyjádřily soudy obou stupňů, by pak ve svém důsledku znamenalo popření charakteru písemného slibu obviněného, (jakož i dalších instrumentů podle §73 a §73a tr. ř.), jako prostředku nahrazujícího vazbu, a dávalo by příslušným orgánům možnost omezovat práva obviněného a ukládat mu povinnosti během trestního stíhání i v situaci, kdy již použitý zajišťovací prostředek nahrazující vazbu ztratil své právní opodstatnění, což by znamenalo nepřípustné omezování obviněného nad míru stanovenou zákonem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v situaci, kdy odpadl důvod, který přijetí písemného slibu obviněného opodstatňoval ( další trvání vazby v přípravném řízení), mělo být postupováno podle §73a odst. 4 tr. ř. per analogiam a slib obviněného měl být zrušen.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §73a odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného K. K. H., neboť stížnostní soud nedostál své přezkumné povinnosti, když nenapravil pochybení soudu prvního stupně a stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl. Poté Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení stížnostního soudu, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud učiněnou změnou pozbyla podkladu. Následně byla podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána krajskému státnímu zástupci v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je totiž třeba zdůraznit, že o zrušení písemného slibu obviněného a přijaté peněžité záruky mělo být rozhodnuto vzápětí poté, kdy novela trestního řádu nově upravující doby trvání vazby nabyla účinnosti, tj. po 1. 1. 2002, a to i bez případného návrhu obviněného. Takové rozhodnutí měl ale učinit věcně a místně příslušný státní zástupce proto, že v této době se věc obviněného, konečně jako doposud, nacházela ve stádiu přípravného řízení, a nebyl k němu tudíž primárně procesně příslušný soud (viz ust. §§72 odst. 1, 73a odst. 4, 73b odst. 2, 3 tr. ř.). Pouze pokud by příslušný státní zástupce zaujal názor, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka má připadnout státu, byl by povinen podat příslušný návrh u soudce okresního soudu (viz ust. §73a odst. 3 tr. ř.), aby o něm rozhodl.
K doplnění celé problematiky je pak třeba ještě uvést, že pokud by byla ke dni nabytí účinnosti novely trestního řádu, tj. k 1. 1. 2002, ve věci obviněného podána u příslušného soudu obžaloba, a věc by se tak dostala do stádia řízení před soudem, byla by celá situace odlišná. Při přetrvávající existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. u obviněného a při nepřekročení celkově přípustné vazební doby ( až 3 roky), by tímto nebyl dán důvod k rušení přijatého slibu ani přijaté peněžité záruky.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle §273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c