ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.29.2002.1
sp. zn. 4 Tz 29/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. května 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných L. D. a V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 5 To 359/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 109/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 5 To 359/2001 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §228 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 v neprospěch obviněných.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě se zrušuje ve výroku, jímž obvinění byli zavázáni k povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené S. c. e., K.-F. škodu ve výši 30 000,- Kč. Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 tr. ř. se poškozená S. c. e. augsburského vyznání, sídlem Č. T., N. N. 7, se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 3 T 109/2000 byli obvinění L. D. a V. Š. uznáni vinnými pod body 1/ a 2/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že jednak v noci na 22. 12. 1999 spolu s dalším pachatelem odcizili ze zvonice evangelického kostela na K. ulici v K.-D. zvon v hodnotě 30 000,- Kč ke škodě S. c. e. (správně S. c. e. augsburského vyznání), a jednak tím, že dne 21. 12. 1999 se spolu s dalším pachatelem vloupali do dílny LTB K. v objektu Z. J. D. ČS armády K., kde odcizili ke škodě L. B. nářadí a nástroje v hodnotě 17 780,- Kč, a to přesto, že oba byli v posledních třech letech odsouzeni pro trestný čin krádeže k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které vykonali. Obviněný L. D. pak byl v bodě 3/ rozsudku sám uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 14. 1. 2000 úmyslně poškodil výherní automat v restauraci B. v K.-D. a způsobil společnosti L. P. s. r. o. P. 4 škodu 6 710,- Kč.
Za výše uvedené trestné činy byly oběma obviněným uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, L. D. na 22 měsíců a V. Š. na 20 měsíců, přičemž pro výkon trestu byli shodně zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni nahradit společně S. c. e. škodu ve výši 30 000,- Kč a L. B. ve výši 18 720,- Kč.
K odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 5 To 359/2001, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o vině v bodech 1/ a 2/ a celý výrok o trestu a náhradě škody a nově byli obvinění L. D. a V. Š. uznáni vinnými spácháním trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili odcizením zvonu v hodnotě 30 000,- Kč ke škodě S. c. e., tedy skutkem popsaným pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně. Další jednání obviněných popsané pod bodem 2/ rozsudku okresního soudu do výroku rozsudku odvolacího soudu zahrnuto nebylo. Při nezměněném výroku o vině v bodě 3/ byl pak obviněnému L. D. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 1 rok a obviněnému V. Š. nepodmíněný trest odnětí svobody na 8 měsíců, oba se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně S. c. e. škodu ve výši 30 000,- Kč. Poškozený L. B. byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti posledně uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných L. D. a V. Š. V této vytýká, že k porušení zákona došlo v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3, §228 odst. 1, §129 odst. 1 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V prvé řadě ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že zvon, na jehož odcizení se podíleli obvinění, byl vrácen příslušnému farnímu úřadu, což vyplývá i z trestního spisu. Nebylo tedy možno uložit obviněným povinnost nahradit poškozenému škodu, jejíž výši představovala znalkyní stanovená cena zvonu. Pochybnosti v této souvislosti vznikají i ohledně toho, zda farář J. C. byl oprávněn za poškozenou S. c. e. jednat a tudíž i v trestním řízení navrhovat, aby soud stanovil, že poškozenému má být vzniklá škoda uhrazena. Jím formulované vyjádření též postrádá zákonné náležitosti ustanovení §43 odst. 2 tr. ř., když v něm nejsou uvedeny důvody, pro které je nárok uplatňován.
Ve stížnosti pro porušení zákona jsou taktéž zpochybňovány závěry ohledně hodnoty odcizeného zvonu. Nelze zjistit jakým postupem znalkyně k výsledné hodnotě dospěla a proč vyčíslení bylo provedeno pouze na základě spisového materiálu a bez toho, aniž by zvony osobně prohlédla.Otázka výše vzniklé škody tak zůstala nezodpovězenou a nepřezkoumatelnou.
Dále je stěžovatelem vytýkáno, že krajský soud při projednání odvolání podaných obviněnými namísto toho, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a výše popsané nedostatky napravil, chybné závěry okresního soudu v uváděném směru akceptoval a navíc se dopustil procesního pochybení, když rozhodl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám rozsudkem, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že odvolací soud může ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. U veřejného zasedání konaného dne 8. 8. 2001 o odvolání obou obviněných krajský soud neprovedl žádné důkazy a rozhodl sám rozsudkem, ač měl postupovat podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a za použití ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup si vyžadoval závěr učiněný krajským soudem v tom směru, že skutková zjištění okresního soudu nejsou jasná a za tohoto stavu nemohl odvolací soud rozhodnout rozsudkem jen proto, že sám změnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pouze na základě jiného hodnocení důkazů, než které již provedl okresní soud. Tímto postupem Krajský soud v Ostravě nepřípustně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud odvolací soud soudu prvního stupně vytýká neúplnost skutkových zjištění a provedených důkazů, musí napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně s pokyny, v jakém směru má být dokazování doplněno. Sám totiž může odvolací soud doplnit dokazování pouze v omezeném rozsahu nezbytně nutném pro posouzení důvodnosti odvolání, a to v intencích ustanovení §263 odst. 6 tr. ř.
Dalšího pochybení se podle stěžovatele odvolací soud dopustil tím, že vyhlášení jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2001 neobsahuje výrok o náhradě škody a písemné vyhotovení rozsudku obsahuje výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných poškozené S. c. e. nahradit škodu ve výši 30 000,- Kč. Tím odvolací soud porušil ustanovení §129 odst. 1 tr. ř., neboť písemné vyhotovení rozsudku není ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkaná porušení zákona vyslovil, poté aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Je třeba nejprve uvést, že Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona směřující proti skutku pod bodem 1/ napadeného rozsudku, konkrétně proti výši škody (30 tis. Kč), která byla poškozené S. c. e. augsburského vyznání způsobena odcizením zvonu ze strany obviněných. Z trestního spisu vyplývá, že znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady starožitností PhDr. J. N. byla vyšetřovatelem řádně a v souladu se zákonem (§105 odst. 1 tr. ř.) ve věci přibrána s tím, aby na základě výpovědí, fotodokumentace a původních objednávek, případně prohlídkou předmětných zvonů, stanovila mj. jejich hodnotu. Jmenovaná znalkyně byla přibrána ještě v době, kdy kromě obou výše jmenovaných obviněných byl ve společném řízení stíhán i ml. R. T., který byl obviněn též z odcizení dalších dvou zvonů ze stejného objektu zvonice evangelického kostela v K.-D. Proto se v usnesení o přibrání znalkyně i v samotném znaleckém posudku objevuje v souvislosti s odcizenými zvony množné číslo (celkem tři). Znalkyně byla rovněž před podáním znaleckého posudku řádně poučena ve smyslu ustanovení §106 tr. ř. V jí zpracovaném znaleckém posudku je uvedeno z jakých podkladů při určování hodnoty odcizeného(ých) zvonu(ů) vycházela. Byly to jednak protokoly o výpovědích osob v této souvislosti vyslechnutých, protokol o ohledání místa činu, dále pak barevná fotodokumentace jednotlivých zvonů po jejich vydání a zajištění, ale i původní nabídková dokumentace od zvonařské firmy R. M. z roku 1947, která předmětné zvony pro zvonici evangelického kostela zhotovila. Jestliže z této nabídkové dokumentace vyplývá, že v té době nejmenší ze třech zvonů o průměru 506 mm a hmotnosti 85 kg byl nabízen za částku 12 445,- Kč, pak znalkyně jeho hodnotu v době odcizení určila na částku 20 000,- Kč. Hodnotu největšího zvonu odcizeného obviněnými L. D. a V. Š. o průměru 800 mm znalkyně stanovila ve výši 30 000,- Kč. Takto vyčíslená hodnota odcizeného zvonu vzhledem k tomu, že v době před jeho odcizením se jednalo o funkční zcela nepoškozený zvon, který sloužil svému účelu, v žádném případě není hodnotou pochybnou, která by mohla a měla vést ke zrušení již pravomocného rozsudku. V této souvislosti je třeba zmínit, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem nebyla znalkyní stanovená hodnota odcizeného zvonu jakkoli zpochybňována, a to jak ze strany státního zástupce, tak ze strany obviněných či jejich obhájce. V hlavním líčení zmíněné strany trestního řízení vyslovily souhlas s přečtením písemně vypracovaného znaleckého posudku, aniž by žádaly osobní slyšení jeho zpracovatelky, a proto také v souladu s ustanovením §211 odst. 4 tr. ř. došlo k jeho přečtení coby důkazu. Po jeho přečtení obvinění neměli k vysloveným závěrům žádných připomínek. Je tudíž třeba konstatovat, že předmětný znalecký posudek byl v řízení před soudem prvního stupně jako důkaz bezchybně proveden a jenom proto, že znalkyně nahradila přímou obhlídku odcizeného zvonu za jeho podrobnou studii z pořízené barevné fotodokumentace, se nemůže jednat o důvod, který by mohl v tomto konkrétním případě vést k celkovému zpochybnění tohoto znaleckého posudku. Soudy prvního i druhého stupně z něj proto při hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu v souladu s trestním řádem (§2 odst. 5, 6) vycházely, když neměly žádného zjevného důvodu pochybovat o jeho správnosti a hodnověrnosti. V tomto ohledu proto bylo třeba výhrady vyjádřené stěžovatelem odmítnout a naopak deklarovat, že skutková zjištění učiněná v rozsudečném výroku pod bodem 1/ v rozsudku soudu prvního stupně a posléze bez jakékoli změny převzatá i do rozsudku odvolacího soudu jsou správná a není důvod o nich mít zásadní pochybnosti.
Z výše uvedených důvodů pak bylo třeba odmítnout i výhradu obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, která byla namířena proti správnosti procesního postupu odvolacího soudu, který ve věci sám rozhodl rozsudkem, ačkoli pro tento postup neměly být splněny zákonné podmínky. Je třeba zdůraznit, že pokud se týká jednání obviněných spočívající v odcizení kostelního zvonu, zde k žádnému rozdílnému hodnocení důkazů bez jejich vlastního provedení v odvolacím řízení nedošlo, a tudíž zmíněné výhrady nejsou důvodné. Naopak odvolací soud v tomto ohledu převzal hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně v podstatě bez jakékoli změny, když neakceptoval námitky obsažené v odvolání obviněných a zaujal zcela totožný závěr o jejich vině tímto jednáním, jež naplnilo veškeré zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
Pokud pak jsou obdobné námitky stěžovatele namířeny proti procesnímu postupu a konečnému rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke skutku, který byl v rozsudku soudu prvního stupně označen pod bodem 2/, a jenž byl odvolacím soudem v jeho rozsudku vypuštěn, je třeba uvést následující. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této části skutku vedlo k jejímu vypuštění z odsuzujícího rozsudku, neboť podle odvolacího soudu nebyla provedenými důkazy vina obviněných dostatečně spolehlivě prokázána, což má povahu rovnocennou zprošťujícího rozsudku. Jedná se proto o rozhodnutí učiněné ve prospěch obviněných. Zmíněný postup odvolacího soudu by se mohl v tomto řízení stát předmětem přezkoumávání a rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze tenkrát, pokud by ve věci byla ve lhůtě stanovené v §266a odst. 1 tr. ř. podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných. Vzhledem k tomu, že předmětná stížnost pro porušení zákona byla podána jednak po této lhůtě a jednak výhradně v jejich prospěch (viz §267 odst. 1 tr. ř.), nebylo se tímto postupem a s tím spojenou částí rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona přípustné zabývat a tudíž o něm ani rozhodovat, a to ani ve formě tzv. akademického výroku.
Naproti tomu výhrady, jež stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti té části výroku o náhradě škody, jíž obvinění byli zavázáni k povinnosti zaplatit S. c. e. augsburského vyznání škodu ve výši 30 000,- Kč, jsou zcela oprávněné. Okresní soud, ale po něm i odvolací soud zcela zjevně přehlédly, že obviněnými odcizený zvon byl později zajištěn a posléze deponován u farního úřadu S. c. e. augsburského vyznání v K.-F., což vyplývá z protokolu o vydání věci a úředního záznamu ze dne 6. 1. 2000 na č. l. 13 a 14 trestního spisu. Z jeho dalšího obsahu sice není zjevné, zda předmětný zvon byl jmenované církvi vydán i formálním rozhodnutím podle §80 odst. 1 tr. ř., a pokud se tak nestalo již v přípravném řízení, byl tak povinen učinit soud prvního stupně (viz ustanovení §80 odst. 3 tr. ř.). Přesto nebylo možné podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázat obviněné k povinnosti zaplatit poškozenému škodu ve výši, v jaké byla znaleckým posudkem vyčíslena hodnota odcizeného zvonu, který byl v době meritorního rozhodování soudů obou stupňů ve faktické dispozici poškozeného. Pokud jednáním obviněných byla na odcizeném zvonu způsobena jiná škoda, např. jeho poškozením, čemuž napovídají důkazy shromážděné ve spise, tak rozsah a výše takové škody nebyly v průběhu trestního řízení nikterak zjišťovány a ani samotným poškozeným nebyly ničím doloženy. V tomto ohledu proto nepřicházelo v úvahu v rámci adhezního řízení ukládat obviněným jakoukoli povinnost k náhradě takové škody. Samosoudkyně okresního soudu se proto J. C. měla dotázat z jakého titulu požaduje náhradu škody ve výši 30 000,- Kč a podle poskytnuté odpovědi měla poškozeného buď usnesením podle §206 odst. 3 tr. ř. k hlavnímu líčení nepřipustit, nebo měl být poškozený v konečném rozhodnutí odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
Za dostatečně neobjasněnou pak lze označit i otázku oprávněnosti faráře J. C. jednat za poškozenou církev. Orgány přípravného řízení i soudy obou stupňů automaticky bez dalšího vycházely z předpokladu, že jmenovaný farář je oprávněn jednat a vystupovat za poškozenou právnickou osobu, a tudíž s ním jako se zástupcem poškozeného jednaly. Toto jeho oprávnění ale nebylo žádným dokladem potvrzeno. Zůstalo proto sporné, zda návrh na náhradu škody, který za poškozenou církev vznesl ve smyslu §43 odst. 2 tr. ř. farář J. C. dne 25. 9. 2000 u hlavního líčení, je řádným návrhem ve smyslu trestního řádu, a že k němu jmenovaný byl legitimován. Vzhledem ale k tomu co bylo uvedeno výše, tj. že výrok o přiznání nároku na náhradu škody poškozenému ve výši hodnoty odcizeného zvonu neměl být vydán, neboť zvon měl být poškozenému vrácen, je nyní nadbytečným se podrobněji zabývat případnou oprávněností faráře J. C. jednat a vystupovat za poškozenou církev v této souvislosti.
Za nedůvodnou je pak třeba označit tu námitku ve stížnosti pro porušení zákona, která zmiňuje nesoulad mezi tím, jak byl rozsudek soudu druhého stupně vyhlášen a v jaké podobě byl vyhotoven. Konkrétně se má jednat o to, že výrok o náhradě škody nebyl součástí vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, kdežto v jeho písemném vyhotovení je výrok o náhradě škody uveden, což odporuje ustanovení §129 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumáním obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 8. 2001 a písemného vyhotovení rozsudku soudu druhého stupně zjistil, že výše namítaná neshoda zde sice existuje, což ale samo o sobě ještě neznamená, že rozsudek byl vyhlášen v jiné podobě než byl později vyhotoven. Podle §128 odst. 2 tr. ř. vyhlášení rozsudku musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován. Jediným relevantním dokladem, v němž je zadokumentován výsledek hlasování senátu je protokol o hlasování (viz §58 odst. 1 tr. ř.). Předseda senátu Nejvyššího soudu proto ve shodě s ustanovením §58 odst. 4 tr. ř. otevřel protokol o hlasování odvolacího soudu a z tohoto zjistil, že obsahuje kompletní výrok o náhradě škody, jímž byli podle §228 odst. 1 tr. ř. obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit poškozené S.c.e. augsburského vyznání škodu ve výši 30 000,- Kč a dále jímž byl podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozený J. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V daném případě se proto jedná o pouhý nesoulad mezi výrokem rozsudku jak byl vyhlášen a tím, jak byl jeho obsah zapsán do protokolu o veřejném zasedání. Tuto nesprávnost je následně třeba opravit postupem podle §57 odst. 1 tr. ř.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a v řízení, které mu předcházelo byl v neprospěch obviněných porušen zákon, a to v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001, když odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost ohledně nároku poškozené S. c. e. augsburského vyznání na náhradu škody v jejím soudem prvního stupně přiznaném rozsahu, a dále v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001, když sám přejal tento chybný výrok o náhradě škody do vlastního rozhodnutí. Podle §269 odst. 2 tr. ř. byl proto v napadeném rozsudku odvolacího soudu zrušen tento chybný výrok o náhradě škody, a to včetně všech dalších případných rozhodnutí obsahově navazujících, na zrušenou část rozsudku, pokud touto změnou pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak sám postupem podle §271 odst. 2 a §265 tr. ř. rozhodl tak, že poškozenou S. c. e. augsburského vyznání, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Ostatní výroky v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě zůstaly nedotčeny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec