ECLI:CZ:NS:2013:4.TZ.48.2013.1
sp. zn. 4 Tz 48/2013-56
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012, ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 5, 6, 12 tr. ř. v neprospěch obviněného J. S.
Napadené usnesení se zrušuje a zrušuje se i usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu ve Znojmě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 570/2004, byli obvinění J. S. a T. Č. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tak, že dne 5. 3. 2004 kolem 08.15 hodin ve Z. na ulici M. J. J. na chodníku v proluce mezi domy obžalovaný J. S. napadl při doručování pošty poštovní doručovatelku L. K. tak, že ji povalil na zem, bil ji pěstmi do obličeje a poté se přes její aktivní odpor zmocnil tašky s doručovanými penězi a dalšími doručovanými listinami, když obžalovaný T. Č. jistil a hlídal prostor, poté oba z místa činu utekli, o získané peníze se později rozdělili a tyto použili pro vlastní potřebu, když České poště, s.p., se sídlem v Praze 3, odštěpný závod Jižní Morava, odcizením peněz způsobili škodu 96.085,- Kč. Obviněný J. S. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §58 odst. 1 a §60 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 T 184/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozené organizaci Česká pošta s.p. se sídlem Praha 3, Olšanská 38/9, odštěpný závod Jižní Morava, se sídlem Brno, 663 00, Orlí 655, škodu ve výši 96.085,- Kč, když se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená organizace podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 570/2004, podali obvinění J. S. a T. Č. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného T. Č. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestu a způsobu jeho výkonu týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. Č. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 T 184/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 To 602/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného J. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 124/2006, tak, že dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný J. S. dále podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 350/06, tak, že ústavní stížnost odmítl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2011, byl A. Š. pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal mimo jiné tím, že s L. Č., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, a společně s dříve odsouzenými T. Č. a J. S. společným jednáním dne 5. 3. 2004 kolem 08:15 hodin ve Z. na ulici M. J. J. na volném prostranství na chodníku před domem užil A. Š. násilí proti poštovní doručovatelce České pošty, s.p., L. K., a to tím způsobem, že jí povalil na zem, nejméně jednou jí udeřil do obličeje a poté se přes její aktivní odpor zmocnil tašky s doručovanými penězi ve výši 96.085,- Kč a dalšími doručovanými listinami, uvedeným jednáním způsobil poškozené L. K. drobná zranění v obličeji, dutině ústní a na levé ruce bez pracovní neschopnosti, když L. Č. hlídal a jistil prostor přepadení, následně společně utekli, získané peníze si rozdělili a použili pro vlastní potřebu, tímto jednáním způsobili České poště, s.p., se sídlem Praha 3, Olšanská 38/9, IČ: 47114983, odštěpný závod Jižní Morava, Orlí 655/30 Brno, škodu ve výši 96.085,- Kč. Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný J. S. podal ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004 návrh na povolení obnovy řízení, který byl usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, zamítnut. Proti zamítavému usnesení podal obviněný J. S. stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012, podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §283 písm. d) tr. ř. v neprospěch obviněného J. S.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v předmětné věci došlo po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku k tomu, že ke skutku, pro který byl uznán vinným obviněný J. S. společně s T. Č., se doznal jiný pachatel – A. Š. a bylo tedy třeba zkoumat, zda se jedná o skutečnost nebo důkaz soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Rozsudek, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže byl vyhlášen dne 24. 3. 2005 a právní moci nabyl dne 1. 9. 2005. Rozsudek, jímž byl ze stejného skutku uznán vinným A. Š. byl vyhlášen dne 9. 5. 2011 a právní moci nabyl ve vztahu k tomuto obviněnému dne 3. 8. 2011, jedná se tedy o skutečnost soudu v době rozhodování neznámou.
Dále bylo třeba zkoumat i druhou podmínku pro povolení obnovy řízení a to, zda se jedná o skutečnost, která by mohla sama o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Dle ministryně spravedlnosti je zřejmé, že pravomocné odsouzení A. Š. ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 18 To 97/2010 je takovou skutečností, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině obviněného J. S. Zdůraznila, že obviněný J. S. svoji účast na loupežném přepadení od počátku popíral, v počátcích trestního řízení sice byl usvědčován výpovědí T. Č., ten však následně svoji výpověď odvolal, rovněž pachové stopy byly nalezeny na veřejně přístupném místě, případně na tašce poštovní doručovatelky, avšak s odstupem několika dní. Stěžovatelka vytkla, že je třeba přihlédnout k výpovědi A. Š., kdy z jeho výpovědi vyplývá, že obviněný J. S. se na trestné činnosti nepodílel. V předmětné věci se jedná o situaci, kdy pachatel, který se k trestnému činu dodatečně doznal, vyloučil, že by se na trestném činu podílel i obviněný J. S. a nejsou zde žádné takové přímé důkazy, které by toto jeho tvrzení vyvracely. V rámci řízení o obnově pak musí být prováděno porovnání dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., kdy výsledkem tohoto zkoumání zpravidla nebude ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, ale určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Pokud je možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu o tom, že na základě těchto nových skutečností může nastat změna původního rozhodnutí, přichází povolení obnovy v úvahu, tak jak je tomu v předmětné trestní věci.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti České republiky navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr.ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012 a usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s argumentací ministryně spravedlnosti ztotožnil a ve svém vyjádření uvedl, že okolnost, že poté, kdy určitá osoba byla pravomocně odsouzena za spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, se následně ke spáchání téhož skutku doznala jiná osoba, nemusí být vždy důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Povolení obnovy nebude na místě v případě, kdy doznání „nového“ pachatele bude možno ve světle dříve a popř. i nově provedených důkazů hodnotit jako zjevně nevěrohodné nebo v případě, kdy bude důkazní situace opravňovat k závěru, že skutek spáchali „nový“ a dříve odsouzený pachatel společným jednáním. V této trestní věci však doznání obviněného A. Š. bylo soudem v jeho trestní věci v podstatě akceptováno a vedlo ke Š. vlastnímu pravomocnému odsouzení ve věci Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 T 97/2010.
Skutková zjištění učiněná ve věcech Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 1 T 570/2004 a sp. zn. 18 T 97/2010 se přitom podle jeho názoru fakticky navzájem vylučují, a to bez ohledu na to, že v odsuzujícím rozhodnutí ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 97/2010 byla formálně zmíněna účast všech čtyř pachatelů.
Pod bodem 2) výroku o vině z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, kterým byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, byl skutek vymezen tak, že (zkráceně) obviněný A. Š. a L. Č., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, společně s dříve odsouzenými T. Č. a J. S. společným jednáním dne 5. 3. 2004 kolem 8.15 hod. ve Z. na ulici M. J. J. na volném prostranství na chodníku před domem, užil A. Š. násilí proti poštovní doručovatelce L. K., povalil ji na zem, nejméně jednou ji udeřil do obličeje a poté se přes její aktivní odpor zmocnil tašky s doručovanými penězi ve výši 96.085 Kč a dalšími doručovanými listinami, přičemž způsobil L. K. drobná zranění bez pracovní neschopnosti, kdy L. Č. hlídal a jistil prostor přepadení, následně společně utekli a peníze si rozdělili.
Konkrétní účast S. a Č. ovšem nejen že není ani náznakem zmíněna v tzv. skutkové větě, ale nelze ji logicky vyvodit ani z žádného z důkazů v této věci provedených. Stejně tak z žádného důkazu provedeného ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 1 T 570/2004 nevyplývá účast Š. a Č. Na tuto skutečnost přiléhavě poukazuje též stížnost pro porušení zákona. Závěr o spáchání předmětného loupežného přepadení společným jednáním všech osob označených za pachatele v obou trestních věcech (S., Č., Š., Č.), kterým je argumentováno i v rozhodnutích v řízení o obnově, je tedy ryze spekulativní a bohužel nezbývá než takovýto závěr hodnotit jako úpornou snahu „překlenout“ neslučitelnost skutkových zjištění vymezených v obou odsuzujících rozsudcích. Stěží např. mohli poškozenou K. fyzicky napadnout a zmocnit se její tašky současně S. i Š., jestliže poškozená v obou trestních věcech neměnně uváděla, že byla napadena pouze jednou osobou. Lapidárně řečeno - buď loupežné přepadení spáchali S. s Č. nebo Š. s Č.
Za této situace má ve shodě se stížností pro porušení zákona za to, že výpověď, resp. doznání obviněného Š., ve které vyloučil účast obviněného S. na trestné činnosti, byla v kontextu se Š. vlastním pravomocným odsouzením novým důkazem, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině obviněného S.; pokud se obviněný Š. skutečně dopustil předmětného loupežného přepadení, pro které byl pravomocně odsouzen, pak se obviněný S. této trestné činnosti dost dobře dopustit nemohl. Podmínky obnovy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu byly tudíž splněny.
Obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Ve svém vyjádření mimo jiné uvedl, že k posouzení důkazů provedených v druhém trestním řízení ve vztahu k prvnímu, a to důsledně a komplexně, má dojít právě v rámci obnoveného řízení. Místo toho však v rámci řízení o povolení obnovy dochází pouze k dílčímu a účelovému porovnání jednotlivostí, kdy závěry soudů obou stupňů jsou v rovině domněnek, pocitů a spekulací. Postupem soudů obou stupňů je tak bráněno v právu obviněného, aby byla stávající situace důsledně a komplexně posouzena ve všech souvislostech. Lze uzavřít, že obecné soudy nectily zásadu in dubio pro reo, nepostupovaly ve věci nepředpojatě, svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily a tato rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Obecné soudy v řízení o obnově fakticky obhajovaly správnost původního rozhodnutí, místo aby posuzovaly, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu (Nález Ústavního soudu III.ÚS 2959/10-1, Nález Ústavního soudu 2517/08-1, usnesení Ústavního soudu IV.ÚS 178/03, Nález Ústavního soudu IV.ÚS 564/02, Nález Ústavního soudu II.ÚS 2445/08-1) i Nejvyššího soudu (rozsudek NS, sp. zn. 3 Tz 82/2001, usnesení NS, sp. zn. 4 Tz 101/2006).
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v §48 odst. 6 a 7 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
Za nové skutečnosti se považují takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Obnově nebrání, že obviněný o existenci těchto skutečností věděl, ale z jakýchkoli důvodů je neuvedl, rozhodující je, zda tyto skutečnosti byly známy orgánům činným v trestním řízení, které ve věci rozhodovaly. Novou skutečnost je třeba zpravidla prokázat novými důkazy, novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Při rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností soudu přezkoumat, zda navrhovaný důkaz je důkazem novým, soudu dříve neznámým, a zda by na základě něho mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení tedy nemůže přesahovat zjištění, zda by navrhovaný důkaz sám nebo ve spojení s již provedeným dokazováním mohl vést k jinému rozhodnutí ve věci. Povolení obnovy řízení je přitom rozhodnutím obligatorním při splnění podmínek §278 odst. 1 tr. ř.
Podle ustanovení §283 písm. d) tr. ř. soud návrh na povolení obnovy zamítne, neshledá-li důvody obnovy podle §278 tr. ř.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že dne 17. 2. 2010 podal obviněný J. S. u Okresního soudu ve Znojmě návrh na povolení obnovy řízení. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004. Rozhodujícímu soudu byly navrženy jako nové důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. trestní spis a rozsudek v trestní věci 18 T 97/2010 Okresního soudu ve Znojmě a dále výslech A. Š. a L. Č., z nichž vyplývá, že se A. Š. doznal k činu, za který byl odsouzen i obviněný J. S. Jednalo se tedy dle obviněného o skutečnosti soudu dříve neznámé, které naplňují podmínky pro obnovu řízení v souladu s ustanovením §278 a násl. tr. ř.
Okresní soud ve Znojmě v řízení o návrhu na povolení obnovy nařídil na den 24. 5. 2012 veřejné zasedání, kde byl konstatován dosavadní průběh veřejného zasedání (zejména protokol o veřejném zasedání ze dne 29. 3. 2012, č.l. 697-698) a učiněn dotaz na obviněného J. S. dle §214 tr. ř. Poté byl vyslechnut svědek A. Š. a bylo zjištěno, že svědek L. Č. se nedostavil. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 5. 2012 je uvedeno, že byl konstatován podstatný obsah připojeného spisu sp. zn. 18 T 97/2010, zejména obžaloba z č.l. 749-754, podaná mimo jiné pro skutek ze dne 5. 3. 2004, protokol o zadržení č.l. 35, čten protokol o výslechu obviněného A. Š. č.l. 61, pokračování protokolu o výslechu z č.l. 64, pokračování protokolu o výslechu z č.l. 65, čtena výpověď A. Š. č.l. 69-70, protokol z hlavního líčení ze dne 23. 9. 2010, č.l. 820, čtena zejména výpověď A. Š., č.l. 841 - protokol z hlavního líčení ze dne 2. 11. 2010, čtena výpověď z č.l. 843-845 svědkyně L. K., ze spisu sp. zn. 1 T 570/2004 protokol o hlavním líčení ze dne 6. 1. 2005 č.l. 337-340, dále z věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 97/2010 záznam o provedení rekonstrukce na č.l. 877-882, z tohoto čtena výpověď A. Š. a L. K., čten výslech L. Č. z č.l. 75-78 a poté byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, č.l. 955.
V odůvodnění usnesení ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, Okresní soud ve Znojmě uvedl, že pokud se týká hlavního argumentu obviněného J. S., že ke spáchání trestného činu, pro který byl odsouzen, se doznal jiný pachatel – A. Š., dospěl k závěru, že jde o skutečnost, která v původním řízení byla neznámá, nicméně výpovědí A. Š. nebyl vyvrácen žádný z důkazů původního řízení. Výpověď A. Š. je totiž v mnoha ohledech nepřesná a nekoresponduje s výpovědí poškozené ani svědků, kteří o skutečnostech okolo přepadení dne 5. 3. 2004 na ulici M. J. ve Z. vypovídali shodně, a to jak v původním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 570/2004, tak i v řízení vedeném pod sp. zn. 18 T 97/2010. Dále soud konstatoval, že není zcela logické, že poté, co se A. Š. téměř po 6 letech doznal, nebyl schopen vysvětlit, co jej k tomu pohnulo, následně pak odmítl ve věci vypovídat, což je v rozporu s jeho záměrem se doznat. A. Š. vypovídal až poté, co se seznámil se spisem, jeho výpověď vykazuje závažné rozpory s tím, jak událost popsala poškozená a svědci, např. ohledně místa, kde na doručovatelku čekal, masky přes obličej, výhrůžek doručovatelce při přepadení a zranění doručovatelky. Z rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 97/2010 pak vyplynulo, že ani rekonstrukce jednoznačně neprokázala, jak se přepadení odehrálo, naopak vzbudila pochybnosti, zda vůbec a jakým způsobem se přepadení účastnil L. Č., kterého A. Š. označil za komplice. Rovněž svědkyně Š. v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 97/2010 uvedla, že viděla na místě činu dva mladíky, kteří byli jinde, než uváděli A. Š. a L. Č. I tato výpověď podle okresního soudu odůvodňuje závěr, že se přepadení zúčastnily dvě dvojice pachatelů. O tom svědčí i pachové stopy obviněného J. S., které byly zajištěny na místě činu a na věcech doručovatelky. Co se týká odvolané výpovědi T. Č., soud došel opakovaně k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že doznání (včetně označení spolupachatele – obviněného J. S.) učinil spontánně a opakovaně a za přítomnosti obhájců, bylo pozdější popření trestné činnosti vyhodnoceno jako zcela účelová obhajoba.
Krajský soud v Brně pak v odůvodnění stížností napadeného usnesení uvedl, že vnímá skutečnost, že za popsaný skutek byli odsouzeni nejprve dva pachatelé, mimo jiné stěžovatel, a dále pak další osoba, avšak při porovnání spisových materiálů a rozsudků vyznívá první rozhodnutí (které je napadené návrhem na obnovu) logičtěji a přesvědčivěji, když i předseda senátu v druhém rozsudku vyjadřuje pochybnosti o věrohodnosti odsouzeného A. Š. a následně dospívá k závěru, že se na trestné činnosti podíleli všichni čtyři pachatelé. Krajský soud poukázal na soulad obsahu původního doznání tehdy obviněného T. Č. s výpovědí poškozené doručovatelky, a to i ve zjevných detailech.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Tímto ustanovením je vyjádřena zásada bezprostřednosti. Bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti a aby si tak každý soudce mohl utvořit bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu.
Z níže uvedeného je zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě postupoval v rozporu s §2 odst. 12 tr. ř., který zakotvuje jednu ze základních zásad trestního řízení, tj. zásadu bezprostřednosti, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na důkazy provedené v řízení o obnově, ačkoli, jak zjistil Nejvyšší soud, nebyly tyto důkazy (protokol o rekonstrukci činu se svědkem L. Č., výslech svědkyně M. Š., rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010) v daném řízení řádně provedeny. V obnovovacím řízení byly předloženy nové důkazy, a to trestní spis Okresního soudu ve Znojmě vedený pod sp. zn. 18 T 97/2010 a především rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, a dále navržen výslech A. Š. a L. Č. Jak zjistil Nejvyšší soud ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání ze dne 24. 5. 2012 uloženého na CD nosiči, byla čtena pouze výpověď svědka L. Č. z přípravného řízení ze dne 5. 1. 2010, která je však velmi obecná a nekonkrétní, nebyla čtena jeho výpověď při rekonstrukci činu a v rámci řízení o obnově pak tento svědek vyslechnut nebyl, rovněž nebyla čtena výpověď svědkyně M. Š. Ze zvukového záznamu rovněž vyplývá, že v rámci obnovovacího řízení nebyl ani přečten rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010. V protokolu o veřejném zasedání stejně jako ve zvukovém záznamu je uvedeno, že „poté byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu Znojmo, sp. zn. 18 T 97/2010, ze dne 9. 5. 2011“. Okresní soud ve Znojmě přesto v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, uvedl, že z rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 97/2010 vyplynulo, že ani rekonstrukce jednoznačně neprokázala, jak se přepadení odehrálo, naopak vzbudila pochybnosti, zda vůbec a jakým způsobem se přepadení účastnil L. Č., kterého A. Š. označil za komplice, a dále, že rovněž svědkyně Š. popsala, že viděla na místě činu dva mladíky, kteří byli jinde, než uváděli A. Š. a L. Č., tato výpověď podle okresního soudu podporuje závěr, že se přepadení zúčastnily dvě dvojice pachatelů. Pokud tedy soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje protokol o rekonstrukci činu se svědkem L. Č. a výpověď svědkyně M. Š. a odkazuje na rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, který k důkazu nepřečetl, tedy důkazy neprovedené v posuzovaném řízení, porušil tím zásadu bezprostřednosti trestního řízení zakotvenou v §2 odst. 12 tr. ř.
Současně je třeba zdůraznit, že nové důkazy v obnovovacím řízení musí být hodnoceny ve vztahu jak s důkazy z primárního řízení svědčícími ve prospěch obviněného, tak i s důkazy svědčícími v neprospěch obviněného. Okresní soud proto porušil zákon (§2 odst. 6 tr. ř.) i v tom smyslu, že v odůvodnění svého rozhodnutí hodnotí nové důkazy pouze ve vztahu k důkazům z primárního řízení svědčícím v neprospěch obviněného. Jako příklad je možno uvést, že nové důkazy nebyly hodnoceny ve vztahu ke svědecké výpovědi svědkyně L. K., která v obou trestních věcech neměnně uváděla, že byla napadena pouze jednou osobou. Ze žádného z dosud provedených důkazů také nevyplývá, že by se útoku na poškozenou účastnili ať již jakýmkoliv způsobem 4 pachatelé.
Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že úkolem soudů v řízení o povolení návrhu na obnovu není posuzovat vinu obviněného, takový postup by bylo nutno považovat za postup zjevně překračující rámec úkolů obnovovacího řízení. Úkolem soudu bylo posoudit, zda se jedná o důkazy nové, v původním řízení neznámé, a zda jsou tyto důkazy způsobilé vést k odlišným skutkovým zjištěním, resp. zda by na základě nich mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci. Příslušný soud je povinen hodnotit nové důkazy (výpověď, resp. doznání obviněného Š., výpovědi svědka L. Č. (při rekonstrukci činu) a svědkyně M. Š., rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, ve vztahu k souhrnu ostatních důkazů, avšak nejprve musí být provedeny ve veřejném zasedání všechny důkazy, které mají být hodnoceny. Primární pochybení však Nejvyšší soud spatřuje ve výše rozvedeném porušení ustanovení §2 odst. 12 tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. v neprospěch obviněného J. S. Zmíněné pochybení nenapravil ani Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně rozhodující v předmětné věci, neboť stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1 T 570/2004, zamítl stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012. Porušil tedy zákon v ustanoveních §147 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §2 odst. 5, věty první, tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004 jednoznačně vyplývá, že Okresní soud ve Znojmě v této trestní věci nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, důkazy nedostatečně zhodnotil, v důsledku čehož byl napadeným rozsudkem porušen zákon i v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. S.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 5 To 318/2012 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c), §2 odst. 5, 6, 12 tr. ř. v neprospěch obviněného J. S. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při svém rozhodování respektoval všechna zákonná ustanovení včetně ustanovení §2 odst. 12 tr. ř., tedy provedl důkaz protokolem o rekonstrukci činu se svědkem L. Č., rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 18 T 97/2010, protokolem o výpovědi svědkyně M. Š., nezbytný bude zřejmě i osobní výslech svědka L. Č. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného J. S., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal