ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.77.2002.1
sp. zn. 4 Tz 77/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. P. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 8 To 178/2000, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 27/2000 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 8 To 178/2000 b y l p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněného Ing. P. B. v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a §2 odst. 6 tr. ř.
Citované usnesení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 3 T 27/2000 se zrušují . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 10 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 3 T 27/2000 byl obviněný Ing. P. B. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Trestného činu se obviněný podle výroku o vině dopustil tak, že dne 22. 12. 1999 kolem 12.15 hodin v P. 10, v pizzerii P., převzal od Ing. J. N., výrobního ředitele společnosti E., spol. s r. o. se sídlem v L., Š. 31, částku 500 000,- Kč, kterou od něj ve výši nejméně 400 000,- Kč požadoval za to, že zařídí u firmy I. C. R., a. s. R. u P., V. 53, využívaje svých kontaktů inspektora Č., aby firma E., spol. s r. o., získala zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čističky odpadních vod.
Na základě odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro P., podaného v neprospěch obviněného, ve věci jednal Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 8 To 178/2000 obě odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. P. B. Porušení zákona spatřuje v nerespektování ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. ve znění před novelou zák. č. 265/2001 Sb. a §256 tr. ř. odvolacím soudem a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve znění před novelou zák. č. 265/2001 Sb., §2 odst. 6 tr. ř. a §160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák.
Stěžovatel zpochybňuje úplnost a dostatečnost skutkových zjištění pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace. V prvé řadě vyjádřil výhradu, že znak „úplatek žádá“ nebyl v jednání obviněného dán navozením situace, aby mu byl úplatek nabídnut, nýbrž tím, že obviněný přímo požádal o poskytnutí „odměny“ za prosazení zakázky pro konkrétní firmu a sám také stanovil její výši na 8 až 12 procent hodnoty předmětné zakázky. Při předpokládané hodnotě zakázky ve výši 17 000 000,- Kč by činila požadovaná výše „odměny“ minimálně 1 360 000,- Kč, když teprve následně obviněný upřesnil její požadovanou výši na částku 400 000,- Kč, resp. 500 000,- Kč, která také byla zahrnuta do skutkových zjištění v rozsudku.
Pokud se týká souvislosti žádosti obviněného o úplatek s obstaráváním věcí obecného zájmu, stěžovatel souhlasí s názorem vyjádřeným v odsuzujícím rozhodnutí, že rekonstrukci čističky odpadních vod firmy I. C. R., a. s. (dále Č.) lze považovat za věc společensky prospěšnou. Podstatné pro posouzení naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku však bylo vyhodnocení, zda konkrétní jednání obviněného, za které úplatek požadoval (prosazení technologie firmy E. D., spol. s r. o. při rekonstrukci čističky pro firmu I. C. R., a. s.) bylo činností, která souvisela s plněním úkolů týkajících se obstarávání věcí obecného zájmu, a zda mělo v sobě prvek rozhodovací či obviněný alespoň spolupůsobil při tomto rozhodování. Z tohoto pohledu se však soudy hodnocením jednání obviněného vůbec nezabývaly a důkazní řízení v tomto směru nebylo téměř vedeno. Ministr spravedlnosti v této souvislosti vyjádřil názor, že do kategorie obstarávání věcí obecného zájmu nespadá činnost občanů (resp. i jiných soukromoprávních subjektů), jež je výlučně realizací jejich práv. Rozhodování právnické osoby – obchodní společnosti, o tom, kterému jinému podnikatelskému subjektu zadá konkrétní zakázku, přičemž potencionální zadavatel má neomezenou smluvní volnost, proto obstaráváním věcí obecného zájmu není. Dokládá to i tím, že společnost I. C. R., a. s. nebyla při svém rozhodování vázána žádným právním předpisem, např. zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a bylo věcí jejího vedení vybrat dodavatele s ohledem na kvalitu nabízeného řešení i s ohledem na své ekonomické zájmy při současném respektování závazných pravidel hospodářské soutěže. Z toho lze vyvodit, že ani jednání obviněného, pokud měl v úmyslu ovlivnit rozhodování vedení této firmy, nemohlo být považováno za obstarávání věcí obecného zájmu, resp. jednání v souvislosti s ním..
Z důkazního materiálu podle stěžovatele rovněž nevyplynulo, že by se obviněný na uvedeném rozhodování podílel jako expert z pozice svého pracovního zařazení inspektora Č. i. ž. (dále Č.), konkrétně v oddělení ochrany ovzduší Oblastního inspektorátu P., kdy by jistě tuto činnost bylo možno podřadit pod pojem obstarávání věcí obecného zájmu. Součástí spisového materiálu je pouze obecná informace o kompetencích Č. i. ž. p. Obviněný Ing. B. ve své výpovědi sám uvedl, že neměl ze své funkce možnost zasahovat do činnosti jiného oddělení Č., v daném případě oddělení zabývajícího se problematikou odpadních vod. Protože běžně chodil do firmy I. C. R., a. s. na kontroly, dověděl se, že má dojít k rekonstrukci Č. v továrně, kterou by chtěla provést firma E., D., spol. s r. o. Zajímalo ho pouze, zda a jak mají zpracováno řešení ochrany ovzduší, a proto vstoupil do kontaktu s touto společností, konkrétně s Ing. N. Ten jej později požádal o intervenci u vedení I. C. R., a. s. za účelem prosazení jeho společnosti na tuto zakázku, ale již tehdy ho informoval, že jejich oddělení do výběru nemůže zasahovat. Následně se dověděl, že vedení I. C. R., a. s. schválilo plán investic do ekologie, včetně rekonstrukce Č., ale nikoli to, která firma měla zakázku získat. To, že na zakázku byla vybrána firma E., D., spol. s r. o. se dověděl od Ing. N. Peníze si od něj vzal, protože je nedokázal odmítnout. Ve věci však sám nic nečinil.
Obviněným uváděné skutečnosti nebyly žádným způsobem prověřeny. Nalézací soud měl sice k dispozici vyjádření ředitele Č. o kompetencích oddělení ochrany ovzduší Oblastního inspektorátu P., nebylo však provedeno dokazování se zaměřením na to, jaká byla konkrétní pracovní náplň obviněného na oddělení ochrany ovzduší a zda z pozice svého zařazení vykonával nějaké kompetence či expertní činnost ve vztahu k předmětnému projektu. Nebylo ani zjišťováno, zda měla Č. ve vztahu k tomuto projektu vůbec nějaké kompetence a mohla nějakým způsobem rozhodování soukromé firmy ovlivnit. Za dané situace lze proto závěr o tom, že obviněný požádal o úplatek v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu považovat za nepřesvědčivý a skutkově nepodložený.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle §269 odst.2 tr. ř. zrušil, a to včetně všech navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbydou podkladu a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Se závěrem odvolacího soudu, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, úplná a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování lze souhlasit potud, že obviněnému Ing. P. B. bylo prokázáno, že požadoval od Ing. J. N. částku ve výši nejméně 400 000,- Kč za to, že s využitím svých kontaktů inspektora Č. i. ž. p. zařídí u firmy I. C. R., a. s., aby firma E. D. spol. s r. o. získala zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čistírny odpadních vod, přičemž za tímto účelem od něho následně převzal částku 500 000,- Kč.
Trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo za okolností uvedených v §160 odst. 1 tr. zák., tedy v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, žádá úplatek a čin spáchá v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy záleží v tom, že pachatel úplatek žádá v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Pojem věcí obecného zájmu je mnohem širší než např. pojem plnění úkolu společnosti a státu v rámci pravomoci veřejného činitele (viz §89 odst. 9 tr. zák.). Spadá sem obstarávání všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů. Jde o každou činnost, která souvisí s plněním společensky významných úkolů, tedy nejen o rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i o uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. I když se od roku 1990 výrazně diferencuje oblast veřejná a soukromá, neznamená to, že je vyloučena možnost takového posouzení i v případě některých vztahů upravovaných některými oblastmi klasického práva soukromého, pokud výrazně zasahují do oblasti obecného zájmu.
Takovou oblastí bezpochyby může být oblast vodního hospodářství. V ustanovení §1 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, platném do 31. 12. 2001 se mj. uvádí, že povrchové a podzemní vody jsou jedním ze základních surovinových zdrojů, tvořících důležitou složku přírodního prostředí a slouží k zabezpečování hospodářských a ostatních celospolečenských potřeb. Ochrana a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů je veřejným zájmem. Podle §23 odst. 1 téhož zákona, kdo vypouští odpadní nebo zvláštní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen dbát, aby jakost povrchových nebo podzemních vod nebyla ohrožena nebo zhoršena. Za tím účelem je povinen zejména zajišťovat zneškodňování vypouštěných vod způsobem odpovídajícím současnému stavu technického pokroku a měřit objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí vodohospodářského orgánu. Obdobná míra ochrany, jakož i obsah povinností vyplývají ze zák. č. 254/2001 Sb., o vodách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002.
Z uvedeného je zřejmé, že otázky rozhodování týkající se stavby čistírny odpadních vod či její modernizace, a to byť by se jednalo o čistírnu tzv. podnikovou, nemohou být pokládány za výhradně autonomní oblast právnické osoby – obchodní společnosti, jak to ve stížnosti pro porušení zákona naznačuje ministr spravedlnosti, protože takové rozhodnutí má souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu spočívajícím v ochraně a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vod.
Pokud se jedná obecně o otázku rozhodování obchodní společnosti o tom, kterému jinému podnikatelskému subjektu zadá konkrétní zakázku, tak to samo o sobě věcí obecného zájmu být nemusí, ale jak vyplynulo ze shora uvedeného souvislost zde může být dána. Takové rozhodování ale může mít souvislost s věcí obecného zájmu i z jiného důvodu. Stěžovatel zcela správně na jiném místě odůvodnění stížnosti pro porušení zákona k této problematice dodává, pokud jsou při takovém rozhodování respektována právně závazná pravidla hospodářské soutěže. Za jednu z forem zneužití účasti v hospodářské soutěži je podle §42 odst. 1 obch. zák. (zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) označeno i nekalé soutěžní jednání (nekalá soutěž). Nekalou soutěží je podle §44 odst. 1 téhož zákona jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, a jako taková se zakazuje. Obecným zájmem tedy zjevně je, aby pravidla hospodářské soutěže byla dodržována všemi jejími subjekty – soutěžiteli. Pokud jednáním některého ze soutěžitelů dojde k porušení pravidel hospodářské soutěže, lze konstatovat, že dochází k narušení obecného zájmu jímž je řádný průběh hospodářské soutěže. V ustanovení §44 odst. 2 písm. e) téhož zákona je za nekalosoutěžní jednání označeno podplácení. Podplácení ve smyslu obchodního zákoníku je definováno v jeho ustanovení §49 a je v něm rozlišována tzv. aktivní forma a pasivní forma podplácení. Jestliže se tedy některý ze subjektů v rámci hospodářské soutěže dopustí jednání, které je nekalou soutěží, spočívající v některé z forem podplácení ve smyslu obchodního zákoníku, může být jednání konkrétní odpovědné fyzické osoby, při splnění všech ostatních v zákoně stanovených podmínek, posouzeno jako trestný čin podle příslušného ustanovení hlavy třetí, oddílu třetího trestního zákona, v němž je mimo jiné zařazen trestný čin přijímání úplatku podle §160 tr. zák.
Nelze proto na jedné straně souhlasit s názorem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, že v daném případě se o obstarávání věcí obecného zájmu jednat nemohlo, ale na straně druhé je třeba připustit, že v dosavadním řízení nebylo důkazy prokázáno, že jednání obviněného Ing. P. B. mělo souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. Při posuzování této otázky je nutno vycházet ze vztahu úplatku ke konkrétní činnosti osoby, která je nebo má být příjemcem úplatku. To zejména znamená, že nejen nestačí, aby úplatek měl vztah k jakékoli činnosti určité osoby, ale nestačí ani to, že se vyskytl na úseku, kde se plní významné společenské úkoly. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah. Vyžaduje se tedy, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost a tomu je tak tehdy, jestliže žádaný, přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává nebo osoby, která při tom spolupůsobí, např. koná přípravné práce.
Z provedených důkazů ale nikterak nevyplývá, že by Ing. P. B. měl vůči společnosti I. C. R. a. s. takové postavení, aby měl vliv na rozhodování o tom, která jiná společnost získá zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci její čistírny odpadních vod v závěru roku 1999. Podle odsuzujícího rozsudku měl k tomu obviněný využít svých kontaktů inspektora České inspekce životního prostředí. K tomu je třeba uvést, že kromě tvrzení Ing. P. B. z žádného dalšího důkazu není patrné, že by obviněný v této funkci ve zmíněném státním orgánu skutečně působil. V tomto ohledu nebyl vyslechnut jako svědek žádný z odpovědných funkcionářů Č. i. ž. p. ani nebyl opatřen jiný důkaz, který by tuto skutečnost potvrzoval. I kdyby ale bylo prokázáno, že obviněný funkci inspektora Č. zastával, nestačilo by to samo o sobě k závěru, že současně v předmětném případě obstarával věci obecného zájmu. Obviněný totiž ve své výpovědi namítal, že je sice inspektorem Č., ale zařazeným na oddělení ochrany ovzduší, takže nemá možnost zasahovat do činnosti jiného oddělení, zejména pak do rozhodování týkajícího se problematiky odpadních vod. Tato jeho námitka nebyla v průběhu dosavadního řízení nijak vyvrácena. Z písemné informace poskytnuté ředitelem Č. lze sice obecně zjistit působnost a pravomoci inspekce při ochraně jednotlivých složek životního prostředí i to, že mezi samostatná oddělení, z nichž každé má svou působnost, patří i oddělení ochrany ovzduší a oddělení ochrany vod, ale konkrétní postavení a pravomoci obviněného v souvislosti s případem modernizace čistírny odpadních vod společnosti I. C. R. a. s. v ní řešeny nejsou. Z důkazů tedy není nikterak zřejmé, jakým způsobem mohl a měl obviněný Ing. P. B. v postavení inspektora Č., činným na úseku ochrany ovzduší, sám osobně ovlivňovat rozhodování společnosti I. a. s. spočívající v zadání zakázky na modernizaci podnikové čistírny odpadních vod v tom směru, aby jako dodavatel byla vybrána společnost Ing. N. Protože obviněný v tomto ohledu svoji trestnou činnost popíral, měli být jako svědci vyslechnuti představitelé společnosti I.C. R. a. s., ale i vedoucí pracovníci Č. a ti měli objasnit, zda obviněný Ing. B. měl z titulu své funkce legitimní vliv na takové rozhodnutí. Jedině pokud by možnost takového legitimního vlivu obviněného na předmětnou rozhodovací činnost byla prokázána, bylo by důvodné uvažovat ohledně celkového jednání Ing. B., jako o pachatelství trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák.
Pokud by tomu tak ale nebylo, mělo být dokazování zaměřeno i na eventualitu spočívající v možném napojení obviněného Ing. B. na některého z odpovědných představitelů společnosti I. C. R. a. s. nebo jiného pracovníka Č. činného na úseku ochrany vod, kteří se konkrétním způsobem podíleli na rozhodovací činnosti ve výše uvedené souvislosti. Nemělo totiž být přehlédnuto, že Ing. N. ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení uvedl, že podle obviněného částku 400 000,- Kč dá někomu dalšímu, kdo přímo ovlivní výběr a pokud jde o odměnu pro sebe, ponechává to na svědkovi a jeho společnících. To by napovídalo tomu, že zde vystupovala ještě nějaká třetí osoba, která měla za poskytnutý úplatek uplatnit svůj vliv na rozhodování v předmětné otázce. Dokazování v tomto směru ale také nebylo vedeno. Pokud by taková vazba ze strany obviněného Ing. B. na některého z výše uvedených představitelů uvedené společnosti nebo Č. byla prokázána, a bylo by z ní možné zároveň dovodit, že obviněný od Ing. N. žádal úplatek pro tuto osobu a tato osoba obstarává v již uvedených souvislostech věci obecného zájmu (ochrana vod, řádný průběh hospodářské soutěže), bylo by vůči obviněnému Ing B. důvodné uvažovat o spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Zcela vyloučena by nemusela být ani právní kvalifikace účastenství na trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1, §127 odst. 1 tr. zák., ale to jen za předpokladu, že by prokazatelně došlo alespoň ke spáchání pokusu tohoto trestného činu ze strany hlavního pachatele, jímž by musel být představitel výše uvedené společnosti I. C. R. a. s.
V rámci dokazování mohlo ale vyjít najevo, a to pokud by se žádná vazba obviněného na odpovědného představitele společnosti I. a. s. nebo pracovníka Č. nepotvrdila, že obviněný Ing. N. pouze předstíral, že bude svým vlivem působit na rozhodování ohledně výběru dodavatele modernizace čistírny odpadních vod jmenovanou společností ve prospěch společnosti E. D., spol. s r. o., ale ve skutečnosti pro to nic nepodnikl a ani to neměl v úmyslu. V takovém případě by se u obviněného Ing. B. jednalo o dokonaný trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť k přijetí peněžní částky z jeho strany došlo.
Pokud je vedle toho ve stížnosti pro porušení zákona také namítáno nesprávné uvedení částky 400 000,- Kč, resp. 500 000,- Kč do skutkových zjištění rozsudku, když obviněný měl nejprve žádat za prosazení zakázky odměnu v daleko vyšší částce (8 až 12 procent z ceny zakázky), je třeba k tomu poznamenat, že takováto výhrada směřuje v neprospěch obviněného a nikoli v jeho prospěch a v tomto stádiu řízení (po podání stížnosti pro porušení zákona výhradně ve prospěch obviněného) by tuto okolnost nebylo možné tak jako tak napravit. Zároveň je však třeba zdůraznit, že uvedená námitka se opírá pouze o svědeckou výpověď Ing. N., přičemž z ní ale není jednoznačně patrné, jestli obviněný znal skutečnou nebo alespoň předpokládanou cenu zakázky, která se údajně měla pohybovat kolem 17 000 000,- Kč. Tato okolnost nebyla nijak prověřena. Sám svědek pak ohledně dalšího vyjednávání s obviněným uvedl, že tento si konkrétně řekl o částku 500 000,- Kč. V hlavním líčení následně upřesnil, že šlo o částku 400 000,- Kč a pokud by mělo jít o částku převyšující tuto sumu, ponechal to obviněný na svědkovi a jeho společnících. Nebylo tudíž zcela zjevné o jak vysokou peněžní částku si obviněný napoprvé řekl, a pokud soud v této otázce neměl dostatečnou jistotu, správně postupoval podle zásady in dubio pro reo a vyšel z částky nejnižší.
Je proto možné uzavřít, že již v přípravném řízení nebyly opatřeny potřebné důkazy k tomu, aby bylo možné zjistit nepochybný skutkový stav věci, a tím i jednání obviněného Ing. B. správně a v souladu s trestním zákonem právně kvalifikovat. Předmětné důkazní a tím i skutkové nedostatky nebyly posléze odstraněny v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím. Městský soud v Praze tudíž nedostál své přezkumné povinnosti, která pro něj vyplývala z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a nesprávně podle §256 tr. ř. zamítl důvodně podaná odvolání obviněného, ale i státního zástupce, z jehož podnětu mohlo být konečné meritorní rozhodnutí modifikováno i v neprospěch obviněného. V řízení předchozím pak nebylo respektováno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zmíněná porušení zákona, ke kterým došlo v neprospěch obviněného, když současné porušení zákona v jeho prospěch vyslovit nemohl. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Poté podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak již bylo zmíněno, v dané věci nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez nichž není možné v hlavním líčení rozhodnout, přičemž v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit potřebné důkazy v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by zřejmě i na újmu rychlosti řízení. Je proto nutné i prohlásit, že výsledky dosavadního vyšetřování zatím nejsou dostatečné k postavení obviněného před soud. Jde zejména o to, že v dosavadním řízení nebyly ustanoveny žádné osoby ze společnosti I. a. s., které by k předmětné problematice bylo možné vyslechnout jako svědky, a obdobné lze prohlásit i ve vztahu k orgánu Č. i. ž. p. Ve směrech v nichž bude věc nutné došetřit nebyly zajištěny ani žádné důkazy listinné povahy. Při vyhledávání důkazů se bude nutné orientovat zejména na nutnost objasnění následujících otázek. Zda obviněný Ing. B. v Č. skutečně zastával funkci inspektora, v jakém oddělení a jaké z toho pro něj vyplývaly práva a povinnosti, zejména vůči společnosti I. C. R. a. s., konkrétně ve vztahu k rozhodování o výběru dodavatele modernizace čistírny odpadních vod v závěru roku 1999 pro tuto společnost, zda v této souvislosti u jmenované společnosti svůj vliv uplatňoval a v jakém směru, a především zda tomu bylo ve prospěch výběru společnosti E. D., spol. s r. o. Pokud by z důkazů vyplynulo, že obviněný není osobou, která by v dané souvislosti obstarávala věci obecného zájmu, musí být vyhledávání důkazů zaměřeno na druhou z naznačených variant, a to zda obviněný měl s někým z vedení společnosti I.. a. s., event. s jiným odpovědným pracovníkem Č., které by takovými osobami obstarávajícími věci obecného zájmu byly, takové vazby, byť na bázi neformálních kontaktů, že obviněný z iniciativy této osoby, vedeni stejnou motivací, zprostředkoval u Ing. N. žádost o úplatek, který posléze převzal se záměrem část těchto peněžních prostředků této osobě předat.
Na výsledku těchto zjištění závisí i případná právní kvalifikace jednání obviněného Ing. B., kterou bude nutné uvést v nové obžalobě, když je třeba poznamenat, že v úvahu přicházejí v podstatě ty varianty na něž výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud. V dalším řízení bude třeba mít na zřeteli, že ve smyslu ustanovení §273 tr. ř. nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. To jinými slovy znamená, že je nepřípustné, aby v novém rozhodnutí došlo ke zpřísnění a to, jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Zároveň bude při posuzování trestnosti činu nutné respektovat i ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., neboť od 1. 1. 2002 došlo k novelizaci některých ustanovení trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb. (např. zvýšení hranic škod a prospěchu – viz. §89 odst. 11). To by znamenalo, že k posouzení jednání obviněného jako trestného činu přijímání úplatku podle odst. 3 písm. a), §160 tr. zák. by muselo být kromě ostatních zákonem požadovaných znaků též prokázáno, že obviněný přijal úplatek ve výši 500 000,- Kč v úmyslu opatřit výhradně sobě nebo výhradně jinému značný prospěch. U formy jednání spočívající v žádání úplatku již nelze dříve konstatovanou částku 400 000,- Kč z výše uvedených důvodů dodatečně v novém řízení navýšit, jelikož by šlo o změnu v neprospěch obviněného. Pokud by z důkazů vyplynulo, že část z přijaté sumy 500 000,- Kč byla určena pro jinou osobu a zbývající část si hodlal ponechat obviněný, nemohlo by být jednání Ing. B. kvalifikováno podle §160 odst. 3 písm. a) tr. zák. (byť by se z jeho strany jednalo o účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák.), ale bylo by nutné je posoudit podle mírnějšího ustanovení zákona, a to právě vzhledem k přijaté novele, neboť očekávaný prospěch by ani u jednoho z nich nedosahoval zákonem požadované částky. Jestliže by bylo opodstatněné jednání Ing. B. právně posoudit jako trestný čin podvodu, protože obviněný uvedl Ing. N. v omyl a ke škodě majetku společnosti E. D. spol. s r. o. této způsobil značnou škodu, přesto by s ohledem na zákaz reformationis in peius nebylo možné takové jednání obviněného kvalifikovat podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale pouze podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a nesměl by mu být uložen přísnější trest než v původním řízení. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který byl vysloven Nejvyšším soudem, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec