ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.83.2010.1
sp. zn. 4 Tz 83/2010-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2011 o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 10 To 168/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 101/2009, rozhodl podle §20 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Věc obviněného J. V. se p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 14 T 101/2009 byl obviněný J. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, která jej vinila ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl ve stručnosti dopustit tím, že dne 21. 12. 2008 v 06.30 hodin řídil na silnici III. třídy č. 1042, v katastru obce O., okres P. – z., ve směru jízdy na obec J. u P., osobní automobil tovární značky Mitsubischi Pajero, kdy na km 3,706 s vozidlem přejel v protisměrné části silnice ležícího P. K., který v důsledku tohoto střetu utrpěl mnohočetná rozsáhlé zranění, kterým na místě nehody podlehl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v zákonné lhůtě odvolání státní zástupce, a to v neprospěch obviněného.
Krajský soud v Praze pak rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 10 To 168/2010 o odvolání státního zástupce tak, že citovaný rozsudek okresního soudu podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle §223a odst. 1 tr. ř. per analogiam trestní stíhání obviněného J. V. podle §307 odst. 1 tr. ř. pro stíhaný skutek podmíněně zastavil. Současně odvolací soud obviněnému podle §307 odst. 2 tr. ř. stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně podáno nebylo.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. ale proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 10 To 168/2010 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. V.
V této poukázal na obsah ustanovení §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, 2, §223a odst. 1 a §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. a konstatoval, že krajský soud se jimi při svém postupu důsledně neřídil.
Podle stěžovatele ze slovního znění ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. vyplývá, že podle něj nelze meritorně rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 a §223a odst. 1 tr. ř. Ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. totiž odkazuje pouze na ustanovení §223 odst. 1, 2 tr. ř., ve kterém se o podmíněném zastavení trestního stíhání nehovoří. Ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. přitom nedoznalo žádné změny ani poté, kdy bylo zákonem č. 152/1995 s účinností od 1. 9. 1995 do trestního řádu včleněno ustanovení §223a, které upravuje podmíněné zastavení trestního stíhání v hlavním líčení. Jestliže zákonodárce současně nenovelizoval ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v tom směru, že by zde uvedl odkaz též na ustanovení §223a tr. ř., je nutno vycházet z toho, že s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí nebylo úmyslem zákonodárce umožnit aby o podmíněném zastavení trestního stíhání mohlo být rozhodnuto. Nelze proto možnost učinit rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání ve stadiu odvolacího řízení dovozovat ani na základě analogie.
Jiný názor sice v minulosti vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 505/2003, kde konstatoval, že podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání podle §257 odst. 1 písm. c) a §223a odst. 1 tr. ř. per analogiam ve stádiu řízení o odvolání je přípustné, neboť pokud by zákonodárce takovou možnost vylučoval, nebylo by důvodu citovaná rozhodnutí zařazovat do výčtu rozhodnutí, která lze podle §265a odst. 1, 2 písm. f), g) tr. ř. dovoláním napadnout. Stěžovatel ale poukázal, že předmětné rozhodnutí nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, přičemž sám Nejvyšší soud vyslovil i opačný názor v rozhodnutí publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod TR NS 7/2004, T – 706. Zde bylo konstatováno, že posouzení, zda byly v konkrétní věci splněny všechny podmínky pro zastavení trestního stíhání, je výlučně v kompetenci soudu prvního stupně. Trestní řád podle právního názoru vysloveném v tomto rozhodnutí odvolacímu soudu neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání.
Ministr spravedlnosti sám pokládá za správný právní názor vyslovený v posledně citovaném rozhodnutí. K právnímu názoru uvedenému v rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Tdo 505/2003 uvádí, že ustanovení §265a řeší především otázku, která soudní rozhodnutí jsou natolik závažná, aby bylo nutno umožnit procesním stranám dosáhnout jejich přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Mimo výčtu jednotlivých konkrétních typů rozhodnutí ve věci samé, uvedených v ust. §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., obsahuje §265a odst. 2 „sběrné“ ustanovení §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Pokud chtěl zákonodárce umožnit, aby Nejvyšší soud mohl být činný jako soud dovolací ve věcech, které skončily pravomocným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, pak s ohledem na konstrukci §265a odst. 1, 2 tr. ř. musel tato rozhodnutí výslovně uvést v taxativním výčtu ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., a to bez ohledu na skutečnost, že tato rozhodnutí bude možno napadat pouze prostřednictvím rozhodnutí uvedeného v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Není tedy přesvědčivá argumentace citovaného rozhodnutí, podle které by nebylo důvodu rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání zařazovat do výčtu rozhodnutí, která lze dovoláním napadnout, pokud by je nemohl učinit odvolací soud.
I kdyby podle stěžovatele v obecné rovině byla připuštěna možnost podmíněného zastavení trestního řízení podle §257 odst. 1 písm. c) a §223a odst. 1 tr. ř. per analogiam ve stádiu řízení o odvolání, bylo by se nutno zabývat též otázkou, zda je takový postup možný v případě, kdy soud prvního stupně zprostil obviněného obžaloby.
Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nemá charakter odsuzujícího rozsudku, definitivně neřeší otázku viny a ponechává ji otevřenou až pro řízení po případném neosvědčení pachatele. Předpokladem pro takové rozhodnutí nicméně je prokázání spáchání trestného činu obviněným důkazy dosud opatřenými v momentu, kdy se o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje. Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání má pro obviněného závažné důsledky (evidence v Rejstříku trestů pro účely opisu, běh zkušební doby spojené s omezením obviněného, nejistota z hlediska možného konečného rozhodnutí soudu o tom, zda se obviněný osvědčí či nikoliv). Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je tedy pro obviněného výrazně méně příznivé nežli rozhodnutí o jeho zproštění obžaloby. V případě, že obviněný byl soudem prvního stupně nepravomocně zproštěn obžaloby, je proto podle názoru stěžovatele možné v dalším řízení jeho postavení zhoršit rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze za obdobných podmínek, jako v případě zhoršení postavení obviněného odsuzujícím rozsudkem. Obviněnému musí být zachováno právo na obhajobu včetně práva na uplatnění řádného opravného prostředku. Není tudíž možné, aby odvolací soud po zrušení zprošťujícího rozsudku sám současně rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání, byť má jinak za to, že podmínky §307 odst. 1 tr. ř. jsou splněny. V předmětné trestní věci navíc odvolací soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, tj. takovou formou jednání soudu, při které je uplatnění obhajovacích práv obviněného prakticky vyloučeno.
Jestliže by tedy v obecné rovině byla připuštěna možnost podmíněného zastavení trestního stíhání podle §257 odst. 1 písm. c) a §223a odst. 1 tr. ř. per analogiam ve stádiu řízení o odvolání, pak by současně v případě, že obviněný byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn, bylo nutno analogicky uplatnit omezení pro rozhodnutí odvolacího soudu vyplývající z ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. K tomu stěžovatel dodává, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 505/2003 se týkalo případu, kdy odvolací soud trestní stíhání podmíněně zastavil v řízení o odvolání obviněného, když soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným činem a uložil mu trest.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 10 To 168/2010 byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanoveních §257 odst. 1 písm. c), §223a odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. per analogiam. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a zrušil současně všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla právního podkladu. Dále pak aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
V podané stížnosti pro porušení zákona tak jsou vytyčeny dva na sebe navazující základní okruhy problémů. Primárním je, zda v řízení o odvolání může být až odvolacím soudem rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného. Pokud by odpověď zněla, že ano, vyvstává zde problém druhý, a to jestli po zproštění obviněného obžaloby soudem prvního stupně může v případě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit a sám rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného. K tomu se pak zároveň váže i otázka, zda tak může učinit v neveřejném zasedání.
Zásadní se tak jeví odpověď na první z otázek, tedy jestli až odvolací soud sám může rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného.
Ministr spravedlnosti se přiklání k názoru, který byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 11 Tdo 426/2004, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 7/2004, T 706. Z tohoto rozhodnutí totiž mj. vyplývá, že trestní řád odvolacímu soudu neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání (schválil narovnání), jestliže tak neučinil již soud prvního stupně.
Takto vyslovený názor je ale nejenom v rozporu s již dříve zaujatým názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. 6 Tdo 505/2003, podle nějž takové rozhodnutí odvolací soud učinit může, jelikož nelze vyloučit, že podmínky k podmíněnému zastavení trestního stíhání nastanou až v odvolacím řízení, přičemž použití takového postupu odpovídá cílům, pro něž byly instituty tzv. odklonů do trestního procesu zavedeny, ale i v rozporu s pozdějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 996/2008, které se týká institutu narovnání. I v tomto rozhodnutí bylo, mj. s odkazem na usnesení sp. zn. 6 Tdo 505/2003 konstatováno, že v odvolacím řízení lze analogicky postupovat a rozhodnout o schválení narovnání, stejně jako o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to podle §257 odst. 1 písm. c), §223a odst. 1 tr. ř.
Senát 4 Tz, jemuž byla podaná stížnost pro porušení zákona přidělena k projednání a rozhodnutí je toho názoru, že správným a současnému znění trestního řádu odpovídajícím je výklad, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 11 Tdo 426/2004, který je zároveň konzistentní s názorem na tuto otázku vyjádřeným v komentáři trestního řádu (C. H. Beck z roku 2008, str. 2003 a str. 2323), a lze tak na něj bezezbytku odkázat. Byť lze připustit, že určitou míru logiky mají i názory opačné, vyjádřené v dalších dvou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, ale je skutečností, že pokud nedojde k patřičné a jednoznačné legislativní změně, která by v trestním řádu dávala odvolacímu soudu nezpochybnitelné právo na přímou aplikaci tzv. odklonů (podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení narovnání), budou takové názory nepřesvědčivé a snadno zpochybnitelné.
Zároveň senát 4 Tz dospěl k závěru, že je zcela neúnosné a odporující úloze Nejvyššího soudu ohledně sjednocování judikatury obecných soudů, aby i nadále existovaly a v rozhodovací praxi byly uplatňovány rozporné a nejednotné názory na předmětnou projednávanou právní otázku, která jistě má zásadní význam.
Pokud se týká dalších otázek vznesených ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, je evidentní, že pokud převáží názor a je to i názor senátu 4 Tz, že odvolací soud sám není oprávněn podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného, nemůže nastat ani varianta, kdy soud prvního stupně zprostí obviněného obžaloby a odvolací soud na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného zprošťující rozsudek zruší a sám rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání.
Pokud by k tomu došlo, jako v projednávaném případě, jednalo by se bezpochyby o postup, který je v rozporu i se zákazem vyplývajícím z ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. Odvolací soud sice obviněného J. V. výslovně neuznal vinným skutkem, pro nějž byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, ale zákonná dikce ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. je koncipována způsobem, který předpokládá, že její aplikace bude možná tehdy, pokud obviněný je za spáchané jednání (skutek) pokládán po všech stránkách za trestně odpovědného, ale k jeho postihu není třeba výroku o jeho vině ve formě odsuzujícího rozsudku. Zároveň je takovému obviněnému ukládána zkušební doba a zároveň je mu možné uložit i přiměřená omezení či povinnosti, jako např. u podmíněně odsouzeného obviněného. Je tak zjevné, že u obviněného, který byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby a odvolacím soudem by po zrušení zprošťujícího rozsudku bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, by došlo k významnému zhoršení jeho postavení, obdobnému jako při uznání viny obviněného formou odsuzujícího rozsudku, přičemž by proti takovému rozhodnutí obviněný nemohl podat řádný opravný prostředek. Právě takovému postupu výslovně brání již zmíněné ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., které by podle názoru senátu 4 Tz bylo třeba aplikovat i na procesní situaci, která nastala v projednávaném případě obviněného J. V.
Současně lze prohlásit, že předmětné rozhodnutí nelze rozhodně učinit v neveřejném zasedání (tedy bez možnosti účasti obviněného, resp. jeho obhájce), jak to v dané věci učinil Krajský soud v Praze, neboť se jedná minimálně o porušení práva obviněného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, §2 odst. 13 tr. ř.).
Senát Nejvyššího soudu 4 Tz pak v rámci neveřejného zasedání dospěl k jednomyslnému závěru, že byť se jedná o procesní otázku, tak tato má po právní stránce zásadní význam a jelikož na ni existují i v rámci samotného Nejvyššího soudu rozdílné názory, je ji třeba s konečnou platností autoritativně vyřešit. Proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného J. V. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c