ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.85.2001.1
sp. zn. 4 Tz 85/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. května 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného S. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 To 120/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 22/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/99, byl obviněný S. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. 7. 1999 kolem 03.05 hodin (v rozsudku je chybně uvedeno v 03.95 hodin) v P., vtáhl násilím poškozenou T. K., kterou sledoval od Hlavního nádraží, do průjezdu domu, kde poškozené několikrát udeřil hlavou do vrat, povalil ji na zem, na odpor poškozené reagoval slovy „drž hubu, stejně tě zabiju\", poškozenou začal škrtit na krku, přičemž intenzita násilí byla taková, že poškozená upadla do bezvědomí, pomočila se a podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (v rozsudku je nepřesně uvedeno z oboru soudního lékařství) byl bezprostředně ohrožen její život. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k desetiletému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti let. Podle §229 odst. 3 tr. ř. (per analogiam) byla poškozená T. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný S. D. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako návod k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v rozsudku je nesprávně uveden §175 odst. 1 písm. a) tr. ř.).
Obviněný S. D. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/99, odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 To 120/2000, tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/99, ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný S. D. je vinen ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., neboť dne 11. 6. 1999 (správně mělo být uvedeno dne 11. 7. 1999) kolem 03.05 hodin v P., vtáhl násilím poškozenou T. K., kterou sledoval od Hlavního nádraží, do průjezdu domu, kde poškozené několikrát udeřil hlavou do vrat, povalil ji na zem a škrtil ji, když poškozená krátce upadla do bezvědomí a pomočila se. Za to byl odsouzen podle §231 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání dvou a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného S. D. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 a §2 odst. 6 tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že soud II. stupně se dostatečným způsobem nevypořádal s některými důkazy, které odůvodňovaly předchozí závěr soudu I. stupně, že obviněný S. D. se dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství je možné zjistit, že poškozená T. K. utrpěla v důsledku jednání obviněného S. D. pohmoždění levé tváře s krevním pruhovým výronem, pohmoždění rtů s otokem a s drobnou tržnou rankou sliznice dolního rtu, zhmoždění přední strany krku s podkožními krevními výrony, zasahujícím oboustranně pod ramena dolní čelisti, které sahaly až pod levou lopatku, a konečně pohmoždění zad uprostřed a pod pravou lopatkou. Zhmoždění přední strany krku poškozené T. K., které bylo nalezeno v okolí tzv. ohryzku a nalevo od něho pod dolní čelistí, umožnilo znalci prezentovat, že poškozená byla pevně uchopena pod krkem a následně rdoušena, o čemž svědčily i její další projevy, například sípání, pocity dušnosti a upadnutí do bezvědomí. Pokud se týká intenzity násilí na krku poškozené, ta nebyla podle znalce velká, jelikož nedošlo k polámání jazylky a nebyly poškozeny chrupavky. Byly však hluboce pohmožděny krční měkké tkáně. Samotný útok směřoval proti životně důležitému orgánu poškozené T. K. a mohl ve svém důsledku vést až ke smrti jmenované. Znalec dále uvedl, že poškozená byla rdoušena prsty jedné, případně obou rukou. V rámci znaleckého posudku bylo rovněž vysvětleno, že existují dva mechanismy, které při rdoušení ohrožují život a mohou způsobit smrt, přičemž při prvém dochází k silnému a po delší dobu přetrvávajícímu tlaku na krční orgány, při němž se nejen uzavírají hlasové štěrbiny, ale současně se vytlačuje jazyk vzhůru, což brání v přístupu vzduchu do plic. Současně nastává zmáčknutí a zúžení průsvitu krčních cév, žil a tepen, čímž je omezen životně nezbytný přísun kyslíku do plic a jeho přenos krevní cestou z plic do mozku. Následně rdoušené osoby upadají do bezvědomí, ve kterém pak hrozí smrt udušením. V případě druhého mechanismu vzniku možného fatálního následku při rdoušení se jedná o mechanické podráždění nervové pleteně, uložené v místě, kde se rozděluje zevní a vnitřní větev krční tepny - krkavice. I malý tlak prstů v těchto místech může vyvolat náhlé zpomalení tepové frekvence a prudký pokles krevního tlaku a může vést k okamžité smrti. Podle expertizních nálezů byl život poškozené T. K. ohrožen oběma výše zmíněnými mechanismy. Svědectví poškozené T. K., potvrzené svědkem Z. K., že v důsledku jednání pachatele inkriminovaného skutku u ní nastalo až bezvědomí, kterému předcházely pocity dušnosti a sípání, umožnilo znalci zaujmout stanovisko, že u poškozené došlo k typickým příznakům, svědčícím pro mechanismus rdoušení, který je výše popsán na prvním místě. Ke smrti poškozené tímto mechanismem nedošlo, neboť nepřerušovaný stisk a držení jejího hrdla nebyl dost dlouhý. Jelikož atak byl veden i v oblasti nervové pleteně, nebylo možné jednoznačně vyloučit, že poškozená byla rdoušena také druhým způsobem. Dále znalec shledal, že zjištěná zranění na krku poškozené T. K. nenasvědčují pro sevření po obvodu hrdla oběma rukama. S ohledem na stopy po stisku se jeví pravděpodobným, že poškozená byla kolem krku sevřena pouze jednou rukou, k čemuž mohlo dojít tak, že pachatel na poškozené T. K. seděl a tlačil jí jednou rukou na hrdlo. Útok na krk poškozené T. K. musel trvat po určitou dobu, jelikož u ní došlo k bezvědomí a následnému pomočení. Nejednalo se tedy pouze o nějaký jednoduchý náraz na krk, nebo jenom krátkodobé zmáčknutí. Poranění na hrdle poškozené, jakož i skutečnost, že byl uzavřen přívod kyslíku do plic poškozené T. K., umožnily znalci předpokládat, že útočník nevyvíjel na krk poškozené T. K. pouze tlak předloktím, neboť v takovémto případě by nemohl nastat svědecky doložený nedostatek kyslíku, bezvědomí a vyprázdnění močového měchýře poškozené.
Lze tedy shrnout, podle názoru ministra spravedlnosti, že obviněný S. D. v určité fázi útoku uchopil poškozenou T. K. pod krkem, stisknul její hrdlo s takovou intenzitou a po tak dlouhou dobu, že následné přerušení přívodu kyslíku vedlo až k bezvědomí a k pomočení poškozené, přičemž uvedeným způsobem rdoušení byl bezprostředně ohrožen život jmenované. Vzhledem k charakteru svého jednání si obviněný S. D. musel být vědom, že při popsaném útoku může způsobit smrt poškozené T. K., a pro tento případ s tím musel být srozuměn. Uvedenému závěru nasvědčuje i skutečnost, že obviněný S. D. reagoval na odpor poškozené slovy „drž hubu, stejně tě zabiju\". Odvolací soud se však v rámci posuzování důvodnosti odvolání obviněného S. D. nedostatečně vypořádal nejen se svědectvím poškozené T. K., která opakovaně a stále stejným způsobem popisovala předmětný akt agresivity obviněného S. D., jakož i výhrůžky vyřčené obviněným na adresu její osoby, ale také nepřihlédl ke všem výše uvedeným zjištěním a konsekvencím, vyplývajícím ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a bez patřičného odůvodnění zrušil předchozí rozsudek soudu nalézacího, který obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a sám pravomocně rozhodl, že obviněného odsuzuje za spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., čímž porušil ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř.
Postup odvolacího soudu, jak je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, při rozhodování o jednání obviněného S. D., kterého se dopustil dne 11. 7. 1999 vůči poškozené T. K., odporoval též ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Je sice skutečností, že při veřejném zasedání, konaném před senátem Vrchního soudu v Praze dne 11. 10. 2000 o odvolání obviněného S. D., podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, č. j. 3 T 22/99-319, bylo dokazování doplněno podle §263 odst. 6 tr. ř. výslechem svědka Z. K., který se však stejně jako již v přípravném řízení vyjadřoval pouze k otázkám týkajícím se možné motivace útoku obviněného a nikoliv k problematice subjektivní stránky jeho jednání, kterou následně druhostupňový soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl ve výše uvedeném směru porušen zákon, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil stejně jako obsahově navazující rozhodnutí a dále aby postupoval pode §270 odst. 1 tr. ř. a předmětnou věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Předně Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího napadenému rozsudku a nezjistil žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv na zkoumané rozhodnutí soudu druhého stupně. Také právo obviněného na obhajobu bylo plně zachováno.
Soud prvního stupně provedl při hlavních líčeních rozsáhlé dokazování, které doplnil soud druhého stupně. Poté byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. soudem druhého stupně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodné námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že vzhledem k charakteru jednání obviněného S. D. vůči poškozené T. K., které bylo zjištěno z výpovědi této poškozené a potvrzeno a specifikováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, si obviněný musel být vědom, že při popsaném útoku může způsobit smrt poškozené, a pro tento případ s tím musel být srozuměn.
Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství v žádném ze svých závěrů neuvádí, že by útokem obviněného byl bezprostředně ohrožen život poškozené, jak mylně konstatuje stížnost pro porušení zákona. Tento znalec ve svém posudku popisuje dva mechanismy, které při rdoušení ohrožují život. Prvním je delší dobu trvající silný tlak na krční orgány, který však v daném případě nebyl realizován - podle znalce intenzita násilí na krku poškozené nebyla velkého stupně. Druhým je mechanické podráždění nervové pleteně. Ani k takovému podráždění jednáním obviněného nedošlo. Takovýto mechanismus rdoušení vedoucí ke smrti oběti však není obecně ve vědomí lidí rozšířen, takže nelze předpokládat vědomost obviněného S. D. o tomto mechanismu, tedy ani srozumění s ním.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku na č. l. 362 - 363 spisu přesvědčivě odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného S. D. jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Na podporu argumentů soudu druhého stupně, že obviněný nebyl srozuměn se smrtelným následkem svého jednání, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice útočil proti krku poškozené, přičemž při rdoušení existují dva shora popsané mechanismy ohrožující život poškozené, avšak intenzita násilí nebyla velkého stupně, poškozená utrpěla pouze lehké poranění, stopy po sevření krku po jeho obvodu zde nebyly, zranění mohlo vzniknout tlačením rukou na krk při opřené hlavě (o tom vypovídala i poškozená - obviněný jí tlačil rukou na krk, když ji povalil na zem), stisk a držení hrdla poškozené nebylo nepřerušovaně dlouhé a silné.
U nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. „Srozumění\" pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. V daném případě však nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by naznačovala aktivní volní vztah obviněného S. D. ke způsobení smrtelného následku jeho útoku vůči poškozené. Takovou skutečností nemohou být ani slova obviněného při útoku na poškozenou, o nichž ona hovoří („drž hubu, stejně tě zabiju\"), neboť v souvislosti s dalšími okolnostmi útoku obviněného (nebyl zjištěn motiv případného usmrcení poškozené, nízká intenzita násilí vůči hrdlu poškozené, nebyly zjištěny důvody, pro které by byl nucen škrcení proti své vůli zanechat), se jeví tato slova jako výhrůžka, aby poškozená přestala křičet.
Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že správně zjištěný skutkový stav věci byl Vrchním soudem v Praze v souladu se zákonem právně kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Posuzovaný skutkový stav nemohl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť se nepodařilo dosažitelnými důkazy prokázat, zda a k čemu nutil obviněný poškozenou násilím a pohrůžkou násilí. Zjištěno bylo pouze to, že jí bránil ve svobodném pohybu. K pochybení nedošlo ani při ukládání trestu obviněnému S. D., který byl uložen v souladu s ustanoveními §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., rovněž tak o náhradě škody bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř.
Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněného S. D. podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení předcházejícího rozsudku. K objasnění motivu shora popsaného jednání obviněného S. D. vyslechl svědka Z. K. a doplnil tak skutkový stav věci směrem ke správnému zjištění. Při splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3, odst. 4 tr. zák. tak mohl ve věci odvolací soud sám rozhodnout. V této souvislosti se jeví nelogickou námitka uvedená ve stížnosti pro porušení zákona, že motivace jednání pachatele není součástí subjektivní stránky jeho jednání, když je tomu přesně naopak, neboť subjektivní stránka zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele, tedy i motivační stránku jeho jednání.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal