ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.93.2006.1
sp. zn. 4 Tz 93/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/1996, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný Z. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/96, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. účinného od 1. 1. 1994. Tohoto trestného činu se obviněný V. dopustil společně se spoluobviněným J. B. tím, že po předchozí vzájemné domluvě obviněný V. jako jednatel a společník společnosti P. s. r. o. P. sjednal odběr tuzemského rumu od firmy D. s. r. o. Z. pod záminkou exportu tohoto rumu do I. a B. za cenu bez daně z obratu ve smyslu §3 odst. 4 zák. o dani z obratu č. 73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/90 Sb., dále uzavřel příslušné smlouvy a zajistil odběr tohoto rumu od této firmy v celkovém množství 60 000 litrů, a to ve dnech 19. 12. 1991, 10., 15., 17., 22. a 24. 1. 1992, přičemž jednotlivé odběry rumu byly fakturovány fakturami firmy D. s. r. o. Z. s daty vystavení totožnými s daty jednotlivých odběrů a pokaždé se jednalo o odběry po 20 000 ks 0,5 litrových lahví tuzemského rumu určeného na export za částky po 320 000,- Kč placených v hotovosti, takto odebraný tuzemský rum pouze fakturačně převedl společně s obviněným B. jako společníkem společnosti P. s. r. o. P., který měl na starosti účetnictví této firmy, na neexistující firmu N., obchodní firma ČSFR, V. N., B., přičemž účetně bylo uváděno, že toto zboží bylo určeno na export, ale ve skutečnosti tento tuzemský rum společně rozprodali na území republiky, k čemuž především obviněný B. vystavoval příslušné účetní doklady, aniž by z těchto obchodních případů odvedli daň z obratu a tímto jednáním způsobili bývalému československému státu škodu ve výši nejméně 5 200 000,- Kč.
Za to byl obviněný Z. V. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč a současně mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, v trvání 8 měsíců.
Do uvedeného rozsudku si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002 podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. V. Tímto usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V odůvodnění svého podání poukázal ministr spravedlnosti na znění shora uvedených ustanovení právních předpisů a konstatoval, že jich soudy obou stupňů při rozhodování o trestu důsledně nedbaly. Stížnost pro porušení zákona je pak zaměřená pouze do výroku o trestu, který považuje ministr spravedlnosti za nepřiměřeně přísný, a to z níže uvedených důvodů.
Trestná činnost byla obviněným páchána na přelomu let 1991 – 1992. Trestní řízení ve věci bylo zahájeno dne 24. 4. 1992 a obviněnému bylo sděleno obvinění dne 23. 6. 1992, přičemž téhož dne byl vzat do vazby. Po dobu vazby v trvání čtyř měsíců nebyly kromě výslechu obviněného provedeny ve věci v podstatě žádné zásadní důkazy. Obžaloba byla podána dne 17. 4. 1996 a hlavní líčení bylo konáno až v listopadu roku 1998, tedy za dva a půl roku po nápadu obžaloby. První rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 25. 10. 1999 a na základě odvolání obviněného byl zrušen Vrchním soudem v Olomouci dne 22. 8. 2000. Nalézací soud ve věci nařídil další hlavní líčení až dne 12. 1. 2001 a dne 20. 9. 2001 vyhlásil odsuzující rozsudek, proti němuž se obviněný rovněž odvolal. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomoci až za rok, a to dne 16. 10. 2002 tak, že ho jako nedůvodné zamítl. Dovolání obviněného pak bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 928/2003.
Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že jen základním řízením byl narušován osobní život obviněného V. déle než 10 let, když celé řízení bylo definitivně skončeno rozhodnutím o dovolání dne 27. 8. 2003. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je přitom založena na tom, že v případě porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, popř. přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv z judikatury citovaného soudu výslovně nevyplývá povinnost státu při porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy kompenzovat toto porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně to judikatura tohoto soudu nevylučuje. Kompenzaci ve formě zmírnění trestu pak považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou formu nápravy, pokud národní soud výslovně uvede, že tak postupuje proto, že bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě a z tohoto důvodu je trest zmírněn a v jakém rozsahu, viz rozsudek E. proti S. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je pak integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaný mimo jiné i Listinou základních práv a svobod, a to jmenovitě v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny. Vztah délky řízení a její nepřiměřenosti pak musí být chápán jako vztah relativní, k jehož posouzení je nutno zkoumat vztah délky řízení k dalším jeho atributům, kterými jsou složitost předmětu řízení, požadavky na provedení dokazování, procesní aktivita účastníků, atd. Závěr o tom, zda je délka řízení přiměřená či nikoliv lze formulovat vždy s ohledem na uvedené faktory, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno.
V konkrétní posuzované věci došlo ke značným průtahům subjektivního charakteru na straně soudů, které nepřiměřeně protáhly délku řízení téměř až na jedenáct let. Proto má stěžovatel zato, že omezení osobní svobody obviněného trestem v trvání 5 a půl roku je nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele, resp. i účelu trestu. V této souvislosti nutno podotknout, že obviněný peněžitý trest v plné výši uhradil. Navíc za stávající situace s ohledem na mimořádné okolnosti případu nabízí trestní předpisy celou řadu možností stran toho, jaký trest a v jaké výši má být obviněnému uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Jedná se např. o institut upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze aplikovat mimo jiné v případě, kdy to odůvodňují okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřeně přísné. Rovněž by přicházeno v úvahu obviněnému uložit trest podmíněný, popř. trestní stíhání obviněného zastavit. Minimálně je pak možné využít ustanovení §40 tr. zák. a obviněnému snížit trest pod dolní hranici trestní sazby.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. V. v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, dále aby zrušil i výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/1996, přičemž následně by mělo být podle ministra spravedlnosti postupováno podle §270 odst. 1, nebo §271 odst. 1 tr. ř.
Obviněný Z. V. využil svého práva a ke stížnosti pro porušení zákona se prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil. S podanou stížností pro porušení zákona se obsahově ztotožnil a zdůraznil, že jeho život byl víc než 12 let probíhajícím trestním řízením negativně ovlivněn za situace, kdy on osobně se na průtazích v řízení nepodílel, což mělo být zohledněno ve výměře trestu, který mu byl uložen.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Pokud jde o obsah předloženého spisového materiálu a zejména pak o rozhodnutí vydaných v této věci soudy nižších stupňů, vzhledem k zaměření stížnosti pro porušení zákona, která brojí výhradně proti uloženému trestu odnětí svobody, jenž má být kvůli délce řízení nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud zaměřil svoji přezkumnou povinnost právě na problematiku délky řízení a trest, který byl obviněnému uložen.
Obviněnému Z. V. byl krajským soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, trest peněžitý a trest zákazu činnosti. Krajský soud trest odnětí svobody v této výši zdůvodnil tím, že obviněnému V. ukládal samostatný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. účinného od 1. 1. 1994. Rovněž přihlédl ke všem okolnostem uvedeným v §31 odst. 1 a §3 odst. 4 tr. zák. a dospěl k závěru, že u obviněného V. bude dosaženo účelu trestu s přihlédnutím k ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. trestem jen mírně nad samou dolní hranicí trestní sazby, a to ve výši 5,5 roku. Obviněnému V. byl oproti obviněnému B. uložen trest o 6 měsíců přísnější proto, že obviněný V. se na uvedeném trestném činu podílel více organizačně, kdežto obviněný B. byl spíše vyhotovovatelem příslušných listin. Při ukládání trestu přihlédl soud jako k polehčující okolnosti k dosavadní bezúhonnosti obviněného V., když do doby spáchání trestného činu ale i po něm vedl řádný život. Vzhledem k časovému odstupu od spáchání činu učinil soud závěr, že se v případě obviněného V. jednalo o mimořádný exces z jinak řádného života, když nebylo ani od té doby zjištěno, že by se dopustil trestné činnosti. Trest má podle něj působit na pachatele co nejdříve po spáchání trestného činu, aby nejlépe splnil svůj výchovný účinek, což v tomto případě nebude naplněno s ohledem na časový odstup. Ze všech těchto důvodů byl obviněnému V. uložen trest ve shora uvedené výměře, jenž se jeví jako přiměřený při zohlednění všech zákonných hledisek. Vzhledem k výměře pak byl trest uložen jako nepodmíněný se zařazením do věznice s dozorem, ačkoliv jinak by měl být vykonáván ve věznici s ostrahou, a to proto, že obviněný doposud ve výkonu trestu nebyl, není natolik společensky narušen a trest je ukládán za trestný čin spáchaný před 10 lety, když trest, aby co nejlépe plnil svůj výchovný účel, má být uložen a nastoupen co nejdříve po spáchání trestného činu.
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se s výrokem o uložených trestech i způsobu jejich výkonu tak, jak byly určeny soudem prvního stupně, zcela ztotožnil. V této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil všechny důležité okolnosti vztahující se k osobám obviněných, správně vyhodnotil jak polehčující tak přitěžující okolnosti. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému V. těsně nad hranicí příslušné trestní sazby je trestem zákonným, přiměřeným a odpovídajícím všem hlediskům uvedeným v ustanoveních §23 a §31 tr. zák. a odpovídá účelu trestu, stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnostem nápravy obviněného, jeho poměrům i tomu, jakou měrou přispěl ke spáchání trestného činu. S ohledem na odstup času od spáchání trestného činu pak lze podle odvolacího soudu jako správný označit i postup soudu prvního stupně, kdy byl obviněný V. zařazen do věznice s dozorem, když odvolací soud je rovněž toho názoru, že obviněný, který nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí svobody, poměrně dlouhým řádným životem od spáchání trestného činu prokázal, že je na něho možné působit i mírnějším režimem, než je režim výkonu trestu ve věznici s ostrahou, kam by měl být zařazen podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Odvolací soud se v rámci svého rozhodování podrobně zabýval námitkou obviněného ohledně nepřiměřené délky řízení ve vztahu k ukládanému trestu. V této souvislosti vrchní soud zdůraznil, že neshledal splněnou žádnou z podmínek, jež by odůvodňovala uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby. Takovou skutečností není ani odstup času od spáchání trestného činu. Pokud pak obviněný V. poukazoval na to, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s ohledem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod z důvodu nepřiměřené délky řízení, nemohl odvolací soud na tuto argumentaci přistoupit. Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod stanoví právo obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je pak podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva posuzována individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu a především s ohledem na kritéria tímto soudem judikaturně stanovená. Jmenovaný soud však nikdy nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Navíc pak čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci pro případ porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích pravidelně při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovuje porušení čl. 6 Úmluvy, popř. přizná stěžovateli ještě finanční spravedlivé zadostiučinění. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání však citovaný soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nevyvodil a vzhledem ke svým pravomocem ani vyvodit nemohl. Závěrům judikatury Evropského soudu pro lidská práva k této otázce pak odpovídá rovněž i rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, na kterou odvolací soud rovněž podrobně odkázal.
V konkrétním případě odvolací soud poukázal na to, že na celkové délce řízení se nikoli nevýznamným způsobem podíleli i samotní obvinění V. a B. Ačkoliv obviněný V. byl ve věci stíhán již od roku 1992 a obviněný B. od roku 1994, předkládali soudu v rámci své obhajoby důkazy s odstupem několika roků, přičemž je museli mít k dispozici podstatně dříve. Zejména to platí o listinách předložených u posledního hlavního líčení, které pocházejí podle obviněných z účetnictví firmy, a tudíž jim byly k dispozici od počátku řízení. Dále jde o postup obviněných a jejich obhájců, kdy až den před konáním veřejného zasedání o odvolání obviněných byl soudu předložen znalecký posudek vypracovaný PhDr. J. V., ač takový důkaz mohl být nepochybně obstarán již v mnohem dřívější fázi řízení, protože otázka pravosti podpisu na předmětných dokladech byla zkoumána již v rámci přípravného řízení, a tedy mnoho let před tím, než si obvinění nechali zpracovat vlastní znalecký posudek. Je sice pravdou, že obvinění mají právo sami posoudit, kdy který důkaz ve svůj prospěch použijí, popř. navrhnou jeho obstarání a provedení, nicméně na druhou stranu tato taktika postupného předkládání důkazů vede k průtahům v trestním řízení, jež je nutno klást k tíži obviněných a nikoli orgánů činných v trestním řízení. Obdobně je třeba pohlížet na situaci, kdy obvinění podali proti původnímu rozsudku odvolání přímo po jeho vyhlášení, tedy dne 25. 10. 1999, za přítomnosti svých obhájců. K jeho odůvodnění došlo v rozporu s ustanovením §249 odst. 1 tehdy účinného trestního řádu až na výzvu odvolacího soudu dne 11. 8. 2000, tedy po více jak devíti měsících a šest měsíců poté, kdy bylo písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku doručeno obhájcům a obviněným. Bylo to navíc v situaci, kdy do nařízeného veřejného zasedání o odvolání zbývalo pouze 10 dnů. Obdobně je pak možné vysledovat průtahy i v odůvodňování nyní projednávaného odvolání proti rozsudku ze dne 20. 9. 2001, kdy předmětný rozsudek byl obhájcům doručen v listopadu 2001, avšak písemné odůvodnění odvolání bylo soudu předloženo až po urgenci dne 29. 1. 2002.
Za těchto okolností bylo podle vrchního soudu nepochybné, že v předmětném trestním řízení došlo ke značným průtahům, na kterých se v různé míře podílela jak komplikovaná procesní situace v přípravném řízení, kdy bylo nejprve sděleno obvinění obviněnému V. a po provedení mnoha důkazů i obviněnému B., v důsledku čehož muselo dojít k opakování některých důkazů, tak nečinnost orgánů přípravného řízení a do značné míry i průtahy v řízení před soudem způsobené přednostním vyřizováním vazebních věcí, k čemuž je nutné přičíst také samotné jednání obviněných a jejich obhájců, na které bylo poukázáno výše. Obvinění ale nikdy nevyužili žádný z prostředků, který měli podle právního řádu k dispozici, aby dosáhli nápravy uvedeného stavu, který jim soudě podle jejich chování a postupu v řízení vyhovoval, ačkoliv mohli např. podat stížnost dozorujícímu státnímu zástupci na průtahy přípravného řízení či si stěžovat předsedovi soudu na průtahy v řízení po podání obžaloby. Obvinění rovněž nevyužili možnosti k podání ústavní stížnosti, na základě které by mohl ústavní soud konstatovat porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, mohl i přikázat orgánům činným v trestním řízení, aby přijaly opatření k urychlení řízení, popř. zakázat pokračovat v porušování práva. V této souvislosti pak nebyla podána ani žaloba na náhradu škody.
Jak bylo již výše uvedeno, obviněný V. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když obsahovou náplní tohoto dovolacího důvodu byla obviněným tvrzená nepřípustnost trestního stíhání pro průtahy v řízení s ohledem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dovolatel namítal nepřiměřenost trestu, který mu měl být uložen ve výměře zohledňující předchozí nepřiměřenou délku řízení za použití §40 odst. 1 tr. zák. Tuto argumentaci dovolací senát Nejvyššího soudu nepřijal jako důvod spadající pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že výrok o trestu je v dovolacím řízení možno napadat výlučně z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dovolání obviněného tak bylo podáno z jiných důvodů, než z těch, které jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. ř. V souvislosti s odůvodňováním dovolacího usnesení Nejvyšší soud podotknul, že není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněným V. a B. došlo k průtahům. S poukazem na časovou rekapitulaci předchozího řízení pak Nejvyšší soud shodně se závěrem vrchního soudu konstatoval, že na průtazích se nikoliv nevýznamným způsobem podíleli i samotní obvinění.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona směřuje proti výroku o trestu, kterým se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nezabýval. Pokud pak podstata argumentace ministra spravedlnosti směřuje do vztahu mezi délkou řízení, kterou pokládá stěžovatel za nepřiměřenou, a výší uloženého trestu, musel se Nejvyšší soud podrobně zabývat délkou řízení i tím, co jí ovlivnilo, a nemohl pouze mechanicky převzít dřívější závěry vyslovené dovolacím senátem Nejvyššího soudu, jelikož podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Svá zjištění ohledně délky řízení Nejvyšší soud dal do souvislosti s argumentací krajského soudu, kterou byla odůvodněna výše uloženého trestu. Na základě níže podrobně rozvedených myšlenkových úvah pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není v rozsahu a z důvodů tvrzených ministrem spravedlnosti důvodná.
Z obsahu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání bylo ve věci předmětného jednání obviněného Z. V. zahájeno usnesením podle §160 odst. 1 tehdy účinného trestního řádu dne 24. 4. 1992. Obviněnému V. pak bylo sděleno obvinění dne 23. 6. 1992, kdy se konal také jeho výslech, přičemž následně byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn na peněžitou záruku v říjnu 1992. V červnu 1992 byla u obviněného V. a v prostorech skladu společnosti obviněného provedena domovní prohlídka. Byly vyžádány dokumenty od finančního úřadu. Od září 1992 do září 1993 byly konány výslechy svědků, obviněného, docházelo k zajištění listinných důkazů a byla vyžádána grafologická expertíza. Obviněný V. byl v říjnu 1993 seznámen s výsledky vyšetřování a byl dán návrh státnímu zástupci na podání obžaloby. Po dalších čtyřech měsících bylo dne 2. 3. 1994 sděleno obvinění spoluobviněnému B., který byl následně vyslýchán dne 29. 3. 1994 a 22. 7. 1994. V průběhu března – května 1994 byly konány výslechy svědků, došlo k vyžádání písmoznalecké expertízy, která byla vyšetřovateli předložena v červnu 1994. K následnému seznámení s výsledky vyšetřování pak u obou obviněných došlo dne 22. 7. 1994, přičemž obžaloba napadla na Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 14. 11. 1994, tedy za více jak tři a půl měsíce po seznámení obviněných s výsledky vyšetřování. V rámci předběžného projednání obžaloby byla věc dne 18. 1. 1995 vrácena usnesením krajského soudu do přípravného řízení, proti němuž si podal státní zástupce stížnost, která byla projednána vrchním soudem dne 20. 4. 1995. Po dobu následujících 5 měsíců byl řešen pouze případný možný konflikt zájmů obviněných při zastupování společným obhájcem a byla vyžádána zpráva finančního úřadu o kontrole daně z obratu. V průběhu prosince 1995 byl vyžádán grafologický posudek, který byl ještě téhož měsíce předložen. Následovala žádost vyšetřovatele o doplnění tohoto posudku, což bylo provedeno v únoru 1996. Dne 4. 3. 1996 došlo k seznámení obviněných s výsledky vyšetřování.
Poté byla na obviněné podána obžaloba, která na krajský soud napadla 17. 4. 1996. K nařízení hlavního líčení došlo dne 13. 10. 1998, tedy až po 29 měsících. První hlavní líčení konané dne 9. 11. 1998 bylo odročeno, neboť dne 4. 11. 1998 vypověděl obviněný B. svému obhájci plnou moc. Ve věci pak bylo konáno hlavní líčení ve dnech 18. – 21. 1. 1999. Dne 24. 3. 1999 požádala obhájkyně obviněného B. o odročení hlavního líčení nařízeného na 29. 3. 1999 z důvodu nemoci obviněného, pro kterou muselo být odročeno i hlavní líčení plánované na 10. 5. 1999. Pokračovat v hlavním líčení bylo možné až dne 7. 7. 1999, tedy po více než třech měsících. Posléze bylo konáno hlavní líčení ve dnech 13. 9. a 25. 10. 1999, kdy došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který byl obviněným a jejich obhájcům doručen ve dnech 13. – 17. 1. 2000. Proti uvedenému rozsudku si podali obvinění odvolání. Dne 5. 6. 2000 soud vyzval obhájce k odůvodnění odvolání, přičemž požadované odůvodnění bylo doručeno přímo vrchnímu soudu až dne 11. 8. 2000. Je tudíž zjevné, že kvůli postupu obhajoby došlo k šesti a půl měsíčnímu průtahu v řízení. Dne 21. 8. 2000 předložila obhajoba soudu znalecký posudek z oboru grafologie, přičemž již dne 22. 8. 2000 se mělo konat veřejné zasedání o odvolání obviněných. Písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo obviněným doručeno v průběhu měsíce listopadu 2000, kdy rovněž došlo k přibrání znalce PhDr. V. Dne 1. 12. 2000 bylo nařízeno hlavní líčení na 12. 1. 2001. Po jeho konání zjišťoval krajský soud dotazem u ministerstva spravedlnosti, zda existuje znalecký ústav z oboru grafologie, na což reagovalo ministerstvo negativní odpovědí v dubnu 2001. Proto soud přistoupil k přibrání Kriminalistického ústavu Praha za účelem vypracování grafologické expertízy, která byla soudu dodána dne 6. 6. 2001. Do usnesení o přibrání Kriminalistického ústavu si podali obvinění stížnost, o které bylo rozhodnuto dne 19. 6. 2001 nadřízeným soudem. Dne 25. 6. 2001 došlo k nařízení hlavního líčení na 27. 7. 2001, které se pro nemoc obviněného B. nekonalo. V hlavním líčení bylo poté pokračováno dne 20. 9. 2001, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jenž byl obviněným doručen v listopadu 2001. Proti tomuto rozsudku si podali obvinění odvolání, které nebylo odůvodněno, a proto je soud k tomuto úkonu musel vyzývat. Písemné odůvodnění předmětného odvolání obviněných bylo soudu doručeno až dne 29. 1. 2002, čímž bylo řízení zdrženo minimálně o dva měsíce. Spisový materiál byl předložen vrchnímu soudu dne 31. 1. 2002 a k nařízení veřejného zasedání došlo dne 30. 8. 2002, a to na 16. 10. 2002, kdy bylo odvolání obviněných zamítnuto.
Lze tedy uzavřít, že trestní stíhání obviněného Z. V. bylo zahájeno koncem dubna 1992 a pravomocně skončilo dne 16. 10. 2002. Tedy trvalo více než 10 let. Za tuto dobu došlo k průtahům v řízení jednak ze strany orgánů činných v trestním řízení a jednak se strany obviněných, ať už důvodu nemoci u obviněného B. (5 měs.), změny obhájce u obviněného B. (2 měs.) těsně před nařízeným hlavním líčením, více jak půlroční a poté dvouměsíční odůvodňování odvolání obhájci obviněných i z důvodu taktiky obhajoby, která v průběhu řízení před soudem předkládala již dříve opatřitelné a předložitelné důkazy. Jednalo se zejména o znalecký posudek PhDr. V., jenž byl obhajobou předložen až v rámci odvolacího řízení den před konáním veřejného zasedání, ačkoliv bylo možné znalecký posudek z tohoto oboru předložit již v přípravném řízení. V důsledku toho bylo kvůli vývoji důkazní situace nutné vyžádat revizní znalecký posudek. I tento postup obhajoby se podílel na prodloužení řízení, a to cca o 9 měsíců. Celkově lze tedy na vrub obviněných přičíst průtahy v řízení v celkové délce cca 24 měsíců. Pokud se týká průtahů způsobených orgány činnými v trestním řízení, je při hodnocení jejich délky třeba zohlednit určitou dobu, kdy tyto orgány zejména soudy studují předložený spisový matriál, a u věcí nevazebních také to, že před nimi jsou přednostně projednávány věci vazební. V této souvislosti je možné vytknout soudům cca 2 leté průtahy v řízení, orgánům přípravného řízení pak liknavý postup při vyšetřování v období cca 8 měsíců (nekonání úkonů v době vazby obviněného V. a postup při řešení případné kolize zájmu obviněných v souvislosti se zastupováním společným obhájcem).
Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána výlučně do té části odvolacího usnesení, kterým byl potvrzen výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle §266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Pokud byl obviněnému Z. V. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, lze vzhledem k obsadu spisového materiálu a odůvodnění odsuzujícího rozsudku uzavřít, že krajský soud ukládal obviněnému trest podle všech zákonných hledisek uvedených v ustanovení §31 a §23 tr. zák. v rámci trestní sazby ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 1994, která sama o sobě vyjadřuje typovou společenskou nebezpečnost činu obviněného. Soud pak ukládal obviněnému trest tak, aby vystihoval konkrétní společenskou nebezpečnost jeho činu s ohledem na okolnost, že trestný čin zorganizoval a provedl s dalším spoluobviněným, i na okolnost, že obviněný byl prvotrestaný a ani po dobu trestního stíhání nevyšel najevo jiný jeho trestný čin. Na straně obviněného pak nebyly zjištěny žádné závažné poměry, které by odůvodňovaly uložení trestu v nejnižší možné výměře podle ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 1994, popř. by byly důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák. za současného dosažení účelu trestu (srov. rozhodnutí č. 48 z roku 1998 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně se podrobně zabýval i účelem trestu a vzhledem k tomu jak rozhodl, dospěl k závěru, že je třeba chránit společnost před pácháním trestného činu takové typové společenské nebezpečnosti, jakého se obviněný dopustil. Krajský soud v konkrétní výměře trestu ale zohlednil i okolnost, že vzhledem k době, jaká od spáchání trestného činu uplynula, a k okolnosti, že se obviněný od doby spáchání trestného činu jiného trestného činu nedopustil, by trest uložený bez ohledu na tyto okolnosti, tedy ve vyšší výměře, zcela neplnil svůj účel. Tyto skutečnosti se pak projevily i v zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice, než ve kterém by měl podle mechanické aplikace příslušných zákonných ustanovení trest vykonávat.
Uvedené úvahy, které krajský soud vedly k uložení a odvolací soud k potvrzení trestu obviněnému V., shledal Nejvyšší soud z hlediska prosté aplikace norem trestního zákona zcela logickými a obsahově správnými, přičemž konstatoval, že takto uložený trest není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele a ani uložený trest odnětí svobody není ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Závěry soudů obou stupňů ohledně výše uloženého trestu ve vztahu k době, která pro nepřiměřenou délku trestního stíhání od spáchání trestného činu uplynula, jsou pak zcela v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“), kterou se Nejvyšší soud v souvislosti s projednávaným případem zabýval. Konkrétně se jednalo o rozsudek jmenovaného soudu B. proti N. ze dne 26. 6. 2001, který se zabýval možnou nápravou porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Evropský soud zde konstatoval, že následkem porušení shora uvedeného práva, jež je zjištěno Evropským soudem, je vyslovení porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, (které může být podle závažnosti porušení doplněno stanovením práva stěžovatele na finanční spravedlivé zadostiučinění – pozn. Nejvyššího soudu). Pokud však národní soud sám ve svém rozhodnutí konstatuje, že v daném případě došlo k nepřiměřené délce soudního řízení, a tím i k porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž následkem porušení tohoto práva je obviněnému uložen nižší trest, než by mu byl jinak ve srovnání se srovnatelnými případy projednanými bez průtahů uložen, Evropský soud porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevysloví. Národní soud by pak měl ve svém rozhodnutí uvést, že obviněnému byl uložen nižní trest s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a výši snížení trestu alespoň rámcově konkretizovat. Evropský soud pak chápe nepřiměřenou délku řízení jako specifickou polehčující okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci příslušné trestní sazby (viz str. č. 9 cit. rozsudku, jenž je dostupný v el. databázi rozsudků Evropského soudu HUDOC na www. echr.coe.int ). Pro úplnost nutno podotknout, že podle závěrů Evropského soudu má obviněný právo důsledně uplatňovat své důkazní návrhy i všechny dostupné opravné prostředky podle svého uvážení a je na národním státu, aby se s tímto procesním postupem obviněného vypořádal v rámci přiměřené lhůty pro projednání věci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že otázkou možné nápravy porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy národním soudem se v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení v obecné rovině zabývá i rozsudek Evropského soudu E. proti N. z 15. 6. 1982 a dospívá k závěru, že při extrémním překročení přiměřené délky řízení (v konkrétním případě přes 17 let ) je třeba vyslovit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, i když byl obviněnému v rámci možností daných národním zákonodárstvím trest zmírněn.
Uvedený postoj Evropského soudu k předmětné problematice vychází z výkladu Úmluvy, která v čl. 6 odst. 1 nestanoví žádnou sankci, kterou by bylo stíháno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou pak slouží mechanismy předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní strany mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.
Je-li aplikován shora uvedený judikatorní postoj Evropského soudu v případě B. proti N. na projednávaný případ obviněného Z. V., lze dospět k závěru, že ačkoli mohlo být odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o uloženém trestu propracovanější, či v tomto směru mohlo být podrobnější odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byla to ve své podstatě právě nepřiměřená délka řízení, představovaná dobou která od spáchání trestného činu uplynula, je v konečném důsledku vedla nalézací a po něm i odvolací soud k tomu, aby obviněnému byl uložen v rámci trestní sazby podstatně nižší trest odnětí svobody, navíc se zařazením do mírnějšího typu věznice, než by mu byl jinak vyměřen, pokud by k průtahům v řízení nedošlo.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona požaduje, aby byl obviněnému uložen trest s ohledem na ústavní princip proporcionality ve formě upuštění od potrestání či s aplikací ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, popř. uložením podmíněného trestu, Nejvyšší soud se s těmito požadavky ministra spravedlnosti neztotožnil. Má totiž zato, že test proporcionality, jak o něm hovoří v obecných intencích nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, byl v daném případě soudy ve své podstatě aplikován, a to v rámci příslušných ustanovení trestního zákona týkajících se ukládání trestu.
Testem proporcionality totiž citovaný ústavní nález rozumí přiměřenost trestního postihu ve vztahu k ochraně veřejného statku, který je představován účelem trestu. Trest je pak možno považovat za přiměřený, pokud je obecně ústavním pořádkem předvídaný a plní svůj účel tak, jak je vyjádřen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., a to i vzhledem k době, která od spáchání trestného činu uplynula, představované nepřiměřenou délkou řízení.
Posuzoval-li Nejvyšší soud z tohoto úhlu pohledu trest uložený obviněnému Z. V., dospěl k závěru, že tento trest mohl obviněný předvídat, a to s ohledem na znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojitosti s příslušnou trestní sazbou kvalifikovaného trestného činu, který mu byl kladen za vinu. S ohledem na příslušnou právní kvalifikaci a tomu odpovídající trestní sazbu od 5 do 12 let odnětí svobody muselo být obviněnému od počátku trestního stíhání zřejmé, že bude-li uznán vinným, dojde k uložení trestu, který bude již pro svou nejnižší možnou výměru v rámci trestní sazby trestem nepodmíněným, pokud nebude na místě s ohledem na jeho poměry aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. (Srov. rozhodnutí č. 48/1998 Sb.). Nejvyšší soud se v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení porušující čl. 6 Úmluvy zapříčiněnou významně orgány činnými v trestním řízení zabýval i úvahou, zda byla tato okolnost dostatečně zohledněna jako významná při rozhodování o trestu s ohledem na jeho účel uvedený v ustanovení §23 tr. zák. a dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť soudy přistoupily k uložení nižšího trestu zejména s ohledem na jeho snížený výchovný účinek, který se z ukládaného trestu v podstatné míře vytratil kvůli nepřiměřené délce řízení. Této skutečnosti nasvědčují podle Nejvyššího soudu texty odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se v otázce délky řízení a jejího následku ve formě „výhody“ pro obviněného při ukládání trestu vzájemně doplňují.
V návaznosti na shora uvedené právní závěry a názory Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trest uložený obviněnému Z. V. je trestem, který dostatečně reflektuje dlouhou délku řízení, jak s ohledem na průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, tak na straně obou obviněných (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 42/2006). Nelze tudíž přisvědčit názoru ministra spravedlnosti v tom smyslu, že trest vyměřený obviněnému V. je trestem nepřiměřeným veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti a účelu trestu. Veřejný zájem společnosti na potrestání pachatele je podle Nejvyššího soudu primárně deklarován v ustanovení §1 tr. zák., a přesněji je vyjádřen v rámci typové společenské nebezpečnosti trestného činu představované trestní sazbou příslušné skutkové podstaty trestného činu a korigován je ustanoveními obecné části trestního zákona, jež se týkají ukládání trestů, přičemž v §23 odst. 1 tr. zák. je výslovně zakotveno, co se rozumí účelem trestu. Právě s ohledem na výrazně snížený výchovný účinek trestu na obviněného z důvodu nepřiměřené délky řízení byl pak obviněnému V. v rámci trestní sazby trest zmírněn. Takto uložený trest je podle Nejvyššího soudu projevem neodvratitelnosti trestu za trestný čin, a to i po uplynulé době trestního stíhání, což ve svých důsledcích chrání společnost před obviněným jako pachatelem trestného činu a zabraňuje obviněnému v dalším páchání trestné činnosti, čímž působí výchovně na ostatní členy společnosti, a proto nebylo možné souhlasit, že by trest uložený obviněnému zcela postrádal svůj zákonný účel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a to v neveřejném zasedání (viz ust. §274 tr. ř. věta poslední).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c