ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.96.2006.1
sp. zn. 4 Tz 96/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. C., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Š. C.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Š. C. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, který nabyl právní moci dne 23. 6. 1983, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že poté, co dne 30. 3. 1983 nastoupil k výkonu základní vojenské služby u vojenského útvaru P., odmítl se zúčastňovat výcviku a konat vojenskou službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.
Obviněný Š. C. požádal v souvislosti se shora uvedeným odsouzením o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, byl zrušen podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ve výroku o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 8. 1991.
Posléze bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, rozhodnuto podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. o upuštění od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 1991.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Š. C., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991. Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 10. 9. 1991 byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného Š. C.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §280 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.
Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jež nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizuje svá základní práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, vytknout závěr o správnosti výroku o vině.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, byl v neprospěch obviněného Š. C. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, zejména navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný tehdy neměl možnost se legálním způsobem vyhnout výkonu vojenské základní služby z důvodu svého náboženského předsvědčení, což už ve změněných společenských podmínkách v době rozhodování rehabilitačního soudu lze. Skutečnost, že obviněný v roce 1983 tuto možnost neměl, bylo vinou tehdejšího zákonodárství a nikoliv jeho.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě Š. C. V této souvislosti je proto třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný C. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího ve vyhýbání se výkonu vojenské služby, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný C. ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1983 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Š. C., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného Š. C. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c