ECLI:CZ:US:2008:4.US.1069.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1069/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky LAMBDA CZ, s. r. o., se sídlem Brno, Lozíbky 1, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 13, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 152/2008-31 ze dne 12. února 2008, spojené s návrhem na zrušení ust. §169 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ust. §169 odst. 2 občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 75/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v řízení původně vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 25 Cm 179/2007 po žalovaném Vysokém učení technickém v Brně (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 469.457,- Kč s příslušenstvím. Na základě námitky věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Brně vznesené žalovaným vyzval tento soud usnesením č. j. 25 Cm 179/2007-23 ze dne 14. ledna 2008 stěžovatelku k vyjádření k postupu soudu o předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Následně Krajský soud v Brně přeložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Olomouci, který v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 179/2007, je příslušný okresní soud dle ust. 9 odst. 1 občanského soudního řádu a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka napadla projednávanou stížností pouze v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí též námitky proti postupu Krajského soudu v Brně a jeho shora citovanému usnesení. Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, se bude proto zabývat pouze námitkami stěžovatelky směřujícími proti v záhlaví citovanému rozhodnutí.
Stěžovatelka zejména tvrdí, že v záhlaví citovaným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť toto rozhodnutí neobsahovalo bližší odůvodnění. V souvislosti s požadavkem na odůvodnění rozhodnutí odkazuje stěžovatelka též na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a sp. zn. III. ÚS 176/96. Ust. §169 odst. 2 občanského soudního řádu, s odkazem na něhož Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citované usnesení neodůvodnil, považuje stěžovatelka za rozporné s právem na spravedlivý proces. Zároveň je podle stěžovatelky uvedené ustanovení v rozporu s principy právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a s principem rovnosti zaručeným čl. 1 Listiny a porušuje též zásadu dvouinstančnosti řízení. Stěžovatelka vyjadřuje respekt a pochopení toho, že "pouhá" procesní rozhodnutí, kterým nikdo neodporuje, nemusejí být s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení odůvodněna. To však podle přesvědčení stěžovatelky neplatí při rozhodování o věcné příslušnosti soudu, neboť pro rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu je nutno posoudit samotné meritum věci. Dále je stěžovatelka toho názoru, že postupem Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byla odňata svému zákonnému soudci. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 200/98. Stěžovatelka uvádí, že jí podaný návrh na zahájení řízení proti žalovanému o zaplacení částky 469.457,- Kč byl podán k věcně a místně a příslušnému soudu, kterým je Krajský soud v Brně. Vrchní soud v Olomouci podle názoru stěžovatelky nerespektoval zákonná pravidla o určování věcné příslušnosti soudů.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je oprávněn pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně a bez řádného odůvodnění rozhodl o věcné příslušnosti k projednání žaloby o zaplacení částky 469.457,- Kč, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě občanský soudní řád (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 307/03 a sp. zn. III. ÚS 132/04). Místo pro zásah Ústavního soudu pro porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny by bylo pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecných soudů ohledně věcné příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití. Stejně jako v jiných případech, také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat zákonná ustanovení o věcné příslušnosti soudu.
Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v projednávaném případě při posouzení věcné příslušnosti způsobem a postupem předvídaným občanským soudním řádem a v záhlaví citované rozhodnutí je rozhodnutím učiněným na základě zákona a nenaznačuje jakékoliv známky libovůle. Přitom Ústavní soud neshledal, že by ust. §169 odst. 2 občanského soudního řadu, které Vrchní soud v Olomouci aplikoval v souvislosti s vydáním v záhlaví citovaného nemeritorního procesního rozhodnutí, bylo samo o sobě protiústavní. Lze si představit situace, kdy je vhodné rozhodnutí vydané dle ustanovení §104a občanského soudního řadu odůvodnit, např. když je potřebné v konkrétní věci z důvodu sjednocení soudní praxe vyložit aplikované ust. §9, případně §9a občanského soudního řadu, v případech, kdy o určení věcné příslušnosti může vznikat pochybnost. Podle názoru Ústavního soudu by bylo vhodnější, kdyby v daném případě rozhodnutí Vrchního soudu o určení věcné příslušnosti odůvodněno bylo, neboť o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání žaloby stěžovatelky pochybnost vznikat může a určení věcné příslušnosti není "zcela jasné". Přestože se však eventuelní uvedení odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí jeví Ústavnímu soudu jako vhodné, je Ústavní soud přesvědčen, že v daném případě postupem Vrchního soudu v Olomouci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, když bylo postupováno v souladu se zákonem a uvedení odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí nebylo nezbytně nutné, neboť se jedná "pouze" o rozhodnutí procesní.
Pokud jde o odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, jeví se tyto jako nepřípadné. Nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 se týká zrušení ust. §243c odst. 2 občanského soudního řádu a nutnosti odůvodnění rozhodnutí o dovolání, které má jiný charakter než rozhodnutí procesní, jehož se týká věc stěžovatelky. V případě projednávaném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 176/96 bylo v řízení o věci stěžovatele rozhodnuto bez ústního jednání, přičemž pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Konečně ve věci projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 200/98 byl zásah do práva stěžovatele na zákonného soudce spatřován v nedodržení rozvrhem práce určeného složení senátu, což je opět případ zcela odlišný.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v daném okamžiku důvod zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal.
Návrh stěžovatelky na zrušení ust. §169 odst. 2 občanského soudního řádu má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení zákona podle ust. §43 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu