ECLI:CZ:US:2022:4.US.1084.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1084/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 30 Cdo 1556/2021-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2021 č. j. 16 Co 404/2020-106 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2020 č. j. 26 C 177/2019-79, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud) rozhodl o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 309 833 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Obvodní soud po provedeném dokazování rozhodl tak, že v částce 45 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok I), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), v částce 197 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok IV). Předmětem původního řízení byl nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulací nájemného. Řízení trvalo 12 let a 7 měsíců a vyskytla se v něm období nečinnosti soudu (konkrétně od 5. 2. 2008 do 24. 8. 2009 a od 17. 10. 2012 do 13. 10. 2013). Z toho soud dovodil, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Řízení bylo složité po procesní i právní stránce (daná otázka nebyla v té době v judikatuře vyřešena). V průběhu řízení rozhodoval čtyřikrát soud prvního stupně, čtyřikrát soud odvolací, třikrát dovolací soud a jednou Ústavní soud. Stěžovatel se na délce řízení podílel tím, že včas nezaplatil soudní poplatek a ustanoveným znalcem musel být třikrát vyzván k součinnosti. Řízení mělo pro stěžovatele snížený význam jednak svým předmětem, ale rovněž tím, že stěžovatel vedl řadu podobných paralelních řízení. Za období do 9. 5. 2011 byl již stěžovatel odškodněn, takže zbývalo odškodnit období 7 let a 6 měsíců. Jako základní částku soud stanovil 15 000 Kč za rok řízení, celkem tedy 112 500 Kč. Tuto částku snížil o 20 % s ohledem na složitost sporu, o dalších 20 % z důvodu víceinstančního rozhodování a o 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatele a jeho spoluzavinění. Z důvodu pochybení na straně soudu soud zvýšil částku o 10 %.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil výroky obvodního soudu v meritu věci, avšak náhradu nákladů řízení snížil na 18 456 Kč. Městský soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že obvodní soud pochybil, považoval-li období do 9. 5. 2011 již za odškodněné s tím, že stěžovatel již obdržel částku 45 000 Kč od vedlejší účastnice. V souladu s ustálenou judikaturou měl obvodní soud posuzovat řízení jako celek a částku 45 000 Kč odečíst od výsledné částky. U hodnocení jednotlivých kritérií se městský soud ztotožnil se závěrem o složitosti původního řízení, jehož předmět se týkal neobjasněné problematiky, v níž se opakovaně měnila judikatura. Zároveň není podle městského soudu namístě snižovat přiznanou částku pro chování stěžovatele, neboť skutečnosti, které obvodní soud v tomto směru uvedl, jsou z hlediska délky řízení zanedbatelné. Z důvodu postupu soudů snížil městský soud navýšení základní částky o 5 %, neboť část obvodním soudem popsaných průtahů je nutno připsat jednání stěžovatele a nutnosti provést znalecké zkoumání. Význam řízení pro stěžovatele vyhodnotil městský soud jako standardní. Pro výpočet stanovil městský soud základní částku ve výši 17 000 Kč za rok průtahů, kterou snížil o 50 % z důvodu složitosti řízení a dále ji navýšil o 5 % z důvodu postupu soudů. Od výsledné částky (108 305 Kč) odečetl již obdrženou částku 45 000 Kč. Vzhledem k tomu, že obvodní soud přiznal stěžovateli částku 67 500 Kč, městský soud jeho výrok potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky nezaložily totiž přípustnost jeho dovolání. Městský soud se nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Přiznaná částka pak není zjevně nepřiměřená, aby mohl Nejvyšší soud zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho ústavní práva tím, že zkrátily výslednou částku z důvodu údajné složitosti věci a rozhodování na více stupních soustavy soudů. Nejvyšší soud se pak nezabýval dovoláním, v němž byly řádně uplatněny právní otázky. Šlo zejména o otázku, zda neexistence právní úpravy (vědomě zaviněná státem) je prvkem zvyšujícím složitost soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Těžištěm stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka nepřiměřenosti přiznaného peněžního zadostiučinění. S ní se však Ústavní soud neztotožnil.
9. Podobně jako dovolací soud nemůže ani Ústavní soud nahrazovat závěry obecných soudů svými vlastními, neporuší-li soudy zároveň ústavní meze jejich činnosti. Je úkolem obecných soudů stanovit (a odůvodnit), jaká náhrada je přiměřená zjištěnému porušení práv. Teprve ve chvíli, kdy by jejich úvahy odporovaly některému ústavnímu principu, by byl dán prostor pro zásah Ústavního soudu. K takové situaci však v dané věci nedošlo.
10. Jak popsal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, byla všechna kritéria rozhodná pro určení výše zadostiučinění aplikována v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze přitom konstatovat, že by se soudy odchýlily od judikatury Ústavního soudu (ostatně stěžovatel to ani nenamítal). Zkrácení výsledné částky z důvodu složitosti řízení a rozhodování věci na více stupních soudní soustavy odpovídá jak ustálené judikatuře, tak výslovnému znění §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
11. Rovněž nelze stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že by se Nejvyšší soud nezabýval jeho dovoláním. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že městský soud se žádným svým závěrem neodchýlil od jeho ustálené judikatury, což doplnil odkazy na konkrétní rozhodnutí. Zabýval se tedy i kritériem složitosti řízení (viz str. 2 napadeného usnesení) a jeho aplikací v dané věci.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu