ECLI:CZ:US:2011:4.US.1102.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1102/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 o ústavní stížnosti RNDr. K. Š., zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, AK se sídlem Šumavská 35, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008 č. j. 5 To 85/2007-10646 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností shora označené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel konkrétně namítal, že ve věci rozhodující soudkyně krajského soudu JUDr. Dana Kancírová v inkriminovaném období nebyla předsedou krajského soudu řádně a zákonným způsobem jmenována do funkce předsedy senátu uvedeného krajského soudu a nemohla tedy být zákonným soudcem v jeho trestní věci. Byla toliko jakýmsi "pověřeným" předsedou senátu 39 T, kterému byly včetně předmětné trestní věci přidělovány ke zpracování trestní věci dle rozvrhu práce příslušného soudu. Takový postup je však prý zcela v rozporu se zákonem o soudech a soudcích a rovněž s Listinou základních práv a svobod.
II.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Postačí pouze připomenout, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle ustanovení odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Proti napadenému rozhodnutí stěžovatel mohl podat (a též skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (v trestní věci) tak bylo třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na přípis Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2011.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/06, Sb. n. u., sv. 6, str. 563). Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu by vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud nepochybuje, že stěžovateli samotnému nelze vytýkat neznalost procesních podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem možnosti Ústavního soudu přezkoumat opodstatněnost popřípadě důvodnost námitek v ústavní stížnosti předložených. Právě pro potřebu kvalifikovaně formulovaného stížnostního žádání, spojenou s požadavkem jeho řádného odůvodnění, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinnost právního zastoupení stěžovatelů advokátem od samého počátku řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelův advokát svým profesním povinnostem nedostál, neboť nekvalifikovaně sepsanou ústavní stížnost ani dodatečně nenapravil, a to ačkoliv mu Ústavní soud ještě v průběhu řízení vytvořil k tomu zřejmou a výslovně formulovanou šanci.
Vzhledem k výše uvedenému musil Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť tímto zákonem je podle čl. 88 Ústavy sám vázán.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj