ECLI:CZ:US:2007:4.US.112.06
sp. zn. IV. ÚS 112/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) A. K. a 2) K. K., obou zastoupených JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze - Staré Město, Haštalská 27, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, čj. 28 Cdo 1845/2005-239, Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, čj. 20 Co 37/2005-221, a Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 11. 2004, čj. 9 C 2115/2004-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2006 se A. K. a K. K. (dále též "stěžovatelé" nebo "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelé se určovací žalobou podanou u soudu dne 29. 5. 1996 proti žalovanému městu Roztoky u Prahy domáhali výroku soudu, že jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území Žalov, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - západ a specifikovaných v petitu žaloby.
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřovali v existenci duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům též ve prospěch žalovaného, o čemž se dověděli z oznámení Katastrálního úřadu Praha - západ ze dne 16. 5. 1996, a z toho vyplývající potřeby nastolit právní jistotu v otázce vlastnictví.
V žalobě žalobci uvedli, že pozemek p.č. 117 nabyli do spoluvlastnictví na základě rozhodnutí Státního notářství Praha - západ D 171/81, dle něhož byl proveden zápis na LV č. 1398, kde byli vedeni jako spoluvlastníci až do 16. 5. 1996; tehdy z oznámení Katastrálního úřadu Praha - západ zjistili, že na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - západ ze dne 12. 10. 1965, vydaného podle nař. vlády č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi soc. sektoru, byl proveden duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům též ve prospěch žalovaného. O posledně uvedeném rozhodnutí se dověděli od žalovaného až v roce 1994, kdy ho dopisem ze dne 18. 4. 1994 vyzvali na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), k úhradě dlužného nájemného za užívané předmětné pozemky. Žalovaný zároveň žalobcům sdělil, že pozemky byly podle vl. nař. 15/1959 Sb. vyvlastněny a protože nepožádali o jejich vydání dle zákona č. 403/1990 Sb., pokládá se za vlastníka bez povinnosti platit za jeho užívání žalobcům nájemné. Žalobci poukázali na skutečnost, že ve lhůtách stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. nemohli požádal o vydání předmětných pozemků, neboť v rozhodné době vůbec nevěděli, že pozemek p.č. 117 byl v roce 1965 zestátněn, neboť tato skutečnost nebyla až do roku 1996 evidována v katastru nemovitostí a až do roku 1994 nebylo nikým jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům zpochybněno a pozemek drželi po celou dobu oni i jejich otec v dobré víře jako vlastníci. Protože měl pozemek dle PK p.č. 117 (ze kterého po r. 1991 byly postupně odděleny další předmětné pozemky) vždy charakter zemědělské půdy a nikdy nedošlo k jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu, navrhli soudu, aby rozhodl o určení vlastnictví k předmětným pozemkům v jejich prospěch aplikací ustanovení §28b odst. 1 zákona o půdě, který na řešení vzniklé situace pamatuje.
Okresní soud Praha - západ nejprve rozsudkem ze dne 17. 9. 1997 žalobu zamítl; dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců, tj. původní vlastník pozemků, své vlastnické právo pozbyl na základě rozhodnutí ONV Praha - západ z 12. 10. 1965. Zabýval se i otázkou vydržení práva žalobci, kteří byli po smrti otce i nadále vedeni v evidenci pozemků jako jejich vlastníci na základě rozhodnutí o nabytí dědictví; dospěl však k závěru, že nejsou dány podmínky držby v dobré víře, protože otec žalobců pozemky státu sám nabídl pro účely výstavby stadionu. Pozemky skutečně byly pro tento účel použity.
Rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 9. 1997 byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2002.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 15. 7. 2003 žalobě vyhověl.
Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2004.
Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2004 a jemu předcházející rozsudek soudu prvého stupně ze dne 15. 7. 2003, zrušil rozsudkem ze dne 31. 8. 2004 a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. Vyslovil právní názor, že ustanovení §28b odst. 1 zákona o půdě, dle něhož "Pokud došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na Listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí.", lze aplikovat jen na nemovitosti, na něž se tento zákon vztahuje, tj. na ty, jež jsou taxativně uvedeny v jeho §1 odst. 1. Ustanovení §30 zákona o půdě, dle něhož: "Pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.", se výslovně vztahuje jen na právní vztahy při vydání nemovitostí podle druhé části zákona o půdě a na určení vlastnických vztahů je použít nelze. Rozhodující je proto, zda ke dni účinnosti tohoto ustanovení, resp. účinnosti zákona o půdě, splňovaly předmětné pozemky nejen formální, ale i reálné znaky, které umožňovaly jejich podřazení pod ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě.
Soud prvního stupně poté řízení v dovolacím soudem naznačeném směru doplnil a dospěl k závěru, že tomu tak není. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětné pozemky nespadají do věcné působnosti zákona o půdě, protože nesplňují znak faktický, materiální, neboť nebyly ke dni účinnosti tohoto zákona používány pro účely zemědělské, ale jako sportovní hřiště, a to na základě stavebního povolení z roku 1966 a následného kolaudačního rozhodnutí.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 23. 3. 2005 rozsudek soudu prvního stupně, shledav správnými jeho skutková zjištění i právní závěry, potvrdil
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považovali za zásadně významný po právní stránce a tvrdili, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §28a odst. 1 zákona o půdě a neexistuje jiný rozsudek, který by věc řešil. Dovolací soud dovolání zamítl rozsudkem ze dne 15. 12. 2005. Uvedl, že otázkou, na který majetek se vztahuje právní úprava provedená ustanovením §28a odst. 1 o.s.ř. (správně zákona o půdě), se již podrobně zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci a dospěl k závěru, že ustanovení zákona lze aplikovat jen v rozsahu, na nějž se zákon vztahuje. Dovolací soud dále mj. uvedl, že poněvadž podle zjištění soudu předmětné pozemky přešly v roce 1965 na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., měli žalobci jako ostatní oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle ustálené judikatury, kterou sami zmiňují, i podle zákona o půdě nárok na jejich vydání, případně na náhradu, pokud by vydány být nemohly. Názor, že jim je tímto výkladem odnímáno vlastnické právo, není namístě proto, že vlastnické právo bylo odňato jejich právnímu předchůdci.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé z valné části rekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. Poukázali na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručující právo na spravedlivý proces a tvrdili, že toto právo jim bylo odepřeno, když byli až do roku 1994 drženi v přesvědčení, že se v případě sporných pozemků jedná o jejich vlastnictví. Neměli možnost uplatnit restituční nároky dle zákona č. 403/1990 Sb., resp. zákona o půdě. V přesvědčení, že se jedná o jejich vlastnictví nikým po dobu více než 30 let nerozporované, řešili duplicitní zápis v roce 1994 žalobou na určení vlastnického práva. Tím, že obecné soudy žalobu na určení zamítly, neumožnily jim "domáhat se svých práv jiným způsobem". Stěžovatelé dále konstatovali, že součástí práva na spravedlivý proces je rovněž právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě a poukázali na skutečnost, že od podání žaloby řízení trvalo více než 10 let, přičemž okresní soud i odvolací soud rozhodovaly čtyřikrát a dovolací soud dvakrát. Žalobní tvrzení se přitom po celou dobu nezměnila.
Stěžovatelé dále tvrdili, že právní názor obecných soudů vyslovený v dané věci je v rozporu se zákonem o půdě i s právem vlastníků na ochranu majetku zakotveným v čl. 11 odst. 1 Listiny. Právní názor dovolacího soudu ve svém důsledku dopadá na všechny vlastníky pozemků, které nelze podřadit pod režim §1 zákona o půdě, kteří by fakticky pozbyli nejen vlastnictví, ale i nárok na případnou náhradu.
IV.
Okresní soud v Praha - západ se k ústavní stížnosti - ač vyzván - nevyjádřil. Od ostatních účastníků a vedlejšího účastníka vyjadřování vyžadováno nebylo.
V.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 5 C 374/96, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelé především tvrdili, že v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to nesprávným právním posouzením jejich věci obecnými soudy. K tomuto tvrzení stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů ohledně aplikace §28a odst. 1 zákona o půdě. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti (a ani z vyžádaného spisu) nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Rozhodnutí všech obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena.
Ústavní soud dále připomíná, že ve věci stěžovatelů dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud ČR, jemuž ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud ČR dle názoru Ústavního soudu zhostil.
Stěžovatelé dále tvrdili porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřenou dlouho.
Ústavní požadavky na délku řízení jsou obsaženy v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož: "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána ...., bez zbytečných průtahů .....", a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla .... v přiměřené lhůtě projednána .... soudem .... .".
Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález II. ÚS 71/99, Sb.n.u., sv. 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (viz např. nález IV. ÚS 55/94, Sb.n.u., sv. 2, str. 39).
Pojem přiměřená lhůta je tedy relativní. Neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení by se automaticky kvalifikovalo jako doba nepřiměřená, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nicméně, pokud se za okolností konkrétního případu doba řízení jeví na první pohled jako "značná" či "nepřiměřená", může mít tato skutečnost za následek přesun důkazního břemene na rozhodující orgány veřejné moci, které musí podat vysvětlení a dokázat, že průtahy nelze přičítat jim. Výjimečně, pokud se lhůta na první pohled jeví být příliš dlouhou a vysvětlení příslušných orgánů není dostačující, Ústavní soud bez toho, aniž by analyzoval průběh řízení, jen na základě délky řízení může konstatovat porušení článku čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V případě stěžovatelů bylo civilní řízení zahájeno dne 29. 5. 1996, kdy byla u soudu podána určovací žaloba, a skončilo dne 8. 1. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu ze dne 15. 12. 2005 (pravomocně však bylo rozhodnuto již ke dni 19. 4. 2005). Celková délka řízení tedy činila zhruba 9 a půl roku. Během této doby rozhodoval soud prvního stupně čtyřikrát, odvolací soud čtyřikrát a dovolací soud dvakrát. Ačkoliv užití opravných prostředků nelze považovat za bránění postupu řízení, je nesporné, že podstatně přispělo k celkové době řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé, kromě obecného konstatování celkové délky řízení, podrobněji nespecifikovali, která období v řízení lze kvalifikovat jako nečinnost soudu.
Ústavní soud připouští, že záležitost byla do jisté míry složitá (o čemž svědčí skutečnost, že dovolací soud dovolání žalovaných meritorně pojednal a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2004) a že jeho délku do jisté míry ovlivnilo chování stran. Poté, co se podrobně seznámil s obsahem vyžádaného spisu, však došel k závěru, že byť lze některá období řízení označit jako nečinnost soudu (např. dobu od 17. 9. 1997, kdy okresní soud rozhodl rozsudkem, do 24. 4. 1998, kdy byl rozsudek žalobcům doručen), nelze přehlédnout, že délku řízení podstatně a především ovlivnilo složité důkazní řízení a v jeho rámci též snaha nalézacího soudu opatřit od příslušných orgánů veškeré nezbytné podklady pro rozhodnutí a za tím účelem jím činěné procesní úkony. Během zhruba 9 a půl roku obecné soudy vydaly 10 rozhodnutí. Pokud jde o zhodnocení významu předmětu řízení, tedy toho, co bylo v řízení "v sázce", Ústavní soud je toho názoru, že předmětné pozemky pro stěžovatele představovaly nepochybně jistou hodnotu, nicméně nikoliv takové závažnosti, jež by se svým významem a dopadem dala porovnat např. s uspokojováním základních bytových potřeb či rozhodováním ve věci výchovy a výživy nezletilých, kde požadavek na přiměřeně rychlé řízení je zvlášť aktuální.
Z vyžádaného spisu nevyplývá, že by si žalobci během řízení na nějaké průtahy stěžovali, byť je zřejmé, že až od nabytí účinnosti ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích (dnem 1. 7. 2004) byl zaveden nový procesní prostředek k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Vyčerpání tohoto prostředku Ústavní soud považuje od 1. 7. 2004 za podmínku připuštění ústavní stížnosti proti průtahům a nečinnosti obecných soudů. V kontextu daného případu by však bylo nepřiměřené na vyčerpání tohoto prostředku trvat.
Ústavní soud dále připomíná svoji konstantní judikaturu, dle níž průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly neodůvodněné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud ve svých nálezech [viz mj. nálezy I. ÚS 296/04, Sb.n.u., sv. 34, str.121 (126); IV. ÚS 392/05, ASPI 34154 (JUD) a www.judikatura.cz; II. ÚS 168/05, ASPI 34203 (JUD) a www.judikatura.cz] judikoval, že v takovém případě možno porušení základního práva na spravedlivý proces neodůvodněnými průtahy vyslovit ve výroku nálezu, je-li to stěžovatelem žádáno. Jak ovšem vyplývá z petitu ústavní stížnosti, v tomto směru stěžovateli nic žádáno nebylo.
Ústavní soud dále posoudil tvrzení stěžovatelů, že v důsledku právního názoru obecných soudů vysloveného v jejich věci byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, který, obdobně jako čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.
Předpokladem posouzení opodstatněnosti tohoto tvrzení Ústavním soudem je zjištění, že stěžovatelé majetek chráněný citovanými články skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali.
Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ a z průběhu řízení ve věci Ústavním soudem posuzované je patrno, že stěžovatelé sporné nemovitosti (původně pozemek p.č. 117) dlouhodobě neužívali; ve lhůtách stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. nepožádali o vydání předmětných nemovitostí, neboť v rozhodné době vůbec nevěděli, že pozemek p.č. 117 byl v roce 1965 zestátněn a tato skutečnost nebyla až do roku 1996 v katastru nemovitostí evidována.
Zbývá posoudit, zda předmětná pozemková parcela byla majetkem, který stěžovatelé vlastnili. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv. 1, str. 41 (45)].
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002).
Za legitimní naději nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení vlastnického práva za účelem odstranění duplicitního zápisu vlastníků v katastru nemovitostí bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Ústavní soud posoudil dále ústavněprávní aspekty tvrzení stěžovatelů, že v důsledku spoléhání se na správnost zápisu jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí (resp. v předcházející evidenci nemovitostí) neuplatnili své nároky postupem dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a nežádali o vydání předmětných pozemků, neboť jim nebylo známo, že pozemek p.č. 117 byl v roce 1965 zestátněn, protože tato skutečnost nebyla až do roku 1996 evidována v katastru nemovitostí, a až do roku 1994 nebylo jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům zpochybněno a pozemek drželi po celou dobu oni i jejich otec v dobré víře jako vlastníci.
Ústavní soud přihlédl ke zjištění Okresního soudu Praha - západ uvedenému v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 11. 2004 (str. 6), dle něhož "Soud má za prokázané, že vydaným rozhodnutím ONV Praha - západ ze dne 12. 10. 1965, č.j.: Fin./4-2673/65-A 1779/Ko přešel nabytím jeho právní moci pozemek p.č. 117 dle §4 odst. 3 nařízení vlády č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu, uvedená změna však ke dni 24. 1. 1991 nebyla zaevidována ani v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie a jako vlastníci uvedeného pozemku byli k uvedenému dni zapsáni pouze žalobci.".
Z výše uvedeného zjištění obecných soudů, jež stěžovatelé nepopírají, nelze než dovodit, že stěžovatelé a jejich právní předchůdce nemohli být v dobré víře, že jim pozemek p.č. (PK) 117 skutečně vlastnicky náleží, a to zvláště bylo-li v řízení navíc prokázáno, že sám předchůdce stěžovatelů udělil dne 8. 5. 1959 Místnímu národnímu výboru v Žalově souhlas, aby na pozemku p.č. 117 byl vybudován sportovní stadion. Nic jim tudíž nebránilo uplatnit své restituční nároky podle příslušných zákonů. Pokud tak neučinili a spoléhali na nedokonalé údaje tehdejší evidence nemovitostí o právních vztazích k nemovitostem (kterážto skutečnost jim mohla být známa - srov. níže), nemohou důsledky z toho plynoucí přičítat obecným soudům.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že dne 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, byl završen postupný úpadek významu a spolehlivosti zápisů v pozemkových knihách i v pozemkovém katastru, neboť došlo k definitivnímu opuštění intabulačního principu zápisů do pozemkových knih. Dne 1. 4. 1964 sice nabyly účinnosti nový občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), zákon o evidenci nemovitostí (zákon č. 22/1964 Sb.) a notářský řád (zákon č. 95/1963 Sb.), ani tato nová právní úprava však nesměřovala k obnovení intabulačního principu a úplné evidenci soukromých práv k nemovitostem. Po obnově demokratických politických poměrů v roce 1989, protože nebylo již nadále únosné pokračovat v nedokonalých principech, na kterých byla evidence nemovitostí založena, byla s účinností od 1. 1. 1993 přijata zcela nová právní úprava [zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění občanský zákoník a některé další zákony, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních operátech]. Katastr nemovitostí při svém začátku zcela převzal operát předchozí evidence nemovitostí. Její zásadní obsahovou neúplnost (o soukromé pozemky dříve užívané socialistickými organizacemi) bylo třeba překlenout založením zjednodušené evidence pozemků, což bylo prováděno souběžně s digitalizací souboru popisných informací v letech 1994 - 1998 (Pramen: Stručná historie katastru nemovitostí, www.pozemky.cz). Postupně najevo vycházející nesoulady se projevovaly též zápisy duplicitního vlastnictví, jak tomu bylo v případě stěžovatelů.
Ústavní soud je toho názoru, že ze základního práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, vyplývají pro stát i pozitivní povinnosti, zahrnující mj. i povinnost chránit nemovitý majetek osob řádnou evidencí. V daném případě je však toho názoru, že právě zjištění existence duplicitního vlastnictví bylo realizací zmíněných pozitivních povinností státu v oblasti ochrany majetku.
K již shora řečenému pak Ústavní soud dodává:
Související právní otázkou posuzované problematiky je, zda, při existenci systému tzv. restitučních zákonů, jehož součástí je zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jsou stěžovatelé aktivně legitimováni domáhat se ochrany svého majetku úspěšně žalobou podle obecných předpisů občanskoprávních, tj. "mimo restituční kolej".
Pro zodpovězení této otázky je rozhodující především stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu č. 13/2006 Sb., z něhož vyplývá, že je-li možno domáhat se svého nároku na základě některého z restitučních zákonů přijatých v rámci restitučního zákonodárství, je tato skutečnost překážkou k tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého vlastnického práva v rámci obecných předpisů.
Výše citovaným stanoviskem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to přesto, či zejména za situace, kdy soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, avšak které nemůže způsobit, že by jakožto disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u., sv. 30, str. 309, č. 198/2003 Sb.).
Dodat lze i to, že i kdyby byl vzdor existujícímu stanovisku Pl. ÚS st. 22/05 přijat v projednávané věci vyhovující nález (jímž by bylo zrušeno stěžované rozhodnutí), nic by to nezměnilo na tom, že i Okresní soud Praha - západ, jakož i Krajský soud v Praze, byly by při respektu k čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány právním názorem v uvedeném stanovisku vyjádřeným; v konečném důsledku by tedy nemohlo být rozhodnuto jinak než jako v rozhodnutí napadeném, pročež by vyhovující nález do posuzované věci vznesl toliko neefektivní průtah přinášející zvýšené náklady řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu