ECLI:CZ:US:2015:4.US.1136.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1136/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Ravileta Estates s. r. o., Vinohradská 1511/230, Praha 10, právně zastoupené advokátem Mgr. Andrejem Lokajíčkem, se sídlem Praha 8, Za Poříčskou bránou 382/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011 č. j. 6 Cmo 418/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Na základě návrhu stěžovatelky vydal Městský soud v Praze dne 11. 11. 2011 usnesení, jímž formou předběžného opatření zakázal vedlejším účastníkům 1-7 disponovat s obchodními podíly, účty, nemovitostmi a pohledávkou. K odvolání vedlejších účastníků Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 11. 2011 výše citované usnesení městského soudu ve vztahu k žalovanému 3 a 5 zrušil a věc ve vztahu k žalovanému 3 postoupil Okresnímu soudu Praha - východ a ve vztahu k žalovanému 5) postoupil věc Obvodnímu soudu v Praze 2. Ve zbytku napadené usnesení nalézacího soudu změnil tak, že návrh zamítl.
Stěžovatelka se zásadně neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to, že řádně doložila a vylíčila důvodnost potřeby zatímní úpravy vztahů mezi ní a vedlejšími účastníky 1-7. Zásadní vadu rozhodnutí přitom spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, pročež pro takový postup postrádá legislativní oporu. Ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., jež takovýto procesní postup ve věci umožňovalo, bylo k 1. 4. 2011 zrušeno plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09. V případě, že dospěl účastník k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, měl postupovat v souladu s platnou právní úpravou danou ustanovením §219a o. s. ř. Změnou napadeného rozhodnutí se vedlejší účastník dopustil zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je stěžovatelce garantován čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastník č. 5 podal své odvolání až po marném uplynutí lhůty pro jeho podání. Přestože spis neobsahuje žádnou žádost vedlejšího účastníka č. 5 o prominutí zmeškání lhůty, ani rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty, mělo být jeho odvolání jako opožděné v souladu s ustanovením §208 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Odvolací soud však tak neučinil a nakládal s ním jako s včasně podaným.
Za pochybení, příčící se ústavně konformnímu postupu, považuje stěžovatelka i tu skutečnost, že jí nebylo doručeno odvolání vedlejších účastníků 1 - 5 a 7. Tím, že se stěžovatelka nemohla vyjádřit k podaným odvoláním, byla narušena rovnost zbraní - k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a III. ÚS 205/11.
Bezprostředně poté, co se stěžovatelka dozvěděla o podaných odvoláních, a to nahlédnutím do spisu (22. 12. 2011), učinila ve stručné podobě vyjádření k podaným odvoláním a požádala účastníka o poskytnutí lhůty k podání podrobného vyjádření. Při nahlížení do spisu končil tento na č. l. 54. Rozhodnutí odvolacího soudu ve spise nebylo a nikde ani nebyla evidována poznámka, že by bylo již vydáno, a to přesto, že podle napadeného rozhodnutí bylo toto vydáno již dne 20. 12. 2011, tedy celé dva dny před nahlížením do spisu. O "zpětném" vydání rozhodnutí svědčí i to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu začíná v příslušném spise na č. l. 61, zatímco žádost stěžovatelky o zaslání odvolání je ve spise na číslech listu 57-59.
Přesto, že měl odvolací soud v době rozhodování k dispozici nejméně krátké vyjádření stěžovatelky k podaným odvoláním ze dne 22. 12. 2011, toto jeho vyjádření není v rozhodnutí nijak reflektováno. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07.
Jednou z dalších námitek stěžovatelky je tvrzení, podle něhož nebyla i přes učiněnou výzvu odvolacím soudem informována o složení soudního senátu, v němž bude o věci rozhodováno. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedeným postupem soudu došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 38 odst. 1 Listiny. Přidělení věci senátu 6 Cmo nebylo transparentní, neboť o tomto přidělení se účastnice dověděla až doručením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále stěžovatelka namítá, že celý její návrh na nařízení předběžného opatření je nedělitelný, neboť ke způsobení škody ve výši 340.494.000,- Kč došlo společným jednáním vedlejších účastníků 1-7. Jedná se tedy o jeden návrh na nařízení předběžného opatření a jednu kauzu. Na straně vedlejších účastníků je tak dána nedílná pasivní legitimace a rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce nesprávné, když o jednotlivých vedlejších účastnících rozhodoval samostatně a některé vyloučil k samostatnému řízení.
III.
Z vyjádření Vrchního soudu vyplývá, že tento má za to, že ve věci rozhodl správně, neboť ve vztahu k žalovanému 3 a 5 nejde o spor uvedený v §9 odst. 2 a 3 o. s. ř. a z toho důvodu je věcně příslušným podle §9 odst. 1 o. s. ř. okresní soud. Co se týče návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření ve vztahu k žalovaným 1), 2), 4), a 6), skutečnosti uváděné žalobcem, z nichž dovozuje potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, nejsou takovými skutečnostmi, z nichž by bylo možno uvedenou potřebu dovodit. Domněnka žalobce, že se stal obětí podvodného jednání žalovaných 1), 2), 4) a 6), nebyla ničím prokázána, nebyly ani uvedeny skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že šlo o podvodné jednání uvedených společností. Z tvrzení, že zboží bylo vydané a nebylo dosud dodáno do zahraničí, nelze dovodit podvodné jednání.
Stěžovatelka využila svého práva repliky k vyjádření vrchního soudu a ve svém přípisu poukázala na to, že se účastník řízení nijak nevyjádřil k nosným důvodům podané ústavní stížnosti, když se věnoval toliko podmínkám, na základě kterých je možné předběžné opatření nařídit. Vrchní soud se nevyjádřil ke svému postupu, kdy místo toho, aby rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodl tak, že jej změnil. Stěžovatelka opět zdůrazňuje, že v době rozhodování odvolacího soudu bylo ustanovení §220 o. s. ř. již zrušeno. Podle náhledu stěžovatelky se jedná o libovůli vrchního soudu. Stěžovatelka ve svém návrhu podrobně vymezila, z jakého důvodu odpovídají vedlejší účastníci společně a nerozdílně. Ve smyslu ustanovení §84 o. s. ř. je příslušným soudem ve věci obecný soud účastníka. Jestliže je účastníků na straně žalované více, je věcně i místně příslušným soud jakéhokoliv účastníka. Dle praxe je vymezena věcná a místní příslušnost prvním účastníkem strany žalované. Uvedené nevyplývá jen z odborné literatury, ale též z příslušné judikatury: srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2009 sp. zn. 4 Nd 299/2009. Jestliže byla dána věcná a místní příslušnost městského soudu již na základě uplatnění nároku vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1, byla tato příslušnost dána k volbě i ve vztahu vůči účastníkovi č. 3 a 5. V souvislosti s osvědčením skutečností dokládajících spáchání podvodu stěžovatelka uvedla, že jí bylo podvodně tvrzeno, že 6.000 tun máku modrého bylo dodáno v požadované jakosti, což bylo objektivně vyvráceno provedenými kontrolami. Uvedené bylo následně prokázáno i v rámci trestního řízení.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171].
Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Pro posouzení předmětného případu považuje Ústavní soud za zásadní právě tu skutečnost, že se jedná o předběžné opatření. I za situace, že by Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, bylo by další rozhodování o podaném návrhu zcela bezpředmětné. Rozhodnutí Ústavního soudu by mělo čistě akademický charakter, bez možnosti jakkoli odvrátit tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední.
Nad nezbytnou míru výše uvedeného odůvodnění považuje Ústavní soud za příhodné reagovat, alespoň ve zkratce, na některé námitky stěžovatelky. Předně je třeba uvést, že její právní argumentaci stran počítání lhůty pro podání odvolání v případě žalovaného č. 5, považuje Ústavní soud za zcela přiléhavou. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že Ph.Dr. Josefu Stavjanikovi bylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno dne 16. 11. 2011 a dne následujícího, tedy 17. 11. 2011 mu počala běžet patnáctidenní lhůta pro podání opravného prostředku, která skončila dne 1. 12. 2011. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že vedlejší účastník č. 5 podal odvolání k poštovní přepravě až dne 6. 12. 2011 a Městskému soudu v Praze bylo doručeno dne 8. 12. 2011. Za situace, kdy zásah do práv stěžovatelky již není s ohledem na povahu předběžného opatření aktuální, je třeba nesprávný postup ve věci obecným soudům toliko vytknout. Případná, byť částečná, kasace rozhodnutí, by na dané situaci nemohla ničeho změnit.
Ústavní soud se již ve věci sp. zn. I. ÚS 3879/13 zabýval postupem odvolacího soudu poté, co došlo nálezem ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 s účinností od 1. 4. 2011 ke zrušení ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. Podle názoru Ústavního soudu nelze obecným soudům oprávněně vytknout, že za situace, kdy nebyla schválena nová právní úprava, postupují tak, že zbylé odstavce ustanovení §220 o. s. ř. aplikují ve své rozhodovací praxi analogicky.
Pokud jde o námitky vztahující se k porušení zásady kontradiktornosti odvolacího řízení, v jehož rámci nebyla žalobkyni zaslána k replice odvolání žalovaných, lze poukázat na stěžovatelce známý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 16/09. V něm bylo mimo jiné dovozeno, že předseda senátu má za povinnost doručit odvolání protistraně toliko v těch případech, kdy se jedná o rozsudek nebo usnesení ve věci samé. V ostatních případech, jako je tomu i u předběžných opatření, soud odvolání nedoručuje. Současně však Ústavní soud konstatoval, že výše uvedené neznamená, že tak soud učinit nemůže, a to na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti. Při takové úvaze musí vzít soud v potaz především okolnosti případu a hodnoty, jež jsou v tom kterém případně ohroženy.
V projednávaném případě nelze rovněž přehlédnout pochybení odvolacího soudu, k němuž došlo při práci se spisem. Vrchní soud v rámci vyjádření se k ústavní stížnosti neuvedl žádnou rozumnou argumentaci, jež by mohla vyvrátit pochyby stěžovatelky týkající se antidatování napadeného rozhodnutí. Takovýto postup ve věci je třeba Vrchnímu soudu v Praze vytknout.
Byť má Ústavní soud o postupu Vrchního soudu v Praze své pochybnosti, nezbylo mu, s ohledem na výše uvedené, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu