ECLI:CZ:US:1999:4.US.114.97
sp. zn. IV. ÚS 114/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 Co 109/96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn.
38 Co 109/96, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn.
38 C 109/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 19.9.1995, č.j. 6 C 811/93-26, ve věci vrácení
daru podle §630 o.z., s tvrzením, že tímto rozsudkem Krajského
soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení ústavně
zaručeného práva článkem 36 Listiny základních práv a svobod a čl.
90 Ústavy ČR. Podle tvrzení stěžovatele k porušení došlo jednak
tím, že krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil změnu žaloby
navrženou stěžovatelem v odvolání, a dále proto, že stěžovatele
nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu
Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 811/93, Ústavní soud
zjistil, že stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen
"okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla odpůrkyně
Bronislava Zetková uznána povinnou vrátit mu ideální jednu
polovinu nemovitostí, a to domu čp. 6 se st. pl. č. 410 a parc. č.
411 zahrada, zapsaných na LV č. 23 pro obec a k. ú. Tetčice.
Okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný
s odůvodněním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění
zákonných předpokladů pro vrácení daru stanovených §630 o.z.
Kromě toho vyslovil okresní soud v odůvodnění svého zamítavého
rozsudku právní názor, že v daném případě měl stěžovatel žalovat
na vyklizení nemovitosti, nikoli na její vrácení, neboť u návrhu
na plnění je třeba mít na zřeteli při formulaci petitu návrhu
vztah k možnému výkonu rozhodnutí a i z těchto formálních důvodu
nebylo možno podle názoru soudu návrhu stěžovatele vyhovět.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a současně
navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaná je povinna vyklidit
předmětné nemovitosti.
Krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil tuto navrženou
změnu žaloby s odůvodněním, že její případné připuštění by mělo za
následek neekonomický postup ve věci, když by bylo nutno rozsudek
soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zmíněná
žaloba by nemohla být odvolacím soudem meritorně projednána, neboť
by odvolací soud rozhodoval vlastně v prvém stupni, což by bylo
v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud se pak
ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně ohledně žalobního
petitu, a aniž by se zabýval otázkou skutkového hodnocení,
rozhodnutí soudu I. stupně jako věcné správné potvrdil. Stěžovatel
v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho mínění je
tento postup krajského soudu, který nepřipustil v odvolacím řízení
změnu žalobního petitu, porušením procesní garance ústavních práv,
neboť se jedná o postup, který je v rozporu s ust. §211 a §95
o.s.ř. Podle stěžovatele tento postup neodpovídá ani ustálené
soudní praxi, kdy v obdobné věci změnu žaloby připustil např.
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku, sp. zn. 5 Co
1095/91, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 9 v roce 1992. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle
jeho mínění v situaci, kdy soud zamítl jeho návrh z důvodu, že
žalobní návrh není vykonatelný a plnění je nemožné, měl krajský
soud stěžovatele poučit o tom, že návrh nemá náležitosti uvedené
v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o poučení
o procesních právech a povinnostech, které je soud povinen
účastníkovi řízení poskytnout.
Krajský soud, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve
svém vyjádření k ní především odkázal na písemné odůvodnění
ústavní stížností napadeného rozsudku. Zaměřil dále pozornost na
tvrzení stěžovatele, týkající se nepřipuštění změny žalobního
petitu ve fázi odvolacího řízení, a to s poukazem na skutečnosti,
které jej vedly k tomu, že v daném případě změnu žalobního petitu
nepřipustil, když si byl vědom, že tímto postupem bude učiněno
zadost dodržení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady procesní
ekonomie, aniž by mohlo tímto postupem dojít k újmě na právech
stěžovatele, neboť nárok uplatněný ve změněné žalobě mohl a může
kdykoli stěžovatel uplatnit samostatnou žalobou, přičemž nebezpečí
promlčení či prekluze v daném případě nehrozí. K tvrzení
stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo ke krácení
stěžovatele na jeho právech, za situace, kdy mu nebylo dáno
poučení podle §5 o.s.ř., krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že
je nepovažuje za opodstatněné, neboť žaloba stěžovatele včetně
žalobního petitu byla určitá, přesná a srozumitelná, a tudíž
projednatelná, a poučení naznačované stěžovatelem v ústavní
stížnosti by bylo podle názoru krajského soudu poučením
hmotněprávním, a tedy poučením v rozporu s ust. §5 o.s.ř. Z výše
uvedených důvodů má krajský soud zato, že z jeho strany nedošlo ve
vztahu ke stěžovateli k porušení žádných práv stěžovatele
zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a proto
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jakkoliv Ústavní soud respektuje, že není vrcholem soustavy
obecných soudů a v zásadě není oprávněn zasahovat do jejich
jurisdikční činnosti, je v dané věci nucen konstatovat, že
postupem odvolacího soudu v dané věci došlo k porušení čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod , který zaručuje každému
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu,
jakož i v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány
poskytovat právům ochranu.
Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit,
že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena. V posuzované
věci odvolací soud nepřipuštění změny návrhu odůvodnil tím, že
její připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci,
neboť by bylo s ohledem na zásadu dvojinstančního řízení nutno
rozsudek soudu I.stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Ústavní soud je však toho názoru, že za stavu, kdy v dané věci
bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení
i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny
návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti
a soustředěnosti řízení, v důsledku kterého je tak stěžovatel
nucen k podání nové žaloby, posouzení jejíž úspěšnosti by zcela
nesporně muselo předcházet zhodnocení dokazování, provedeného již
soudem I. stupně. V řízení před soudem I. stupně bylo provedeno
poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se
závěrem, který také obsáhle zdůvodnil tak, že zákonné podmínky pro
vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 o.z. nejsou v daném
případě dány. Odvolací soud se však v tomto směru věcně případem
vůbec nezabýval, rozsudek soudu I. stupně v této části
nepřezkoumal a k uvedeným závěrům, o které především soud I.
stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě
v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany
stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se
o ustanovení §630 o. z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela
formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na
vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo
- vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva
stěžovatele k předmětnému majetku. Z těchto důvodů byl proto
rozsudek odvolacího soudu zrušen [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. ledna 1999