ECLI:CZ:US:1997:4.US.117.96
sp. zn. IV. ÚS 117/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze dne 13. 2. 1996, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze
dne 13. 2. 1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.2.1996, sp.zn. 28 Ca
247/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu
v Chrudimi, pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 1995, č.j. 399/95,
kterým bylo pozemkovým úřadem podle §9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem
v rozhodnutí pozemkového úřadu blíže specifikovaných nemovitostí.
Stěžovatel má za to, že postupem Městského soudu v Praze, který
rozhodoval o jeho opravném prostředku směřujícímu proti
nepravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu, došlo k porušení jeho
základních práv a svobod zaručených ústavními zákony České
republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je
Česká republika vázána, konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy
ČR tím, že jeho právu nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana.
Pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v jeho
- podle stěžovatele nesprávném právním názoru - podle něhož
nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatel domáhal podle zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, přešly na stát
před rozhodným obdobím vymezeným tímto zákonem dne 18. 12. 1945,
a to na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne
18. 12. 1945, č.j. 397/13-45-III-Pk.
Ústavní soud již v celé řadě svých dřívějších nálezů
vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže
na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností,
nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Takové ústavně zaručené základní právo je zakotveno rovněž v čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který přiznává
každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Pokud stěžovatel tvrdí porušení tohoto práva
proto, že Městský soud v Praze při rozhodování o opravném
prostředku směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu učinil
nesprávný závěr v otázce tzv. rozhodného období, od jejíhož
posouzení záviselo právo stěžovatele na úspěšnost jeho tvrzených
restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"), bylo
povinností Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zabývat se
opodstatněností výše citovaného tvrzení stěžovatele.
Při posuzování věci vycházel Ústavní soud jednak z obsahu
vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu připojených spisů
Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 247/95, správního spisu
Okresního úřadu v Chrudimi, č.j. 4121, a dále z vyžádaných
vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
setrval na svém závěru, že pokud v daném případě došlo ke zneužití
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a uvedený dekret byl
pouze formou, neboli prostředkem k politické perzekuci původního
vlastníka předmětných nemovitostí, došlo k této perzekuci podle
názoru Městského soudu v Praze vydáním aktů správních orgánů před
rozhodným obdobím, nikoliv až rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu o stížnosti proti konečnému rozhodnutí správních orgánů,
vydanému v rozhodném období. Z tohoto důvodu navrhl Městský soud
v Praze zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní úřad v Chrudimi, jako vedlejší účastník řízení
o ústavní stížnosti, ve svém písemném vyjádření navrhl, aby
ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl
Ústavním soudem zrušen. Ve svém vyjádření přitom zdůraznil, že
záporné rozhodnutí o vlastnictví stěžovatele, ke kterému dospěl
v řízení vedeném podle §9 odst. 4 zákona o půdě, bylo opřeno
o právní názor, že stěžovatel není oprávněnou osobou z důvodu, že
původní vlastník předmětných nemovitostí nebyl v době ztráty
majetku občanem tehdejší ČSR. Jinou překážku eventuální restituce
předmětného majetku v tomto řízení neshledal. Dospěl-li tedy
Městský soud v Praze v rámci řízení o opravném prostředku proti
tomuto rozhodnutí v této otázce k závěru opačnému, nebrání podle
názoru Okresního úřadu v Chrudimi nic restituci nemovitostí.
S právním názorem Městského soudu v Praze o nenaplnění jiné
restituční podmínky, konkrétně podmínky vzniku majetkové křivdy
v rozhodném období, se vedlejší účastník neztotožnil. Při ústním
jednání však jeho zástupce na závěr uvedl, že rozhodnutí ponechává
na úvaze Ústavního soudu, aniž by výslovně navrhoval vyhovění či
zamítnutí ústavní stížnosti.
Druhý vedlejší účastník - Státní rybářství L., s.p., - se ve
svém vyjádření v podstatě ztotožnil s rozhodnutím Městského soudu
v Praze a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Třetí vedlejší účastník, Pozemkový fond ČR, se svého
postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti
rozsudku Městského soudu v Praze, se Ústavní soud zaměřil na
tvrzení stěžovatele, zda v důsledku právního názoru Městského
soudu v Praze, týkajícího se rozhodného období v dané restituční
věci, byla či nebyla krácena eventuální majetková restituční práva
stěžovatele, jako syna původního vlastníka nemovitostí. Relativní
izolování posouzení této otázky Ústavním soudem od dalších
podmínek, s nimiž je spojován zákonný nárok na restituci, je dáno
skutečností, že Městský soud v Praze pouze neexistenci této
podmínky označil za překážku uspokojení tvrzených majetkově
restitučních práv stěžovatele.
Z obsahu připojených spisů plyne, že o ztrátě majetku
původního vlastníka na základě dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. bylo rozhodováno v rámci správního řízení - konkrétně
konfiskace byla deklarována vyhláškou ONV Chrudim z 11. 8. 1945,
č.j. 11399/45, jíž byl původní vlastník označen za osobu německé
národnosti ve smyslu §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb., tato konfiskační vyhláška byla napadena námitkami,
které byly zamítnuty rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze
ze dne 18. 12. 1945, čj. 397/13-45-III-Pk. Proti citované vyhlášce
a výměru byla podána původním vlastníkem dne 18. 2. 1946 stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu i v rámci systému tehdejšího
správního soudnictví, o níž bylo nálezem Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 12. 1948, č.j. 65/45/4, rozhodnuto tak, že
stížnost byla zamítnuta. Na základě těchto zjištění dospěl Městský
soud v Praze k právnímu závěru vyslovenému v ústavní stížností
napadeném rozsudku, podle něhož je třeba za okamžik přechodu
nemovitého majetku původního vlastníka na stát považovat den 18.
12. 1945, kdy bylo výměrem Zemského národního výboru v Praze,
č.j. 397/13-45-III-Pk, rozhodnuto o zamítnutí námitek směřujících
proti již výše citované konfiskační vyhlášce ONV v Chrudimi. Na
tomto závěru podle názoru Městského soudu v Praze nemohla nic
změnit ani skutečnost podání stížnosti proti citovanému výměru
a rozhodnutí o ní nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.
12. 1948, neboť ten tím, že stížnost zamítl, rozhodnutí Zemského
národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945 nezrušil.
Z výše uvedeného vyplývá, že přes deklaratorní účinky
správních rozhodnutí, týkajících se konfiskace majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb., který nabyl účinnosti dne 23.6.1945,
připouští účastník řízení - Městský soud v Praze, že otázku
rozhodného období, v němž byla majetková křivda původnímu
vlastníkovi završena, je třeba posuzovat ve vazbě na realizační
konfiskační rozhodnutí, která byla k naplnění obsahu dekretu č.
12/1945 Sb. tehdejšími správními orgány vydávána. Stejný právní
význam již však Městský soud v Praze nepřiznává nálezu Nejvyššího
správního soudu, kterým bylo rozhodováno o stížnosti jako
mimořádném opravném prostředku směřujícím proti pravomocnému
správnímu rozhodnutí. Aniž by Ústavní soud meritorně posuzoval,
zda v daném případě skutečně došlo ke zneužití dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., je s ohledem na účinky procesních
prostředků uplatňovaných původním vlastníkem k ochraně jeho
vlastnického práva k nemovitostem konfiskovaným podle dekretu č.
12/1945 Sb. toho názoru, že již jím i obecnými soudy judikovaný
právní závěr (podle něhož při posuzování, zda došlo k majetkové
křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy
příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretů
prezidenta republiky - nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
59/93, sv. 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str.147, IV. ÚS
56/95, sv. 3, str. 267, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12.
1994, sp.zn. 4 Cdo 174/94), zdůrazňující okamžik rozhodování
správními orgány, je třeba uplatnit rovněž ve vztahu
k eventuálnímu rozhodování tehdejších soudních orgánů,
rozhodujících o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v rámci
správního soudnictví, byť uplatnění stížnosti přicházelo v úvahu
až po vyčerpání řádných opravných prostředků ve smyslu vládního
nařízení č. 8/1928 Sb., o řízeních ve věcech náležejících do
působnosti politických úřadů (správním řízení). Postavila-li se
judikatura obecných soudů i Ústavního soudu na stanovisko, že
vedle vlastních ex lege účinků dekretů prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je ve vztahu ke ztrátě vlastnictví
pro účely stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle
v současné době platných předpisů o majetkové restituci třeba
přihlédnout i k období, kdy bylo o takovýchto účincích rozhodováno
v rámci správního řízení před správními orgány, tím spíše je třeba
připustit, že stejný právní význam pro určení takového okamžiku
musí být spojen i s eventuálními soudními procesními prostředky,
které tehdejší právní řád k ochraně práv (v daném případě
vlastnického práva) připouštěl, byť se jednalo o procesní
prostředek svojí konstrukcí mimořádného charakteru, směřující do
pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Skutečnost, že jím bylo
rozhodnutí správního orgánu potvrzeno, a tím definitivně uzavřena
snaha původního vlastníka domoci se ochrany svého vlastnického
práva ve světle současných restitučních předpisů (a tedy i zákona
o půdě), znamená, že v dnes vedených restitučních řízeních sice
nelze daná rozhodnutí rušit, je ale možné posoudit jejich obsah
právě s ohledem na eventuální naplnění znaků některých z jmenovitě
uvedených restitučních titulů, konkrétně v režimu zákona o půdě
podle §6 odst. 1.
Ze shora uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že
v řízení předcházejícím vydání ústavní stížností napadeného
rozhodnutí nebyla právům stěžovatele zatím poskytnuta dostatečná
ochrana, čímž došlo k dotčení práv zaručovaných čl. 36 odst.
l Listiny základních práv a svobod, a proto napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil (§82 odst. 3 zákona č. 182/1993
Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. září 1997