ECLI:CZ:US:2011:4.US.1181.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1181/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem, AK Pražská 146, 259 01 Votice, proti rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 7. 2009 č. j. 13 C 569/2004-228 a Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 30 Co 488/2009-347, 30 Co 377/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho civilní věci pro porušení článků 1, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 13 C 569/2004 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2009 č. j. 13 C 569/2004-228 uložil stěžovateli uhradit žalobkyni v rozsudku uvedenou částku představující náhradu škody způsobené stěžovatelem pokácením jasanů na pozemku žalobkyně bez jejího souhlasu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 30 Co 488/2009-347, 30 Co 377/2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel vznáší námitky proti způsobu vypracování a obsahu znaleckého posudku Ing. F. ustanoveným nalézacím soudem k určení výše škody. Znalci vytýká, že jej neinformoval o šetření na místě samém, v důsledku čehož stěžovatel nemohl klást dotazy a námitky a podílet se tak na získání objektivních informací pro zpracování znaleckého posudku. Pokud jde o skutková zjištění znalce, stěžovatel namítá, že si při šetření neopatřil patřičné informace, ale pouze vycházel z nepravdivých a účelově zkreslených údajů obsažených v posudku zpracovaném Agenturou ochrany přírody a krajiny na objednávku žalobkyně. Ke stáří pokácených stromů stěžovatel uvádí, že se jednalo o náletové jasany maximálního věku šesti let a nikoli o vzrostlé stromy staré až deset a dvacet let, jak je uvedeno ve znaleckém posudku, a rozporuje znalecká zjištění, dle kterých dosahovaly některé jasany obvodu kmenu 55 až 90 cm. Stěžovatel se pozastavuje nad skutečností, že pět znaleckých posudků vypracovaných v jeho věci se výrazně liší ve výši zjištěné škody. K výpočtu škody stěžovatel namítá, že byl použit nesprávný koeficient, a to Kp x 0,371 místo 1. Dále stěžovatel upozorňuje, že ani jeden z pokácených jasanů se nenachází zcela na pozemku stěžovatelky; pouze čtyři z nich se nacházejí z poloviny na pozemku žalobkyně a z poloviny na sousedícím pozemku stěžovatele, což stěžovatel zaznamenal na vlastní videonahrávce, se kterou se však odvolací soud nevypořádal a ani neprovedl ohledání na místě samém.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů procesu dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 255, a I. ÚS 84/09, Sb. n. u., sv. 54, str. 287). S ohledem na dříve vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení III. ÚS 359/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 579), přičemž pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů, jež však nedosahuje ústavněprávní roviny. Údaje o rozměrech pokácených stromů obsažené ve znaleckém posudku Ing. F., které byly základem pro vyčíslení výše způsobené škody, nejsou výsledkem žádných extrémních vybočení z pravidel procesu dokazování, jež jediná by mohla mít ústavněprávní relevanci. Rozměry pokácených stromů naměřené Agenturou ochrany přírody a krajiny, z nichž vycházel znalec Ing. F. při zpracování znaleckého posudku týkajícího se výše způsobené škody, byly po samostatně provedeném místním šetření potvrzeny také v posudku vyhotoveném znalcem Ing. S. (srov. č. l. 34 spisu). Po provedení jednoduché matematické kalkulace za účelem vypočtení průměru kmene stromů nevykazují tyto údaje zásadní nesrovnalosti ani ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. T. Rovněž vysvětlení podané znalcem Ing. F. při výslechu při ústním jednání (srov. č. l. 218 – 219 spisu) je přesvědčivé a konzistentní s jím vypracovaným znaleckým posudkem. Výsledky znaleckého zkoumání nemůže zpochybnit ani různost výše způsobené škody zjištěná jednotlivými znaleckými posudky, neboť – jak vysvětlil soud prvního stupně – tyto posudky používaly rozdílnou metodiku a zdůrazňovaly odlišná kritéria při určování výše škody. Neoznámením místního šetření stěžovateli znalcem nebyla stěžovateli způsobena žádná újma na jeho právech, poněvadž v důsledku sousedství se žalovanými se o konání místního šetření neformálně dozvěděl a účastnil se jej (srov. přípis stěžovatele na č. l. 146).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že se pokácené jasany nacházely na jeho pozemku a tudíž byly v jeho vlastnictví. Část pozemku, na níž se jasany nacházely, vydržela již právní předchůdkyně žalobců nejpozději do roku 1964, která se oprávněné držby chopila tak, že jej oplotila jako nedílnou součást svého pozemku (srov. str. 5 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007 č. j. 30 Co 47/2007-423, č. l. 105). Skutečností, že tento rozsudek nabyl právní moci teprve po pokácení předmětných stromů, nemůže stěžovatel obhájit přesvědčení o existenci svého vlastnického práva, neboť výše zmiňované rozhodnutí v řízení o žalobě na vyklizení tohoto pozemku žalobci podané stěžovatelem, vlastnické právo žalobkyně nově nekonstituovalo, ale toliko potvrdilo jeho existenci. Nelze odhlédnout ani od faktu, že po takřka čtyřiceti letech, kdy byla tato část pozemku považována za součást pozemku žalobkyně či jejích právních předchůdců, nemohl stěžovatel oprávněně setrvávat v přesvědčení, že je jejím vlastníkem.
Námitku použití nesprávného koeficientu při výpočtu výše škody vznesl stěžovatel teprve v řízení o ústavní stížnosti, takže ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o nepřípustnou novotu, která se jako taková z přezkumu ochrany ústavnosti vymyká (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Sb. n. u., sv. 8., str. 367).
Z výše uvedeného je patrno, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu