ECLI:CZ:US:2014:4.US.1197.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1197/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1/ JUDr. Markéty Elisabeth Kühn, 2/ MUDr. Ivo Sládka a 3/ JUDr. Michala Žižlavského, všech zastoupených Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2012 č. j. 19 C 87/2008-199 ve výroku II., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 70 Co 473/2012-271 ve výroku I. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. března 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2012 č. j. 19 C 87/2008-199 ve výroku II. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 70 Co 473/2012-271 ve výroku I. s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Úmluvy a dále namítali porušení zákazu diskriminace plynoucího z čl. 3 Listiny, se kterým úzce souvisí princip rovnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 87/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou ze dne 6. února 2008 domáhali po České republice - Ministerstvu financí (jako žalované) zaplacení částky 4 515 280 Kč s úrokem z prodlení každému ze stěžovatelů. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 192 982 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 4 322 298 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatelé (do výroku II.), tak žalovaná (do výroků I., IV. a V.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v rozsahu napadeném stěžovateli, tj. ohledně částky 4 322 298 se zákonným úrokem z prodlení pro každého ze stěžovatelů. Výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v akcesorických výrocích III., IV. a V. a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku pod bodem I., podali dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305 dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305 v ústavní stížnosti nenavrhovali. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů, neboť stěžovatelé v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citovali a jejich argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí s nájemními byty a domáhají se náhrady za nucené omezení vlastnického práva, konkrétně zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a tzv. regulovaným nájemným v bytech situovaných těchto objektech od 1. ledna 2002 do 30. září 2006. Ve věci rozhodujícím soudům zejména vytýkali, že:
a) Soudy založily svůj závěr na jediném skutkovém zjištění, sice že stěžovatelé údajně koupili nemovitosti za kupní cenu nižší o cca 50 % v daném místě a čase, neboť je nabyli již s regulovanými nájmy bytů; toto skutkové tvrzení se podle názoru stěžovatelů nevztahovalo k tvrzení žádné ze stran, nemělo žádnou oporu v dokazování, bylo nepodložené a překvapivé.
b) Toto základní východisko, které soudy použily pro určení výše náhrady je podle tvrzení stěžovatelů zjevně nesprávné již proto, že je obecně známo, že v první polovině devadesátých let (kdy stěžovatelé nabyli nemovitosti) fakticky neexistovaly byty bez regulace (již vůbec ne v předmětné lokalitě) a jejich prodejem se tudíž nemohl vytvářet základ pro učení ceny obvyklé v daném místě a čase (údajně o cca 50 % vyšší ceny, než za kterou stěžovatelé nemovitosti koupili).
c) Pokud by ale bylo skutkové zjištění soudů správné, není stěžovatelům jasné, proč má být právě toto zjištění důvodem aplikace cenového předpisů, který v rozhodné době neplatil a který nezavádí plnou deregulaci nájemného.
Stěžovatelé rovněž napadli provedené důkazní řízení, soudu prvního stupně vytýkali, že se nevypořádal s předloženými tvrzeními stěžovatelů ani s konkrétními cenovými závěry zpracovaného znaleckého posudku, čímž měl vybočit z mezí rozumné úvahy. Ve věci rozhodující soudy se podle názoru stěžovatelů nezabývaly konkrétními skutečnostmi, významnými pro věc, které stěžovatelé řádně tvrdili a navrhovali k nim důkazy. Soudní řízení, které probíhalo po dobu mnoha let před obecnými soudy, sice dalo stěžovatelům formálně za pravdu, ale neposkytlo jim žádnou reálnou kompenzaci, a to dokonce ani do výše reálně hrazených nákladů. Stěžovatelé v rozhodnutí soudů spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a mají za to, že zde existují opomenuté důkazy. Žalovaná podle názoru stěžovatelů jim způsobila ekonomickou újmu, když měli po dvě desetiletí jen regulované příjmy, ale platili tržní náklady a poté jim přisoudila z pohledu stěžovatelů náhradu ve zjevně bagatelní výši. Další újma stěžovatelům měla vzniknout zhoršením stavu jejich nemovitostí v důsledku omezených možností jejich údržby a rozvoje, když i jen prostý provoz bytů dotovali z vlastních prostředků. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkali, že při odmítnutí dovolání nepřihlédl k vlastní rozhodovací praxi. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.).
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Pro posuzovanou věc jsou rozhodující závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), které se zabývá problematikou deregulace nájemného. Ústavní soud v něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Danou problematikou se opakovaně zabýval i Evropský soud pro lidská práva, který v rozsudku ve věci Bittó a ostatní proti Slovensku ze dne 28. ledna 2014 (stížnost č. 30255/09) uznal, že při přechodu k tržnímu hospodářství bylo legitimním cílem ochránit stávající nájemce před skokovým navýšením nájemného, dodal však, že obecný zájem společnosti v dané situaci vyžadoval spravedlivé rozložení sociálního a finančního břemene. S ohledem na okolnosti věci pak rozhodl, že v projednávaném případě nebyla nastolena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společnosti a ochranou práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku a tím došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
K tomu v rozsudku ve věci R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice ze dne 3. července 2014 (stížnosti č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09), ve věci, kdy tři stěžovatelé podali žalobu proti státu na náhradu škody, která představovala rozdíl mezi regulovaným nájemným a nájemným obvyklým v daném místě, další dva stěžovatelé podali žalobu na zvýšení nájemného proti nájemcům, Evropský soud pro lidská práva uvedl, že regulace nájemného se nevztahovala na nové nájemní smlouvy uzavřené po 1. červenci 1995, nebo v případě určitých kategorií bytů dokonce před tímto datem (bod č. 99). Soud dále poznamenal, že nemožnost zvýšit nájemné vznikla z právních předpisů vydaných státem, přičemž není v dané souvislosti důležité, kdy byly příslušné právní předpisy přijaty. I kdyby byly přijaty před vstupem Úmluvy v platnost pro daný stát, jejich účinek trval i poté (bod č. 101). Ve vztahu k zásahu do práva pronajímatelů na užívání majetku soud za situace, kdy obecné soudy v daných případech žalobu na náhradu zamítly, rozhodl, že úprava regulace nájemného zásah do práva pronajímatelů na užívání majetku představuje (bod 107). Pokud jde o námitku diskriminace stěžovatelů v porovnání s vlastníky, jejichž byty nepodléhaly regulaci nájemného, soud tuto námitku označil za zjevně neopodstatněnou (bod č. 132). K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy soud konstatoval, že nevyšlo najevo žádné porušení práv a svobod stanovených Úmluvou nebo protokoly k ní (bod 137 a 138).
V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu nezamítl, přičemž k posouzení otázky, zda u všech předmětných bytů existoval nájemní poměr s tzv. regulovaným nájemným, provedl rozsáhlé dokazování a s jeho skutkovými i právními závěry řádně vysvětlenými na straně 8 až 10 rozsudku se odvolací soud zcela ztotožnil. Z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se podrobně, s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, celou věcí zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Obecné soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že obecné soudy výši náhrady za omezení vlastnického práva, která byla stěžovatelům přisouzena, řádně posoudily. Lze uzavřít, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují námitky, na které již bylo reagováno odvolacím a dovolacím soudem (kupř. ve vztahu k důkaznímu řízení, k překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně). Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
Je přiléhavé dodat, že čl. 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96 in ASPI).
Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Takovéto pochybení nebylo Ústavním soudem zjištěno. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaném dovolání, je odůvodněno zcela v souladu s ustanovením §243f písm. 3. o. s. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaném nálezu Ústavního soudu, vydaném ve věci omezení vlastnického práva podle §68 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé odkazují.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu