ECLI:CZ:US:2015:4.US.1238.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1238/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 15/2015-216 ze dne 29. 1. 2015 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 117 C 273/2011-184 ze dne 4. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 37 odst. 2 a 3, jakož i čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka po žalované domáhala zaplacení částky 440,- Kč s příslušenstvím jako kupní ceny z prodeje traktoru, a rozhodl o nákladech řízení. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatelky v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že vymáhá pohledávku ve výši 440,- Kč, a proto nemá na úhradu soudního poplatku ve výši 1000,- Kč. Soud měl podle ní posuzovat majetkové poměry stěžovatelky ke dni vydání rozhodnutí o nepřiznání osvobození od hrazení soudních poplatků. Stěžovatelka dle svých slov v minulosti měla nejenom pohledávky, ale i závazky, těžko by v případě, že by měla nějaké disponibilní prostředky k zaplacení soudního poplatku, by tento soudní poplatek nezaplatila. Stěžovatelka je toho názoru, že v jí podané žádosti o osvobození od hrazení soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce uvedla nové skutečnosti. V uvedené věci došlo ke změně finančních poměrů na její straně, a soudy tedy měly podané žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce rozhodnout rozhodnutím ve věci samé. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 440 Kč jako předmětu sporu, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v konkrétním případě stěžovatelky. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád přezkum rozhodnutí v bagatelních věcech (srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), přičemž tato skutečnost není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Ústavní stížnost je vesměs konglomerátem obecně formulovaných až neurčitých výhrad k postupu obecných soudů, které postrádají prakticky jakoukoli vazbu na právo na spravedlivý proces, nota bene na princip rovnosti účastníků soudního řízení, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, a ani přímo nesouvisí s napadenými rozhodnutími, v nichž bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu marného uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, nikoli o osvobození od soudních poplatků či o ustanovení právního zástupce. Tomu také koresponduje odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ten navíc také zdůraznil, že zastavením řízení o předmětné žalobě došlo k ukončení tři roky se vlekoucího soudního sporu, v jehož rámci soudy řešily toliko opakující se stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení právního zástupce a námitky podjatosti směřující nejen proti pověřenému soudci, ale též proti všem dalším soudcům občanskoprávního úseku nalézacího soudu. Pakliže tedy krajský soud za těchto okolností, které stěžovatelka ani nerozporuje, uzavřel, že stěžovatelka ze své pozice žalobkyně neměla skutečný zájem na rychlém a ekonomicky efektivním věcném projednání své žaloby, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu