ECLI:CZ:US:2009:4.US.127.09.1
sp. zn. IV. ÚS 127/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Česká republika - Ministerstvo financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, za které jedná Gabriela Nejedlá, zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2008 č. j. 69 Co 31/2008-314 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 4218/2008-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Česká republika - Ministerstvo financí, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "stěžovatel"), se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc a rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozsudky bylo zejména porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když mu byla rozsudky obecných soudů uložena povinnost nad rámec stanovený zákonem. K tvrzenému porušení tohoto práva mělo dojít konkrétně tím, že oba shora uvedené soudy dospěly k závěru, podle něhož povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), je stěžovatel, resp. že povinnou osobou byl Fond národního majetku ČR, za situace, kdy na privatizovaný majetek podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.") byl vznesen oprávněný restituční nárok a tento majetek byl i přesto převeden. Obecné soudy podle stěžovatele tímto špatným právním závěrem nezasáhly jen do základního principu plynoucího z čl. 4 Listiny ve vztahu ke stěžovateli, ale nepřímo porušily i čl. 11 Listiny, tentokráte ve vztahu k osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud je totiž stěžovateli rozsudkem soudu stanovena povinnost vydat nemovitost, kterou stěžovatel i v souladu s údaji uvedenými v katastru nemovitostí nevlastní, pak je tím zasaženo do vlastnického práva budoucího vlastníka.
Pro lepší posouzení si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený Okresním soudem v Olomouci, sp. zn. 12 C 196/95. Z něho zjistil, že dne 30. 3. 1992 byla u Okresního soudu v Olomouci podána žaloba V. W., vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "první vedlejší účastník") o uzavření dohody o vydání v žalobě specifikovaného pozemku. První vedlejší účastník svůj nárok na vydání tohoto pozemku posléze opřel o zákon č. 87/1991 Sb. (konkrétně o jeho §6 odst. 1 písm. k) ve spojení s §6 odst. 2), kdy první vedlejší účastník je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V řízení před obecními soudy bylo prokázáno, že stát nabyl předmětný pozemek bez právního důvodu a teprve dodatečně se snažil celou situaci napravovat (dne 9. 4. 1979 uzavřel Městský národní výbor v Olomouci a otec prvního vedlejšího účastníka dohodu, jíž měly být sporné vztahy, které vznikly neoprávněným zapsáním vlastnického práva ke specifikovanému pozemku, narovnány). S předmětným pozemkem přitom měla hospodařit Československá státní automobilová doprava, státní podnik Ostrava (dále jen "státní podnik"). První vedlejší účastník se proto před podáním žaloby o uzavření dohody o vydání předmětného pozemku obrátil právě na státní podnik s výzvou k vydání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Státní podnik však nárok prvního vedlejšího účastníka neuznal. První vedlejší účastník tedy přistoupil k podání výše uvedené žaloby. Během komplikovaných soudních řízení státní podnik zanikl. Jeho majetek, včetně předmětného pozemku, přešel v souladu s ustanovením §11 odst. 1 a §3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond národního majetku. Následně se předmětný pozemek stal součástí privatizovaného majetku, který nabyla ČSAD Ostrava, akciová společnost, druhý vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "druhý vedlejší účastník"). Ústředním problémem řízení před obecnými soudy a konečně i v řízení o ústavní stížnosti zůstává otázka, kdo je povinen předmětný pozemek prvnímu vedlejšímu účastníkovi vydat - zda stěžovatel anebo druhý vedlejší účastník.
Okresní soud v Olomouci ve svém zatím posledním rozsudku týkajícím se právě projednávané věci (jedná se o rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č.j. 12 C 196/95-238, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2007, č.j. 12 C 196/95- 264) tuto otázku posoudil tak, že s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. se tento zákon nemohl vztahovat na předmětný pozemek, neboť nemohl být ani převeden na Fond národního majetku. Stěžovatel podle názoru okresního soudu není právním nástupcem povinné osoby, neboť povinná osoba (rozuměj ČSAD Ostrava, státní podnik) nezanikla bez právního nástupce. Právním nástupcem státního podniku a povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je druhý vedlejší účastník, a to nikoli jako nabyvatel předmětného pozemku v procesu privatizace, nýbrž jako právní nástupce zaniklého státního podniku.
K odvolání stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc svým rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. 69 Co 31/2008-314 změnil rozsudek okresního soudu tak, že dohodu o vydání předmětného pozemku je povinen s prvním vedlejším účastníkem uzavřít stěžovatel. Krajský soud vyšel z toho, že nárok na vydání předmětného pozemku byl uplatněn dříve, než bylo rozhodnuto o privatizaci ČSAD, státní podnik Ostrava. Majetek přešel na Fond národního majetku a do privatizovaného majetku byl zahrnut (v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) i pozemek, na který první vedlejší účastník uplatnil nárok. Na Fond národního majetku přešla i povinnost zrušeného státního podniku vydat majetek odpovídající restitučnímu nároku. Převod pozemku z Fondu národního majetku byl z hlediska ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neplatný; akciová společnost ČSAD Ostrava se tedy nestala vlastníkem pozemku a není osobou povinnou k jeho vydání. Právním nástupcem zrušeného státního podniku se stal Fond národního majetku. Tento fond k 1. 1. 2006 zanikl a jeho působnost přešla podle zákona č. 178/2005 Sb. na Ministerstvo financí České republiky.
Tento rozsudek krajského soudu napadl dovoláním stěžovatel i první vedlejší účastník. Obě dovolání však byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4218/2008. Nejvyšší soud ve svém rozsudku mj. uvedl, že v daném případě nemělo vůbec k privatizaci předmětného pozemku dojít, když tu šlo o majetek vyloučený z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Předmětný pozemek byl v tomto případě uveden v privatizačním projektu a přešel tedy po jeho schválení na Fond národního majetku. Fond národního majetku se stal nástupcem státního podniku. Ke dni 1. 1. 2006, kdy byl Fond národního majetku zrušen, pak veškerý majetek přešel na stát.
K žádosti Ústavního soudu se k právě projednávané ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Olomouci tak, že v řízení uvedeném u tohoto soudu bylo postupováno zcela v souladu se zákonnými předpisy a ústavním pořádkem České republiky. Proto okresní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 12 C 196/95- 238. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel toliko zpochybňuje závěry odvolacího a dovolacího soudu. Krajský soud proto zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku napadeného touto ústavní stížností. Ústavní soud by měl tuto ústavní stížnost odmítnout - nedosahuje totiž ústavněprávní roviny.
Rovněž Nejvyšší soud ve svém vyjádření toliko odkázal na závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2054/2007 a v rozsudku ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4218/2008. Nejvyšší soud souhlasí, aby bylo upuštěno od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona po Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.
V. W., jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, se vyjádřil tak, že odkazuje na argumentaci odvolacího a dovolacího soudu, kterou považuje za správnou. Naopak argumentace uvedená v ústavní stížnosti je v rozporu se skutečností, že Fond národního majetku ČR veškerý majetek privatizovaného státního podniku nejprve převzal do své dispozice a teprve následně zprivatizoval. Rovněž argument ústavní stížnosti, podle něhož by až do současnosti měl být za povinnou osobu považován původní státní podnik Československá státní automobilová doprava, s. p. Ostrava a že Fond národního majetku ČR nemůže být označován jako jeho procesní nástupce, je nepřípadný a v rozporu s realitou. Podle názoru prvního vedlejšího účastníka je totiž skutečností, že zmíněný státní podnik zanikl bez právního nástupce výmazem v obchodním rejstříku ke dni 20. 1. 1998 a v každém případě je dáno procesní nástupnictví státu, tj. České republiky v restitučním sporu o vydání předmětného pozemku. Z uvedeného důvodu první vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta a aby byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, ČSAD Ostrava, akciová společnost. Uvedl, že s ohledem na průběh dosavadních řízení v této právní věci, je nucen respektovat právní závěr Nejvyššího soudu ČR, týkající se názoru, že k privatizaci tohoto pozemku nemělo dojít, neboť šlo o majetek vyloučený z privatizace s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. Vedlejší účastník ČSAD Ostrava, a. s., rovněž respektuje právní názor Nejvyššího soudu, že po schválení privatizačního projektu ČSAD, s. p. Ostrava, v němž byl předmětný pozemek zahrnut, přešel tento na Fond národního majetku ČR. Následně pak v důsledku zrušení tohoto fondu v souladu se zák. č. 178/2005 Sb. přešel veškerý majetek fondu a tedy i předmětný pozemek na stát. Na stěžovatele přešla tedy jak sporná nemovitost, tak spolu s ní i povinnost vydat věc oprávněné osobě. S ohledem na shora uvedené vedlejší účastník ČSAD Ostrava, a. s., navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Právě uvedené však musí být v projednávané věci aplikováno s přihlédnutím ke dvěma specifickým skutečnostem. Tou první je ta, že stěžovatelem je v tomto případě právnická osoba, co více, je jím stát sám. Právnickým osobám přitom náleží jen taková práva, která jsou slučitelná s jejich podstatou (nenáleží jim tak např. základní právo na svobodný projev, základní právo na život nebo základní právo na svědomí a další). Stát není zásadně oprávněn k ochraně skrze základní práva, lhostejno, zda jedná skrze své orgány zákonodárné, správní a nebo soudní. Mělo-li by platit, že stát je rovněž chráněn všemi základními právy, znamenalo by to, že funkcí základních práv není záruka svobodného prostoru pro jednotlivé osoby, ale naopak by se tak otevíral další prostor pro zásahy státu do základních práv těchto osob (viz např. stanovisko ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, ST 9/16 SbNU str. 372, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2423/08 a sp. zn. I. ÚS 2695/08, dostupné v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz).
Zmiňovanou druhou odlišností je v posuzované věci to, že stěžovatel namítá toliko porušení čl. 4 Listiny. K tomu je nutno dodat, že principy obsažené v úvodních článcích Listiny, článek 4 Listiny z toho nevyjímaje, se vztahují na všechna materiální základní práva a svobody do Listiny zahrnuté a jsou východiskem při jejich výkladu. Proto nelze zpravidla namítat pouze porušení těchto principů (srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 626/2000), ale naopak tyto principy mohou být využity na podporu ústavněprávní argumentace v návaznosti na konkrétní ústavně zaručené hmotné základní právo nebo svobodu.
S ohledem na uvedená specifika se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou Olomouc i před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Ústavní soud se v této souvislosti plně ztotožňuje s výše uvedeným výkladem relevantních ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., jakož i zákona č. 87/1991 Sb. Argumentaci Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Nejvyššího soudu snad může Ústavní soud doplnit jen v tom směru, že zákon č. 92/1991 Sb. vycházel ze skutečnosti, že z hlediska kontinuity transformačního procesu není možné, aby privatizovaný podnik zůstal - byť na časově omezený úsek - bez formálního vlastníka. Citovaný zákon přitom zvolil legislativní řešení, kdy bylo možné, aby podnik byl před privatizací zrušen. Vznikalo tak období, jež začínalo okamžikem zrušení a končilo okamžikem převedení podniku do soukromého vlastnictví. V tomto mezidobí muselo být vlastnictví podniku reprezentováno konkrétní právnickou osobou. Touto osobou se nakonec stal zákonem ustavený Fond národního majetku České republiky. Tento fond v době své existence zajišťoval nejen převod závazků a práv ze státu na fond a po té z fondu dále na soukromého vlastníka, ale majetek, který mu byl takto svěřen, i jinak spravoval. Byl proto oprávněn (povinen) vypořádávat závazky vážící se ke konkrétní majetkové hodnotě, restituční nároky z toho nevyjímaje.
Co se týká stěžovatelovy námitky, že napadená rozhodnutí porušují i základní subjektivní právo vlastnit majetek prvního vedlejšího účastníka, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Je sice pravda, že první vedlejší účastník bude zřejmě muset podniknout další právní kroky [pokud mu sám stěžovatel nebude nápomocen (sic!)], aby se stal vlastníkem předmětného pozemku po formálněprávní stránce. To ale na druhou stranu neznamená, že by aplikace práva soudem měla probíhat formálně vadným, byť možná efektivnějším způsobem (tedy v tomto případě tak, že by předmětný pozemek "vydal" subjekt, jež není jeho vlastníkem, i když je tak formálně evidován).
Kromě posouzení ústavněprávní roviny věci samé se Ústavní soud zabýval také návrhem prvního vedlejšího účastníka, aby Ústavní soud uložil stěžovateli nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud může toliko konstatovat, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dále podle odstavce 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných situacích, kdy to odůvodňují zejména konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelova ústavní stížnost byla sice odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, ovšem žádné jiné důvody ve věci, ani v poměrech vedlejšího účastníka, z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi neshledal a jeho návrhu proto nevyhověl.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu