ECLI:CZ:US:1995:4.US.129.94
sp. zn. IV. ÚS 129/94
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem JUDr. F.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 33 Ca 88/94-38, ze dne 27. 6. 1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
O.Ú., okresní pozemkový úřad v B., který rozhodoval o nároku stěžovatelky podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), vydal dne 14. 2. 1994 rozhodnutí, čj. OPÚ/R-345/94/591/93-Fá, kterým rozhodl o vlastnictví stěžovatelky podle §9 odst. 4 zákona o půdě tak, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 10001 pro obec a k.ú. H. u katastrálního úřadu v B., (dům č.p. 141 na stp. č. 150, hospodářská budova na stp. č. 151/1, dům č.p. 428 na stp. č. 151/2, dům č.p. 427 na stp. č. 152, stp. č. 150 zastavena plocha o výměře 2073 m2, stp. č. 151/1 zastavena plocha o výměře 148 m2, stp. č. 151/2 zastavěná plocha o výměře 270 m2 a stp. č. zastavěná plocha o výměře 394 m2), přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě uvedl, že stěžovatelka neprokázala, že by byla k poslednímu vlastníku uvedených nemovitostí A.S. v takovém vztahu, aby ji bylo možno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §4 zákona o půdě, když je dcerou J.S., který byl bratrancem A.S. a není ani závětní dědičkou původního vlastníka. Majetek A.S. nepřešel na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona o půdě, ale ze zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti. Tento zákon není uveden v důvodech pro vrácení majetku dle §6 odst. 1 zákona o půdě, přechod majetku na stát dle citovaného zákona nelze podřadit ani pod ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, protože tu nešlo o znárodnění, ani pod §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť nedošlo k perzekuci původního vlastníka, který v té době již ani nežil v Československu. Přechod majetku podle zákona č. 143/1947 Sb. nelze ztotožňovat s přechodem majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., proto zde nelze postupovat ani podle zákona č. 243/1992 Sb. K přechodu majetku podle zákona č. 143/1947 Sb. došlo účinností tohoto zákona dnem 13. 8. 1947, tedy mimo rozhodné období uvedené v §4 odst. 1 zákona o půdě. Zákona č. 243/1992 Sb. pak lze použít jen na případy přechodu majetku podle dekretů v zákoně uvedených, na jiné případy se nevztahuje.
Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 33 Ca 88/94-38; ze dne 27. 6. 1994, tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, přitom, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, tento soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, když vycházel z názoru, že postup podle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je namístě jen tam, kde závěr Ústavního soudu může mít vliv na posouzení věci, tedy tam, kde rozhodnutí soudu je na závěru Ústavního soudu závislé. V daném případě však, jak uvedl soud ve svém rozhodnutí, šlo o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě, přičemž pro posouzení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo důležité posoudit, zda jsou či nejsou splněny podmínky, za kterých pozemkový úřad může nemovitosti vydat, tj. podmínky stanovené v zákonech, na jejichž podkladě pozemkové úřady rozhodují. Těmito zákony jsou zákon o půdě a zákon č. 243/1992 Sb. Při řešení věci vycházel soud z těchto zákonů a je-li z nich možné dojít k jednoznačnému závěru, nebyl zde dán důvod pro postup podle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v souvislosti se zákonem dalším. V odůvodnění svého rozhodnutí pak dále tento soud poukázal na to, že důvody pro vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 zákona o půdě nejsou sice vypočteny taxativně, ale použitelnost zákona o půdě je vázána na skutečnost, že došlo k přechodu vlastnictví v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948, přitom v posuzované věci je nesporné, že majetek, který je předmětem řízení, přešel do vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb. z vlastnictví dr. A.S. - tedy ex lege dnem účinnosti uvedeného zákona, tj. dnem 13. 8. 1947. Soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že vlastnictví přecházelo v tomto případě až zápisem do pozemkové knihy. V tomto směru vycházel z názoru, že princip intabulace neplatil bezvýjimečně, intabulace byla nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí(§431 o.z.o.), nikoliv však u přechodu vlastnictví ze zákona, jak tomu bylo v daném případě. Použití přechodu majetku na stát došlo mimo rozhodné období a použití zákona č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ačkoliv se vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného majetku než toho, kterého vlastník pozbyl podle dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., a nelze jej proto rozšiřovat na majetek odňatý podle zákona č. 143/1947 Sb. Dalšími otázkami trvalého pobytu stěžovatelky a osvojením otce navrhovatelky dr. A. S. se soud nezabýval, neboť jejich posuzování považoval za nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, neboť podle jejího názoru došlo napadeným rozhodnutím k porušení jejího práva na soudní ochranu a s touto ústavní stížností spojila návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě vytýká Městskému soudu v Praze, že přehlédl skutečnost, že zákonem č. 143/1947 Sb. přechází majetek do vlastnictví země České a nikoliv na stát a v této souvislosti poukazuje na to, že země Česká byla v inkriminovaném období veřejnoprávní korporací s právní subjektivitou, což podle ní znamená, že nemůže jít v daném případě o výklad per analogiam, že stát vydáním zákona znárodňuje či zestátňuje zákonným aktem předmětný majetek sám pro sebe a dovozuje pak, že v tomto případě zákon č. 143/1947 Sb. zakládal pouze právní titul k přechodu vlastnictví na jinou právnickou osobu, a muselo jít proto o dvoustupňové řízení zakončené intabulací. Uvedenému názoru pak také svědčí i formulace ustanovení §4 zákona č. 143/1947 Sb., přitom v této souvislosti se stěžovatelka dovolává ustanovení §424 a §425 o.z.o. Uvedla, že není pochybnosti o tom, že §424 o.z.o. má na mysli právní důvody nabytí vlastnictví, nikoliv však způsob jeho nabytí, jímž podle tehdy platného občanského zákona byla jedině intabulace. Dále Městskému soudu v Praze vytýká, že se dopustil zásadní chyby tím, že pominul ustanovení §444 o.z.o., který v druhé větě výslovně říká, že vlastnické právo k nemovitostem zaniká jen výmazem z veřejných knih. Protože knihovní návrh ZNV na zápis majetku dr. A.S. do pozemkových knih byl podán teprve 15.7.1948, nemohlo jeho vlastnictví zaniknout před tímto datem. Poukazuje dále na ustanovení §2 odst. 2-zákona č. 143/1947 Sb., z jehož znění dovozuje, že k přechodu majetku dnem vyhlášení zákona nemohlo dojít, když v den vyhlášení ještě nemohlo být známo, kdo má být vlastníkem té které části majetku. Dále pak v odůvodnění své stížnosti uvádí, že jestliže zákon o půdě verbis expressis uvádí v §6 odst. 1 písm. b) jako právní titul pro vydání nemovitostí odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., není podle názoru navrhovatelky důvodu, aby při posuzování jejího nároku nebylo postupováno stejně, protože jde prakticky o stejný zákon co do předmětu, tj. odnětí vlastnictví velkého pozemkového majetku. Kromě toho se pak stěžovatelka dovolává i dalších důvodů uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, které podle jejího názoru svědčí, v její prospěch, a to důvodů uvedených pod písmeny m), n), o), r). V další části odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka vytýká Městskému soudu v Praze, že se v rozsudku dostatečně nezabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky a nezhodnotil tedy rozhodnutí pozemkového úřadu v té jeho části odůvodnění, v níž bylo uvedeno, že stěžovatelku není možno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §4 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze odmítl posoudit neplatnost zákona č. 143/1947 Sb., podala stěžovatelka současně s ústavní stížností i návrh na zrušení uvedeného zákona s odvoláním na ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud se nejprve věcí zabýval z pohledu ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda v daném případě nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry Městského soudu v Praze, a proto je třeba již v úvodu odkázat na stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené již v několika jeho nálezech, totiž, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR), není jejich přezkumnou instancí a nepřísluší mu proto obecně právo přezkoumávat činnost obecných soudů takové právo má jen tehdy, jsou-li v té které věci porušeny ústavní principy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně namítá porušení práva na soudní ochranu upraveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, které je ve své podstatě právem na spravedlivý proces včetně vydání soudního rozhodnutí. Z obsahu spisu Pozemkového úřadu a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 88/94, které si Ústavní soud připojil, však nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení před soudem byly porušeny zásady spravedlivého procesu. Pokud jde o samotný výsledek sporu, pak k tomu je třeba uvést, že ze samotného faktu, že stěžovatelce v řízení před soudem nebylo vyhověno, a že se sama se závěry soudu neztotožňuje, ještě nelze zásah do ústavně zaručených práv dovozovat. Právní závěry Městského soudu v Praze, uvedené v odůvodnění jeho rozsudku, kterým bylo rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí potvrzeno, pak i Ústavní soud považuje za správné. V daném případě, kdy stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok na vydání předmětného majetku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě, bylo úkolem uvedeného úřadu a následně pak i úkolem soudu především zjistit, zda u stěžovatelky, resp. u dr. A.S., jako původního vlastníka předmětných nemovitostí, od něhož stěžovatelka své restituční nároky odvíjí, došlo k majetkové křivdě, která je řešitelná v rámci režimu zákona o půdě. Jako stěžejní otázku bylo tedy třeba řešit, zda a kdy došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát nebo na jinou právnickou osobu, zda se tak stalo v zákonem stanoveném rozhodném období, neboť pouze za splnění tohoto základního předpokladu bylo možno se teprve dále zabývat existencí některého z restitučních titulů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, tedy i existencí těch titulů, jichž se stěžovatelka výslovně dovolává. Zcela správně se proto Městský soud v Praze zabýval především posouzením doby změny vlastnictví předmětných nemovitostí. Závěry, které v tomto směru učinil, pak sdílí i Ústavní soud. Nelze pochybovat o tom, že na základě zákona č. 143/1947 Sb. došlo ke změně v osobě vlastníka majetku, na který se tento zákon vztahoval, nezávisle na vůli dosavadního vlastníka, a proto je třeba považovat za správný závěr soudu, že se jednalo o přechod vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace, zápisu vkladu (§431 o.z.o.), bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba jen u převodu nemovitostí. V tomto směru je možno odkázat na Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému autorů F.R. a I.S., díl II., např. str. 463, v němž se uvádí: "Pokud jde o nemovitosti, není knihovní zápis všeobecně ustanoven za podmínku přechodu vlastnictví k nemovitostem, nýbrž zpravidla uvádí jen v patrnost nastaví přechod" a dále na str. 505, kde se uvádí u §431, "Vkladu jest zapotřebí u převodu nemovitostí. To neznamená, že vlastnictví nemovitostí se nabývá jen knihovním zápisem, neboť platí jen pro případy nabytí převodem". Lze tedy přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že vlastnického práva k nemovitostem bylo možno za platnosti o.z.o. nabýt i bez knihovního zápisu. Zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem v případě zákona č. 143/1947 Sb. měl pouze deklaratorní charakter, čemuž nepochybně nasvědčuje také to, že uvedený zákon odnímal vlastnictví jednorázově v zákoně výslovně jmenovaným vlastníkům. Na těchto závěrech pak nemůže změnit nic ani ta skutečnost, že na základě uvedeného zákona nedocházelo k přechodu vlastnictví na stát, nýbrž na, od státu odlišnou, jinou právnickou osobu - zemi Českou. K přechodu vlastnického práva u majetku, který byl předmětem sporu, a zároveň také k jeho ztrátě původním vlastníkem, která musela nutně nastat za týchž podmínek a k témuž okamžiku, tedy došlo i podle názoru Ústavního soudu ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, tedy před "rozhodným obdobím", a proto aplikace zákona o půdě v daném případě nepřichází v úvahu. Za tohoto stavu by pak ani prokázání adopce otce stěžovatelky dr. A.S. nemohlo mít vliv na konečný výsledek sporu, a proto ani v té skutečnosti, že se soud otázkou adopce blíže nezabýval, není možno spatřovat porušení práva na soudní ochranu. Za správný je třeba považovat také názor Městského soudu v Praze, že v daném případě bylo vyloučeno i použití zákona č. 243/1992 Sb. I když se tento zákon vztahuje i na majetek, k jehož odnětí došlo před 25. 2. 1948, nelze jeho působnost vztahovat na jiný majetek než ten, který byl odňat podle předpisů v uvedeném zákoně výslovně uvedených, tedy podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. V této souvislosti je třeba také uvést, že výběr křivd, které měly či mají být zmírněny, stanovení podmínek, za nichž se tak má stát, jakož i výčet osob, jimž zákonem stanovené nároky svědčí, spadají do pravomoci zákonodárného sboru. Rozšiřovat výkladem takto zákonem stanovené podmínky soudu nepřísluší, a to ani soudu Ústavnímu, neboť by tak zasahovaly do pravomoci, která výlučně přísluší zákonodárnému sboru.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je evidentně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl. Vzhledem k tomuto odmítnutí ústavní stížnosti pak nebylo možno se již ani zabývat návrhem navrhovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj