ECLI:CZ:US:2007:4.US.1291.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1291/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 3 Ads 60/2006-126, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2004, č. j. 300 316 404/B, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 11. 9. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 108/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."), za dobu neoprávněného věznění od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954 a za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953. ČSSZ rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004, č. j. X/B v bodu I. za období od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954 žádosti vyhověla, v bodu II. za období od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 žádost zamítla. Důvodem zamítnutí byla podle názoru ČSSZ skutečnost, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť rozsudek, kterým byl k výkonu trestu odsouzen nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí ČSSZ žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 12 Ca 13/2004-17, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že rozsudek Nižšího vojenského soudu Plzeň sp. zn. Vt 103/51, na základě něhož byl stěžovatel vězněn, byl zrušen usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 3. 2002 a v obnoveném řízení bylo trestní stíhání v této věci zastaveno. V tuto dobu nemohlo již být postupováno podle zákona č. 119/1990 Sb., protože lhůta k uplatnění nároku na odškodnění podle tohoto zákona již uplynula.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, č. j. 12 Ca 13/2004-17, podala ČSSZ kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě rozsudkem ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004-83 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stanovení lhůt je jedním z prostředků ochrany právní jistoty jakožto pilíře právního státu. Subjektivní důvody, které vedly konkrétní osobu k neuplatnění práva ve stanovené lhůtě nezbavují tuto osobu povinnosti řídit se platnými právními normami.
Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108, vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem, žalobu proti rozhodnutí ČSSZ zamítl.
Stěžovatel poté napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108, kasační stížností. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 4. 2007 kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s .
Stěžovatel v ústavní stížnosti porovnával případ stěžovatele s rozhodnutími vydanými v obdobných případech týkajících se jiných stěžovatelů, a to zejména L. K. a V. F. a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05. Stěžovatel dále namítal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108, bylo zrušeno celé rozhodnutí ČSSZ ze dne 19. 2. 2004, ačkoliv žaloba výslovně směřovala proti bodu II. a rovněž bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, přičemž stěžovatel souhlas k rozhodnutí bez nařízení jednání podmiňoval tím, že "...soud může bez dalšího akceptovat návrhy předložené v podání ze dne 30. 9. 2005".
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 3 Ads 60/2006-126, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
Nejvyšší správní soud posoudil podanou kasační stížnost jako nepřípustnou, a to v souladu s ustanovením §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle jehož dikce je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ústavním soudu tak nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval správně, když podanou kasační stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ČSSZ, jako nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. To je v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněno, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. Za situace, kdy aplikace i interpretace ustanovení §102 a násl. s. ř. s. Nejvyšším správním soudem v souvislosti s uplatněním kasační stížnosti byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe Nejvyššího správního soudu v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní stížnost je nutno v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 156/05 in ASPI (IC): 31565 (JUD)].
S ohledem na učiněné závěry se Ústavní soud v dalším zaměřil na posouzení otázky, zda ústavní stížnost v části napadající rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108 a rozhodnutí ČSSZ ze dne 19. 2. 2004, č. j. X/B, splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108, nebyla - jak výše uvedeno - kasační stížnost ze zákona přípustná, není možné považovat kasační stížnost za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozsudku tak počala běžet již od jeho doručení stěžovateli, tj. ode dne 8. 3. 2006. Za této procesní situace, kdy ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 5. 2007 je tedy zřejmé, že ústavní stížnost v části napadající rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108 a rozhodnutí ČSSZ ze dne 19. 2. 2004, č. j. X/B, byla podána až po lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro její podání.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005-108 a rozhodnutí ČSSZ ze dne 19. 2. 2004, č. j. X/B, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 3 Ads 60/2006-126, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu