ECLI:CZ:US:2007:4.US.13.07.1
sp. zn. IV. ÚS 13/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti NATIONAL BUSINESS CENTRE Ostrava, a.s., se sídlem 28. října 239, 702 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, AK 28. října 3117/61, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2004, č. j. 34 Cm 14/2001-130, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2006, č. j. 3 Cmo 63/2005-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterážto ustanovení svou povahou spadají pod pojem práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, právo na právní pomoc v řízení před soudy a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů za přítomnosti účastníka s možností se vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 34 Cm 14/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelka se incidenční žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhala určení, že pohledávka přihlášená do konkurzního řízení je po právu neuhrazená jako pohledávka ve výši 9.509.366,30,- Kč s uspokojením pohledávky ve II. třídě věřitelů. Část takto uplatňované pohledávky ve výši 8.867.665,50,- Kč vyplývala ze smlouvy o postoupení pohledávky, na základě které se stěžovatelka stala postupníkem pohledávky za úpadcem, přičemž tato pohledávka představovala právo na zaplacení zbývající části ceny za dílo vyplývající ze smlouvy o dílo, podle které společnost Slezský kámen, a.s., zhotovila pro úpadce jako objednatele dílo na objektu stěžovatelky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. 34 Cm 14/2001-130, žalobu o určení existence části pohledávky, v níž byla zahrnuta výše zmíněná pohledávka, zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že existenci tvrzené pohledávky nedokládá rekapitulace celkové pohledávky z elektronické evidence společnosti Slezský kámen, a.s., ani listina nazvaná Inventarizace pohledávek ze dne 14. 11. 1997 (dále jen "inventarizace"), kterou soud neposoudil jako uznání závazku úpadce vůči společnosti Slezský kámen, a.s., a ani z ní nedovodil skutkový závěr o existenci této pohledávky z titulu nezaplacené ceny díla. Vrchní soud v Olomouci odvoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 3 Cmo 63/2005-167. Odvolací soud sice inventarizaci posoudil jako platné uznání závazku, které však neprokazuje, že jí byla uznána právě pohledávka vyplývající z předmětné smlouvy o dílo.
Stěžovatelka namítá porušení zásady koncentrace řízení dle ustanovení §118b občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kterou měl soud odlišně vyložit ve vztahu k oběma účastníkům řízení. Zatímco stěžovatelka do konce prvního jednání předložila vyčerpávajícím způsobem obsáhlé důkazní prostředky ohledně sporné pohledávky, žalované byla poskytnuta dodatečná lhůta pro písemné stanovisko ke stěžovatelkou předložené inventarizaci, o které žalovaná prohlásila, že jí není známa; dle tvrzení stěžovatelky měla žalovaná tuto listinu k dispozici již při přihlášení do konkurzu. Žalovaná ani v dodatečně poskytnuté lhůtě nebyla k tomuto důkazu schopna nic uvést a při prvním jednání vznesla pouze námitku promlčení uplatňované pohledávky, přičemž její neprůkaznost namítla teprve u následujícího jednání ve věci; soud první instance neměl k těmto námitkám a k novým skutečnostem přihlížet. Stěžovatelka uvádí, že jí nemůže být na újmu nepřipravenost žalované při prvním jednání a není jí známo, proč ji soud zvýhodnil poskytnutím dodatečné lhůty. Další zásadní pochybení soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že ji nalézací nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., že nepovažuje předloženou inventarizaci za důkaz pohledávky z titulu smlouvy o dílo, když dokazování bylo vedeno jiným směrem, a to za účelem zjištění, zda předmětná inventarizace představuje uznání závazku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
Zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny a pro občanské soudní řízení rozvedená v ustanovení §18 odst. 1 o.s.ř. je jedním z prvků práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny. Obzvláště silně je akcentována judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která ji chápe jako zásadu "rovnosti zbraní", tedy ve smyslu poskytnutí příležitosti procesní straně předložit její věc soudu za podmínek, které ji ve srovnání s protistranou nestaví do podstatně nevýhodnější pozice (srov. rozsudek č. 32106/96 Komanický proti Slovensku, www.echr.coe.int). Oběma stranám musí být za srovnatelných podmínek umožněno tvrdit okolnosti rozhodné pro posouzení sporu, navrhovat důkazní prostředky pro jejich prokázání, vyjadřovat se k tvrzení protistrany, mít možnost zpochybnit její tvrzení, namítat podjatost soudce apod. Ustanovení §118b o.s.ř. tuto možnost uplatňování procesních práv podstatným způsobem omezuje z časového hlediska, neboť možnost uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy ohraničuje okamžikem skončení prvního jednání ve věci samé. Princip koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o.s.ř. nelze primárně chápat jako trest dopadající na účastníka řízení, který přípravu na první jednání ve věci podcenil a včas neshromáždil všechny relevantní podklady na podporu svého procesního stanoviska, ale především jako nástroj k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době. Je využíván ve věcech, u nichž to vyžaduje - třebaže jde o spor mezi soukromými osobami - výrazný společenský zájem na soustředěném řízení a urychleném rozhodnutí věci (srov. Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - Komentář, 5. vydání, C. H. Beck Praha 2001, str. 411).
Stěžovatelka namítá, že soud žalovanou zvýhodnil, protože jí poskytl dodatečnou lhůtu k zaujetí stanoviska k inventarizaci. Nerespektování kogentní normy zatěžuje soudní rozhodnutí prvkem libovůle a současně v případě ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. porušuje princip rovnosti účastníků řízení, je-li jednomu z nich v rozporu se zásadou koncentrace řízení poskytnut prostor k podání dodatečného vyjádření; v takovém případě je dán důvod pro zásah Ústavního soudu. Aniž by se Ústavní soud pouštěl do zjišťování, zda žalovaná mohla a měla mít k dispozici předmětnou inventarizaci, aby k ní zavčasu zaujala stanovisko, což by při pozitivním shledání znamenalo porušení ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř., Ústavní soud hodnotil, zda takové pozdní vyjádření žalované v projednávané věci mohlo mít faktický dopad na napadené rozhodnutí, tj. zda pro zamítavý výrok rozsudku jsou skutečnosti tvrzené v předmětném vyjádření žalované klíčovými. Zatímco žalovaná se v předmětném vyjádření omezila na pouhé konstatování, že nelze zjistit, kdo danou listinu za úpadce podepsal, soudy své zamítavé rozhodnutí opřely o neexistenci vztahu mezi inventarizací, ať už byla posouzena jako platné uznání dluhu či nikoli, smlouvou o dílo a smlouvami o postoupení pohledávky. Z uvedeného je patrno, že vyjádření žalované bylo soudy považováno za podružné, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení. Rovněž nelze pominout fakt, že stěžovatelka předložila důkazy k vyvrácení těchto tvrzení žalované a soud se jimi při ústním jednání zabýval. Vzhledem k tomu, že skutečnosti uváděné ve vyjádření žalované nebyly stěžejní pro soudní rozhodnutí a že stěžovatelce bylo dovoleno k nim zaujmout stanovisko a předložit dodatečné důkazy, k porušení zásady rovnosti jakožto jedné z komponent spravedlivého procesu ve skutečnosti nedošlo.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou v jejím přesvědčení, že ji nalézací soud překvapil jiným právním posouzením předmětné věci, kterému bylo nutno zabránit tím, že jí měl dle ustanovení §118a o.s.ř. zpřístupnit svůj pracovní závěr o neúplnosti skutkových tvrzení a vysvětlit jí, v čem neúplnost spočívá proto, aby jí bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru. Předmětem dokazování v řízení bylo prokázání existence stěžovatelčiny pohledávky vůči žalované, načež následně oba soudy shodně konstatovaly, že z předložených dokladů dokazujících existenci pohledávky nevyplývá jejich vztah ke konkrétní smlouvě o dílo jakožto titulu k vymáhání pohledávky, což bylo pro posouzení věci zásadní; nic na tom nemění ani skutečnost, že soudy rozdílně posoudily existenci uznání závazku prostřednictvím inventarizace. Stěžovatelka spíše vyjadřuje svoji nespokojenost s posouzením souvislosti inventarizace se smlouvami o postoupení pohledávky a se smlouvou o dílo, tj. zda jí byly postoupeny právě pohledávky v inventarizaci vymezené. K této skutečnosti měla stěžovatelka možnost se vyjádřit v odvolání, což také velmi stručně učinila, aniž by svůj nesouhlas se závěrem soudu podpořila konkrétnější a přesvědčivější argumentací. Stěžovatelka tutéž kusou argumentaci používá v ústavní stížnosti a nedovolává se nových skutečností a důkazů, jejichž předložení jí mohlo být postupem prvostupňového soudu znemožněno. Z pouhého vágního tvrzení o porušení poučovací povinnosti bez uvedení konkrétních okolností a důkazů, o něž údajně nebylo stěžovatelce dovoleno opřít svoji argumentaci, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že stěžovatelce nebyl poskytnut náležitý prostor k prezentaci jejích úvah upínajících se k této záležitosti a že bylo porušeno jí zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka se ve skutečnosti domáhá přezkumu napadených rozhodnutí další soudní instancí, jíž však Ústavní soud není.
Ústavní soud neshledal porušení žádného stěžovatelčina ústavně zaručeného práva, a proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu