ECLI:CZ:US:2008:4.US.1334.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1334/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupenou JUDr. Milanem Dortem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Kalikova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008 sp. zn. 22 Cdo 3280/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2007 sp. zn. 56 Co 543/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. června 2006 sp. zn. 16 C 136/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. května 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť napadenými rozhodnutími byla dle jejího tvrzení porušena její základní práva a svobody zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 136/2001 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 16. července 2001 domáhala určení vlastnického práva nabytého vydržením k pozemku par. č. st. 24/3 o výměře 49 m2 v k. ú. Krásný Jez. Napadeným rozsudkem ze dne 28. června 2006 sp. zn. 16 C 136/2001 soud prvního stupně žalobu zamítl. Na základě podaného odvolání Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 3. dubna 2007 sp. zn. 56 Co 543/2006 jako soud odvolací napadené rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 18. března 2008 sp. zn. 22 Cdo 3280/2007. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
Protiústavnost rozhodnutí napadených ústavní stížností stěžovatelka spatřuje v tom, že tato rozhodnutí ji neochránila v jejích právech vlastnit majetek. Stěžovatelka podle svého názoru vydržení vlastnického práva prokázala, přesto ji soudy nakonec vlastnické právo nepřiznaly a neposkytly ji tak právní ochranu. Soudy se totiž podle jejího názoru řídily tzv. ustálenou judikaturou, která není pramenem práva a tato judikatura není totožná s problémem, se kterým se stěžovatelka na soudy obrátila. Stěžovatelka se totiž domnívá, že na věc stěžovatelky se vztahuje ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelka svoji argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti rozvedla polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než tak učinily obecné soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, a to že stěžovatelka v řízení neprokázala vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve svůj prospěch. Dovolací soud pak v odůvodnění svého usnesení stěžovatelce v souvislosti s aplikací ustanovení §134 odst. 1 a §872 odst. 1 občanského zákoníku a podrobně vysvětlil, že vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi a zdůvodnil tak, proč odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně. Ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku obsahuje pouze pravidlo o započítání vydržecí doby s tím, že k nabytí práva vydržením dojde, pokud kdykoli v době od 1. ledna 1992 byly splněny předpoklady vydržení stanovené novelou č. 509/1991 Sb. Pokud ovšem obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka věděla, že užívá věc z titulu práva osobního užívání, pak toto vědomí vylučovalo její dobrou víru, že jí věc patří jako vlastníkovi. Znamená to, že držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva.
Z odůvodnění napadených rozsudků, která shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř., vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelkou podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad aplikovaných ustanovení občanského zákoníku nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovatelkou uváděných práv zaručených ústavním pořádkem, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu