ECLI:CZ:US:2002:4.US.135.02
sp. zn. IV. ÚS 135/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. S. M., advokátkou, proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, čj. 392/77 474/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, čj. 392/77 474/2001, jakož i správní rozhodnutí tomuto rozhodnutí předcházející, a současně zakázal Ministerstvu financí ČR, Finančnímu ředitelství v Brně, jakož i Finančním úřadům v Hodoníně a Břeclavi, aby pokračovaly v porušování jeho práv a svobod, a přikázal jim, aby obnovily stav před jejich porušením. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo financí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") nepovolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 11. 1998, čj. 1026a/97/FŘ/150 s odůvodněním, že podmínky pro přezkoumání rozhodnutí nejsou splněny, protože vydáním rozhodnutí nemohlo dojít ke stanovení daně v nesprávné výši. Posledně uvedeným rozhodnutím pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hodoníně ze dne 14. 2. 1997, čj. 10804/97/309910/2999, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti ze dne 16. 12. 1996, o zrušení dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Břeclavi č. 389 ze dne 27. 7. 1994, čj. FÚ-9205/230-94/Še-Tu.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval dosavadní průběh daňového řízení, vyjádřil své přesvědčení, že v jeho případě daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona neměl platit, a že tudíž nebyla respektována základní zásada dle §2 odst. 1 daňového řádu, a tvrdí, že tím současně došlo k porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by svá tvrzení odůvodnil podrobnější ústavněprávní argumentací.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatele dosáhnout zrušení dříve učiněných meritorních daňových rozhodnutí, především dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Břeclavi č. 389 ze dne 27. 7. 1994, čj. FÚ-9205/230-94/Še-Tu. Z odůvodnění ústavní stížnosti plyne, že toto rozhodnutí napadl odvoláním, o němž Finanční ředitelství v Brně rozhodlo, zřejmě v neprospěch stěžovatele, rozhodnutím ze dne 2. 2. 1995, čj. FŘ 3714/230/94. Stěžovatel sice neuvedl, zda posledně uvedené rozhodnutí napadl správní žalobou dle části páté, hlavy druhé o.s.ř., z kontextu odůvodnění ústavní stížnosti však plyne, že nikoliv. Za této situace je evidentní, že pokud se domáhá i zrušení všech rozhodnutí předcházejících rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, nevyčerpal veškeré prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se tudíž o ústavní stížnost nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona.
Pokud jde o samotnou povahu rozhodnutí vydávaných dle §55b daňového řádu, z dosavadní judikatury obecných soudů (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2000, čj. 6 A 9/99-52) i Ústavního soudu (viz např. stanovisko pléna vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 12/2000-st), zřejmě vyplývá, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu nepodléhají soudnímu přezkumu. Takové rozhodnutí nezasáhlo a zasáhnout nemohlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatele, natož pak do jeho ústavních práv. V daném případě se Ústavní soud navíc ztotožňuje s právním názorem ministerstva financí obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy že odvoláním napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 11. 1998 nestanovovalo základ daně a daň, a tudíž je nebylo vůbec možno přezkoumávat dle §55b daňového řádu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu