ECLI:CZ:US:2022:4.US.1351.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1351/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Beaty Ježowiczové, advokátky, sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2022 č. j. 1 To 21/2022-4798, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla opatřením Okresního soudu v Karviné ustanovena obhájkyní obviněné osobě v konkretizovaném trestním řízení. Po jeho pravomocném ukončení požádala stěžovatelka o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal její vyúčtování, souhlasil s výší odměny za jeden úkon právní pomoci ve výši 1 840 Kč a usnesením ze dne 27. 8. 2021 č. j. 54 T 10/2016-4728 přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů k proplacení (po započtení vyplacené zálohy) ve výši 104 152,55 Kč. V odůvodnění uvedl, kromě jiného, že došlo ke krácení odměny za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016, za účast u vyšetřovacího úkonu dne 19. 8. 2016, za účast u hlavního líčení dne 24. 5. 2021 a dne 9. 12. 2020, v této souvislosti došlo i ke krácení počtu režijních paušálů a dále ke zkrácení náhrady za promeškaný čas požadovanou ve výši 800 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, jíž brojila proti nepřiznání odměny a souvisejícím náhradám hotových výdajů za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016 a vůči krácení odměny a odpovídajícího režijního paušálu za její účast u výslechu dne 19. 8. 2016. Vrchní soud shledal první námitku jako nedůvodnou, přiznal jí však náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas, a také druhou námitku považoval za nedůvodnou. Proto napadeným usnesením zrušil usnesení krajského soudu a nově přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů k proplacení (po započtení vyplacené zálohy) ve výši 105 258 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že jí nebyla přiznána odměna za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016, protože pro efektivní výkon obhajoby se musela nezbytně seznámit s dosud vedeným trestním spisem, tudíž není pohyb o tom, že nahlížení do spisu bylo za daných okolností účelné. Podle ní bylo na předmětné nahlížení na místě uplatnit §11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na jeho základě ho jako samostatný úkon odměnit podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Napadené usnesení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezy ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 a ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatelka se dále neztotožňuje s nepřiznáním odměny v rozsahu dvou úkonů právní služby a k tomu odpovídajícího režijního paušálu za účast u výslechu klientky, který byl naplánován na 8:30 hod., přičemž nemůže jít k její tíži, že výslech byl zahájen až v 8:40 hod. Tvrdí, že stát takovým postojem v zásadě trestá obhájce za to, že je řádně a včas připraven k účasti na úkonu, a není v jeho moci ovlivnit zpoždění způsobené orgány činnými v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka, jako advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205).
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud kromě právě uvedeného přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy dané ústavním pořádkem. Řízení o ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, přesunul-li by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" do ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně druhu a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Právě uvedené platí také pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve při zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
11. Stěžovatelka brojí proti nepřiznání odměny za dva úkony právní pomoci a nepřiznání tzv. režijního paušálu u druhého z nich. Jde tedy o částku zjevně bagatelní a stěžovatelka netvrdí, že by jejím nepřiznáním došlo k zásadnímu zásahu do jejích majetkových práv. Z jejích tvrzení lze soudit, že namítá extrémní vykročení z pravidel upravujících postup obecných soudů při přiznání její odměny. Podle Ústavního soudu k takové situaci nedošlo. K první námitce (bod 4.) vrchní soud připomenul, že krajský soud uvedl, že nahlížení stěžovatelky do spisového materiálu v době, kdy trestní řízení vůči klientce stěžovatelky se nacházelo v jeho samém počátku, nelze chápat jinak než jako součást přípravy k realizaci obhajovacích práv; vrchní soud se s tímto postupem ztotožnil (bod 7. odůvodnění napadeného usnesení). Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží ustanovené obhájkyni odměna za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy obhajoby, přičemž tento úkon v sobě zahrnuje jak první poradu s klientem, tak i převzetí obhajoby a její přípravu, což se u obhájce promítá do nutnosti prostudovat do té doby opatřený spisový materiál. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se zabývaly účelností tohoto úkonu a že vzhledem k délce doby nahlížení do spisu a zejména skutečnosti, že k němu došlo pouhé dva dny po sdělení obvinění, tedy na samém počátku trestního řízení, nelze na posuzovanou věc uplatnit závěry ze stěžovatelkou odkazovaných nálezů. Také s druhou námitkou (bod 5.) se vrchní soud vypořádal ústavně souladným způsobem (srov. bod 9. odůvodnění napadeného usnesení), vycházeje, ve shodě s krajským soudem, z čistého času jednání nepřesahujícího dvě hodiny a z podmínek pro přiznání náhrady za promeškaný čas podle advokátního tarifu.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva (svobody) stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu