ECLI:CZ:US:2016:4.US.1380.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1380/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky Raiffeisenbank a. s., Hvězdova 1716/2b, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, Praha 1, za vedlejšího účastenství Luboše Pňáčka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 24 Co 214/2014 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 19 Exe 246/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, a to z toho důvodu, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, jenž byl v dané věci exekučním titulem, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb. neplatná. Nalézací soud přitom vyšel především z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2001 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Jinými slovy řečeno, v rozhodčí doložce absentovalo přímé určení rozhodce i konkrétní způsob jeho určení a doložka odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, jež není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Z uvedeného okresní soud dovodil, že dotčený rozhodce neměl v dané věci k vydání rozhodčího nálezu pravomoc podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "ZRŘ"), ve znění pozdějších předpisů. V takových případech je podle okresního soudu nezbytné již nařízenou exekuci zastavit pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S tímto právním názorem se následně ztotožnil jak odvolací, tak i dovolací soud.
V uvedeném procesním postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka jednoznačné pochybení obecných soudů, neboť podle jejího mínění měly postupovat podle zákona o rozhodčím řízení. Ten je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu předpisem speciálním. Zákon o rozhodčím řízení má vlastní ustanovení dopadající na danou procesní situaci a soud je povinen podle nich postupovat. Nemá možnost aplikovat ustanovení právního předpisu použitelného pouze podpůrně. V předmětném případě měly podle stěžovatelky obecné soudy aplikovat ustanovení §35 odst. 2 ZRŘ, podle něhož je-li podán návrh podle odst. 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.
Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným připomněla, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pokud soud nedodržel výslovnou úpravu §35 odst. 2 ZRŘ, porušil tím podle stěžovatelky nejen zásadu přednosti speciálního právního předpisu před obecným, ale i Ústavu a Listinou základních práv a svobod zakotvenou povinnost jednat pouze na základě zákonného zmocnění, v jeho mezích a stanoveným způsobem. Rovněž související doktrína nepřipouští volnou úvahu soudu, zda bude v případě splnění podmínek §35 ZRŘ postupovat podle ZRŘ nebo o. s. ř. Exekuční soud je podle stěžovatelky v případě naplnění podmínek §35 odst. 1 ZRŘ povinen postupovat podle odst. 2 §35, tedy exekuci přerušit a povinnému uložit, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu, a nemůže ze své vlastní vůle aplikovat žádné případně podpůrně použitelné ustanovení o. s. ř.
Podle stěžovatelky je zásadně nesprávná i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející z rozhodnutí 31 Cdo 958/2012. Pokud se již Nejvyšší soud o jakousi argumentaci pokouší, pak uvádí, že soud má údajně na výběr, zda bude postupovat podle ZRŘ nebo podle o. s. ř. Proti tomu pak stěžovatelka vyzvedává judikaturu Vrchního soudu v Praze, konkrétně rozsudek sp. zn. 104 VSPH 16/2014, podle něhož je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odstranit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle §31 a §32 odst. 1 ZRŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle §35 odst. 2 ZRŘ. V dané věci stěžovatelka rovněž odkázala na judikaturu Evropského soudního dvora ve věci Mostaza Claro, C-168/05, a Asturcom Telecomunicaciones, C-40/08, nově též Aziz, C-415/11, případně Pfeiffer, C-397/01 až C-403/01.
Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že v důsledku právního názoru Nejvyššího soudu, neseného usnesením sp. zn. 31 Cdo 958/2012, došlo k zásadnímu zásahu do práv věřitele. Nejvyšší soud ve své judikatuře prosazuje takový postup, který je v rozporu nejen s výslovným zněním zákona, ale i se základními mechanismy a logikou celého právního předpisu. Vzniklá procesní situace není aplikovaným zákonem předvídatelná a není proto řešeno zachování práv věřitele a jeho možnost domáhat se svého práva u soudu. Ve většině případů navíc hrozí vznesení námitky promlčení, ze strany povinného. Uvedeným postupem obecných soudů je pak podle stěžovatelky věřiteli odebrána možnost domáhat se přiznání a následného splnění jeho pohledávky, ačkoliv jiným právním předpisem je mu takové právo výslovně přiznáno.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Poukazuje-li stěžovatelka na nejednotnost judikatury Nejvyššího a vrchního soudu, není jeho úkolem její sjednocování.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá její nesouhlas s tím, že obecné soudy přistoupily k zastavení výkonu exekučního titulu (rozhodčího nálezu) na základě ustanovení §268 odst. 1, písm. h) o. s. ř. a nezvolily postup podle ustanovení §35 ZRŘ. Podle náhledu stěžovatelky by měla být jednoznačně upřednostněna speciální právní úprava obsažená v zákoně o rozhodčím řízení.
Podle náhledu Ústavního soudu je třeba v předmětném případě vyjít z toho, že právní mocí rozhodčího nálezu se tento stává exekučním titulem. Tím pádem oprávněnému nic nebrání v tom, aby se v rámci vykonávacího řízení domáhal splnění povinnosti vyplývající z výroku rozhodčího nálezu. Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení nemá speciální právní úpravu vykonávacího řízení, je ve věci aplikována ta, jež je obsažena v o. s. ř, případně v exekučním řádu. Příslušný exekuční soud přitom s vykonatelným rozhodčím nálezem nakládá jako s každým jiným exekučním titulem. Občanský soudní řád v rámci postupu podle části šesté nerozlišuje, zda se jedná o exekuční titul vzešlý z občanského soudního řízení, z rozhodčího řízení či kupříkladu z adhezního řízení.
Výčet důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí uvedený v §268 odst. 1 a 3 není taxativní, další důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí lze najít ať již v samotném o. s. ř. či v jiných právních předpisech. Jedním z nich je nepochybně i ZRŘ s jeho ustanovením §35. Důvody, pro které lze podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, lze rozdělit do dvou kategorií - obecné a zvláštní. Do obecné kategorie přitom spadají důvody uvedené v §268 o. s. ř., přičemž výkon rozhodnutí lze zastavit i bez návrhu. Pokud jde o zvláštní kategorii, tj. důvody uvedené v ustanovení §35 ZRŘ, tak u těch lze výkon rozhodnutí zastavit pouze na návrh. Pokud tedy exekuční soud přistoupil k zastavení soudního řízení z důvodu vadného exekučního titulu, mohl tak učinit dokonce i bez návrhu účastníka řízení.
Ústavní soud považuje v předmětné věci za podstatné především to, že procesu výkonu rozhodnutí lze podrobit pouze některé exekuční tituly, a to ty, jež nejsou zatíženy žádnou vadou. Pokud lze na exekuční titul nahlížet jako na vadný, nelze jej vykonat. To znamená, že úvaha stěžovatelky stran aplikace ustanovení §35 ZRŘ je bezpředmětná. Jinými slovy řečeno, i kdyby obecný soud postupoval podle stěžovatelkou upřednostňovaného procesního postupu, nic to nemění na skutečnosti, že rozhodčí nález vydaný subjektem, jež není nadán pravomocí k jeho vydání, nelze vykonat. Není možné nahlížet na danou procesní situaci tak, že pokud by povinný nevyužil svého práva podle §35 odst. 2 ZRŘ a nepodal ve třicetidenní lhůtě návrh na zrušení rozhodčího nálezu, bylo by možno rozhodčí nález, zatížený výše zmíněnou vadou, vykonat. Řízení podle §35 sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae.
Z výše uvedených důvodů, pokud již došlo k zahájení vykonávacího řízení, nelze považovat postup obecných soudů za vadný. Důvodem je ta skutečnost, že nedostatek pravomoci je obecnou vadou jakéhokoliv rozhodnutí a musí tedy vždy nutně vést k zastavení vykonávacího řízení.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu