ECLI:CZ:US:2015:4.US.1383.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1383/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 11. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1003, usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 sp. zn. 6 T 149/2014, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 107/2015-1415 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení Okresního soudu v Teplicích, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, jakož i (v případě usnesení z 20. 11. 2014) o odmítnutí nahrazení vazby jinými opatřeními. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž byly zamítnuty jeho stížnosti proti uvedeným usnesením Okresního soudu v Teplicích. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud nařídil jeho propuštění z vazby na svobodu a aby jeho návrh projednal přednostně ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 9 odst. 1, 3 a 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel především namítá, že trestní soudy při rozhodování o dalším trvání vazby nerespektovaly lhůtu vyplývající z ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu, neboť po vydání napadeného usnesení Okresního soudu v Teplicích, ke kterému došlo dne 22. 12. 2014, došlo k dalšímu rozhodování o vazbě až dne 8. 4. 2015, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem zamítnul stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí, jakož i stížnost směřující proti předchozímu usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 11. 2014. Podle stěžovatele bylo prodlení v rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem způsobeno průtahy na straně Okresního soudu v Teplicích. Stěžovatel dále poukazuje na to, že se trestní soudy nedostatečně zabývaly možností nahrazení vazby, konkrétně nabídkami osob zaručujících se za stěžovatele.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním otázkám.
Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ve své ustálené judikatuře opakovaně a zřetelně akcentuje princip sebeomezení, který se vztahuje i na případy posuzování ústavnosti omezení osobní svobody v důsledku vazby. Pokud závěry trestních soudů nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jsou odůvodněny poukazem na konkrétní skutečnosti, a pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v jeho věci došlo k porušení ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení stanoví, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Obdobně pak musí postupovat i soud po podání obžaloby (§72 odst. 3 trestního řádu). Je tedy zřejmé, že počátek běhu tříměsíční lhůty, ve které je soud povinen učinit nové rozhodnutí o dalším trvání vazby, je výslovně vázán na okamžik, kdy předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci (shodně Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 832).
Pokud stěžovatel tvrdí, že v situaci, kdy rozhodnutí o vazbě dosud nenabylo právní moci, je třeba učinit další rozhodnutí nejpozději do tří měsíců od tohoto posledního nepravomocného rozhodnutí, nemá toto tvrzení oporu v žádném zákonném ustanovení. Tento výklad by navíc soud prvního stupně stavěl do mimořádně obtížné pozice, neboť by byl nucen spekulovat o tom, kdy a také jak nadřízený soud rozhodne o stížnosti proti jeho předchozímu rozhodnutí.
Z hlediska dodržení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces je nezbytné poukázat na důvody, které způsobily značnou prodlevu mezi vydáním napadeného usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 a předložením stížnosti stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem (k čemuž došlo až 30. 3. 2015). Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 109/2015-1409 je patrné, že Okresní soud v Teplicích musel v příslušném období v součinnosti s dalšími soudy řešit značný počet podání, zejména podání samotného stěžovatele, a že ani neměl k dispozici trestní spis vedený ve věci stěžovatele. Lze tedy konstatovat, že určité průtahy ve vazebním řízení nebyly způsobeny nečinností trestních soudů, a že tedy nemohlo dojít k zásahu do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 5/96 či IV. ÚS 358/98).
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s možnostmi nahrazení vazby, zejména že nepřijatelným způsobem odůvodnily nepřijetí záruky nabízené občanským sdružením LIBERTY PEOPLE, o. s. Poukázat lze zejména na napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 11. 2014, kde je na s. 7-8 naprosto přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno odmítnutí jakýchkoli způsobů nahrazení vazby.
Pokud jde o závěrečný bod petitu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem ihned propustit stěžovatele na svobodu, Ústavní soud jej odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu