ECLI:CZ:US:2011:4.US.1393.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1393/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. I. L., JUDr. Kateřinou Čapkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Strži 40/1683, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 27 Co 97/2011-75 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 10. 2010 č. j. 4C 89/2010-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů zásah do jejích základních práv garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a Listinou základních práv a svobod v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, usnesením ze dne 18. 10. 2010 č. j. 4C 89/2010-53 Okresní soud v Benešově zastavil řízení o zaplacení částky 4.483,- Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatelka dlužnou částku po podání žaloby zaplatila a vedlejší účastník (Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 2156) vzal následně svoji žalobu zpět. Uvedeným usnesením Okresní soud v Benešově současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 8.280,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2011 č. j. 27 Co 97/2011-75 rozhodnutí soudu prvního stupně ve stěžovatelkou napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje s uloženou povinností náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku nesouhlas. Uvádí, že v průběhu let 2007-2009 nebyla na neuhrazení nákladů za provoz společných prostor v domě, v němž má byt v osobním vlastnictví, upozorněna. Závěr nalézacího soudu, že je povinna náklady řízení uhradit, neboť žaloba byla podána důvodně a vedlejší účastník vzal žalobu zpět, poněvadž stěžovatelka dlužnou částku zaplatila, se podle stěžovatelky nezakládá na pravdě a soud porušil zákon, neboť nezkoumal, jaká osoba se skrývá za vedlejším účastníkem a zda tato má procesní způsobilost. Předložené jí vyúčtování jako jediný doklad a důkaz o dlužné částce považuje stěžovatelka za zcela vadné a v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud se těmito jejími námitkami nezabýval a jako důkaz proti stěžovatelce uvedl, že druhý den po soudním jednání zálohu ve výši 5.173,- Kč zaplatila, tj. i s náklady na provoz společných prostor dopředu. Odvolací soud se tak svým rozhodnutím dopustil nezákonnosti a hrubého porušení stávající právní úpravy. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo tak zasaženo do stěžovatelčiných základních práv a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a po zvážení všech okolností posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
6. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do jejích základních práv, jichž se dovolává. Obecné soudy při posuzování dané věci vycházely ze skutkového zjištění, že stěžovatelka dlužnou částku zaplatila a tím uznala i její existenci. Nezabývaly se tedy již pozdějšími tvrzeními stěžovatelky stran neopodstatněnosti žalované částky, její výší a zda její zaplacení bylo vyžadováno oprávněným subjektem. V návaznosti na tento skutkový stav pak obecné soudy rozhodovaly pouze o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou s ohledem na učiněná skutková zjištění dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a proto postačí na obsah jejich odůvodnění pouze odkázat.
7. K tomu lze jen dodat, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal v této souvislosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu