ECLI:CZ:US:2008:4.US.140.08.1
sp. zn. IV. ÚS 140/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského 4, proti postupu Policie České republiky, Správy Severočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, se sídlem v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 16. ledna 2008 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že Policie České republiky, Správa Severočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") porušila svou nečinností spojenou v nerozhodnutí o podání stěžovatele ze dne 7. ledna 2007 ve znění jeho doplňků čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň tomuto policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu, aby o podání stěžovatele neprodleně rozhodl. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v tom, že na jeho trestní oznámení bylo reagováno ze strany policejního orgánu pouze sdělením, resp. vyrozuměním, nikoliv usnesením ve smyslu ustanovení §159a trestního řádu. Proto se domnívá, že došlo k zásahu do jeho základních práv plynoucích pro něj z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále uvádí, že v průběhu několika měsíců orgánům činným v trestním řízení předložil celou řadu listinných důkazů, které vypovídají o důvodném podezření dosud neustanovených veřejných činitelů z trestné činnosti, na ně však nebylo relevantním způsobem reagováno, naopak došlo ke stavu, kdy policejní orgán o trestním oznámení odmítá rozhodnout. Pročež se domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, jímž by byla tato nečinnost odstraněna.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 7. ledna 2007 Nejvyššímu státnímu zastupitelství podání označené jako "Podnět za účelem prověřování skutečností ve věci akce Přeložka silnice I/13 v trase trati č. 132 ČD v Děčíně (dále jen "dálniční přivaděč k D8 v Děčíně)". Toto podání Nejvyšší státní zastupitelství podle svého sdělení zaslaného stěžovateli dne 9. ledna 2007 postoupilo prostřednictvím Vrchního státního zastupitelství orgánu věcně a místně příslušnému. Přípisem ze dne 19. března 2007 č. j. 75/SKPV-II-HRU-2007 vyrozuměl policejní orgán, vůči jehož postupu směřuje ústavní stížnost, stěžovatele o tom, že bylo ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 trestního řádu provedeno prošetření jeho podnětu, aniž by byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že by se ve věci jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, důvody pro zahájení úkonů trestního řízení tedy shledány nebyly a podání stěžovatele bylo uloženo do archivu bez dalších opatření. Na toto vyrozumění reagoval stěžovatel podáním ze dne 22. března 2007, v němž navrhoval "vytěžení" dalších osob, jejichž svědectví je dle něj pro posouzení věci nezbytné. V podání rovněž uvádí "ponechávám na Vašem zvážení, zda věc odložíte ad acta či budete dále ještě prověřovat anebo zda věc budete konzultovat s přísl. policejním (pražským) útvarem, neboť já jsem nečinil žádné trestní oznámení, pouze jsem předal souhrn určitých informací s předpokladem, že i sama Policie ČR může ex offo konat a je schopna se ve věci při poskytnutí takového výčtu informací orientovat...". Přípisem ze dne 23. dubna 2007 sdělil příslušný policejní orgán stěžovateli, že prošetření jeho podnětu již bylo provedeno a o jeho výsledku byl vyrozuměn. Protože sdělení stěžovatele k zaslanému vyrozumění neobsahovalo nové skutečnosti, které by opravňovaly policejní orgán k zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, byla věc podle původního rozhodnutí uložena do archivu. Odbor SKPV v Ústí nad Labem bude nadále na základě podnětu stěžovatele situaci monitorovat a v případě zjištění podezření ze spáchání trestného činu bude policejní orgán postupovat dle trestního řádu z úřední povinnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
K námitkám stěžovatele ohledně údajného zásahu do jeho práv vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V daném případě se příslušný policejní orgán podáním stěžovatele zabýval a posoudil jej podle platných zákonných ustanovení a o svém postupu stěžovatele informoval a zdůvodnil jej. Nezůstal tedy nečinný, ani se stěžovatelovým podáním nenaložil libovolně, nýbrž dodržel zákonný postup. V tomto ohledu nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv. Nelze na ně usuzovat ani z toho, že ve věci nebylo vydáno formální rozhodnutí (usnesení), nýbrž byl vyrozuměn pouze přípisem. Takový postup plně koresponduje s požadavky ustanovení §158 odst. 2 trestního řádu. Z podání stěžovatele přitom nevyplývá, proč by měl být považován za poškozeného (ani čím) a mělo by mu být doručováno usnesení o odložení věci. Ostatně sám uvádí, že nepodával trestní oznámení, pouze poskytl Policii ČR informace, které považoval za důležité.
Ústavní soud dále konstatuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ovšem nelze ani odvodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345). Pokud tedy policejní orgán posoudil podání stěžovatele pouze jako souhrn zaslaných informací, tyto prověřil a stěžovatele o tom zákonným způsobem vyrozuměl, postupoval tak dle zákonných ustanovení trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, a proto v jeho postupu nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu