ECLI:CZ:US:2001:4.US.146.01
sp. zn. IV. ÚS 146/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. V., proti nečinnosti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve věci odvolání proti platebnímu výměru čj. 18215/98/203970/1739, takto:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve věci odvolání proti
platebnímu výměru č.j. 18215/98/203970/1739, ze dne 28.4.1998,
porušilo právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána bez
zbytečných průtahů.
Odůvodnění:
Dne 8. března 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci
- nečinnosti finančního ředitelství, ve věci odvolání ze dne 28.
května 1998, proti platebnímu výměru stanovenému Finančním úřadem
v Žatci ze dne 28. dubna 1998, č. 13, čj. 18215/98/203970/1739.
Stěžovatel uvádí, že v jeho věci bylo zahájeno řízení
u finančního úřadu dne 19. února 1997, kdy podal přiznání k dani
z příjmu (správně zřejmě DPH) za měsíc leden 1997. Finanční úřad
zahájil vytýkací řízení dle ustanovení §43 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o správě daní a poplatků"), dne 26. února 1997. Poté,
co stěžovatel doložil požadované doklady, byla mu dne 21. března
1997 doručena další výzva, na kterou stěžovatel reagoval
a předložil požadované doklady. Přesto byl opětovně vyzván
k předložení dokladů ještě i 27. května 1997. Dne 6. dubna 1998
stěžovatel učinil stížnost na liknavý přístup finančního úřadu ve
věci ukončení vytýkacího řízení a vyměření nadměrného odpočtu. Dne
28. dubna 1998 vydal Finanční úřad v Žatci platební výměr. Na
žádost stěžovatele bylo k tomuto platebnímu výměru podáno
vysvětlení, avšak ani v tomto vysvětlení nebylo uvedeno, v čem
finanční úřad shledává zastření skutečného stavu stavem formálně
právním. Z toho důvodu podal stěžovatel dne 28. května 1998
odvolání proti platebnímu výměru.
Dne 21. srpna 1998 podal stěžovatel stížnost proti liknavému
přístupu správce daně, ve které uvedl, že ačkoliv maximálně
spolupracoval se správcem daně, je celá věc stále ve stádiu
šetření místního finančního úřadu. Finanční ředitelství
stěžovateli sdělilo, že věc bude vyřízena nejpozději do 23. září
1998, neboť v uvedené věci je postupováno dle vládní vyhlášky č.
150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů
pracujících. Dopisem ze dne 26. srpna 1998 byl stěžovatel
informován finančním úřadem, že tento stále postupuje v řízení
v jeho věci, a to na základě prodloužení lhůty k vyřízení věci,
poskytnuté Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem, dle směrnice
D -125. Současně bylo stěžovateli sděleno, že podané odvolání může
nadále doplňovat, a to až do té doby, než o něm bude rozhodnuto.
Stěžovatel využil tuto možnost a odvolání ze dne 28. května 1998
doplnil ve dnech 8. září 1998, 28. ledna 1999, 26. května 1999
a 4. srpna 1999. K přípisu finančního úřadu ze dne 26. srpna 1998
stěžovatel sdělil, že právní argumentace, kterou Finanční úřad
v Žatci využívá, nemá oporu v právním řádu, neboť pokyny
ministerstva financí nejsou závazné pro jiné subjekty, než
finanční úřad, přičemž pro vyřízení lze přiměřeně použít
i ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), kterým se stanoví právo na spravedlivý proces.
Do dne podání ústavní stížnosti nebylo o podaném odvolání
rozhodnuto.
Stěžovatel v uvedeném postupu finančních orgánů shledává
porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1
Listiny, když stěžovateli je dle ustanovení §48 odst. 1 zákona
o správě daní umožněno podat odvolání proti rozhodnutí finančního
úřadu, avšak nejsou stanoveny lhůty pro vydání takového
rozhodnutí. V souvislosti s tím se stěžovatel odvolal na nález
Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96,
který stanovil, že příslušné orgány mají rozhodovat ve lhůtě,
která je nejdříve možná, není-li zákonem stanovena lhůta jiná.
Stěžovatel uzavírá, že, s výjimkou dokladů poskytnutých jím
samotným, zde neexistuje nic, co by nebylo dosažitelné zhruba do
půl roku.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník
- Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, prostřednictvím svého
ředitele. Ten uvedl, že stěžovatel vykázal značně vysoký odpočet
DPH za vývoz software do zahraničí, o kterém bylo rozhodnuto.
Stěžovatel byl vyzván k předložení záznamové evidence, a tím bylo
zahájeno vytýkací řízení, které bylo ze strany správce daně
ukončeno vydáním platebního výměru ze dne 28. dubna 1998 č. 13,
č.j. FÚ 18215/98/203970/1739, jímž byl vyměřen nadměrný odpočet ve
výši 2455.- Kč, když převážná část nebyla uznána za oprávněnou.
Není tedy pravdou tvrzení stěžovatele, že doposud nebylo vytýkací
řízení ukončeno. Doposud však uvedený platební výměr nenabyl
právní moci, neboť nebylo doposud ukončeno řádné odvolací řízení
ve věci. Doba vyřizování věci u prvoinstančního orgánu byla
podmíněna mezinárodním prvkem. Z toho důvodu bylo dne 3. září
1997 požádáno o prodloužení lhůty k vyřízení věci, čemuž bylo
vyhověno, a později bylo požádáno i ministerstvo financí (dne 10.
prosince 1997), které rovněž žádosti vyhovělo, v souladu
s interním pokynem D - 144.
Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatel podal dne 28.
května 1998 u správce daně řádné odvolání proti předmětnému výměru
daně, které několikrát doplnil. Dne 7. srpna 1998 požádal správce
daně (finanční úřad) účastníka o prodloužení lhůty k vyřízení
odvolání. Účastník žádosti ve smyslu interního pokynu D - 125
vyhověl a lhůtu prodloužil do 28. listopadu 1998. Dne
25. listopadu 1998 bylo odvolání předáno správcem daně účastníkovi
k vyřízení. Účastník řízení následně žádal ministerstvo financí
o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání ve smyslu již zmíněného
interního pokynu D - 125 dne 26. května 1999. O prodloužení do
26. listopadu 1999 rozhodlo ministerstvo financí dne 1. února
2000. O další žádosti ze dne 29. října 1999 (o prodloužení lhůty
do 31. prosince 2000), rozhodlo ministerstvo dne 6. listopadu
2000, a nakonec byla dne 28. prosince 2000 podána žádost
o prodloužení lhůty do 31. prosince 2001 (vyjádření ministerstva
doposud nebylo účastníkovi doručeno).
Mezitím stěžovatel podal stížnost k ministerstvu financí na
postup účastníka. Ta byla posouzena jako neoprávněná s tím, že
odvolací řízení je vedeno v souladu se zákonem o správě daní,
a že nebylo zjištěno jakékoliv pochybení správce daně, neboť
odvolací řízení je závislé na sdělení a zjištění zahraničního
státního orgánu, což bylo důvodem prodloužení lhůty k vyřízení
odvolání ministerstvem financí.
Na základě uvedených důvodů je proto účastník přesvědčen, že
předmětná ústavní stížnost je neopodstatněná, když o odvolání
nebylo doposud rozhodnuto nikoliv proto, že by stěžovatel
nespolupracoval s účastníkem řízení, ale proto, že účastník řízení
postupuje v souladu s §31 odst. 2 zákona o správě daní, které
stanoví správci daně dbát na co nejúplnější zjištění. Účastník
konstatuje, že opakovaně požadoval zjištění, z jeho pohledu
důležitých informací pro daňové řízení prostřednictvím Interpolu
a Ministerstva financí ČR. Na jeho zatím poslední urgenci
odpovědělo ministerstvo financí dopisem ze dne 29. prosince 2000,
že se ve vztahu k Jihoafrické republice doposud požadované
informace zjistit nepodařilo. Z uvedených důvodů účastník navrhl,
aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně
neopodstatněnou.
Ústavní soud vzal na vědomí souhlas účastníků s tím, aby ve
věci rozhodl bez jednání, a po prostudování předložených dokladů
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se nejprve seznámil s citovanými interními
pokyny ministerstva financí. V nich jsou definovány lhůty pro
uzavření vytýkacího řízení (D - 144) a pro vyřizování odvolání
(D - 125). Pokyn D - 144 stanoví, že základní lhůta, ve které má
být vytýkací řízení ukončeno, činí 3 měsíce od dodání veškerých
podkladů. Dle pokynu D - 125 má finanční úřad rozhodnout
o odvolání v rámci autoremedury nejpozději do tří měsíců ode dne
obdržení odvolání. Běh této lhůty se staví v případě odstraňování
vad podání. Pokud finanční úřad nerozhodne, postoupí v uvedené
lhůtě věc finančnímu ředitelství, které má o věci rozhodnout
nejpozději do šesti měsíců od obdržení odvolání. Oba pokyny pak
stanoví možnost prodloužení lhůt stanovených k vyřízení věci a to
tak, že ve zvláště složitých a odůvodněných případech může lhůtu
prodloužit nejbližší vyšší správce daně (finanční ředitelství),
nejvýše na dvojnásobek základní lhůty. V případech mimořádných,
zejména s mezinárodním prvkem, může příslušný odbor ministerstva
financí prodloužit původní lhůtu k vyřízení i nad rámec shora
stanovených lhůt. Uvedené interní normativní pokyny tedy stanoví
lhůty pro vyřízení věci, kterými jsou ovšem vázány pouze územní
finanční orgány.
Jak je zřejmé z použití jazykového výkladu obou pokynů, je
pro možnosti prodloužení lhůt uveden vid dokonavý, tedy "je možno
prodloužit" a nikoliv vid nedokonavý "je možno prodlužovat".
Z uvedeného je zjevné, že ani interním pokynem nebyla dána možnost
prodlužovat lhůty do nekonečna, a to ani v případech mimořádných,
zejména s mezinárodním prvkem.
Současně nelze pominout skutečnost, že nejbližší vyšší
správci daně rozhodovali o prodloužení lhůt často v době, kdy již
předchozí lhůty uplynuly, a rozhodnutí tedy přicházela v době, kdy
mělo být již řízení ukončeno, neboť jeho další trvání nemělo
žádnou oporu v pokynech stanovících lhůty k vyřízení věci.
Například finanční ředitelství požádalo dne 26. května 1999
o prodloužení lhůty do 26. listopadu 1999, o požadovaném
prodloužení však rozhodlo ministerstvo financí teprve 1. února
2000, tedy více jak dva měsíce po projití lhůty.
Je tedy zřejmé, že ani finanční ředitelství, ani ministerstvo
financí dostatečně nedbalo o vyřízení věci ve lhůtách stanovených
ve vlastních normativních pokynech.
Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že lhůty pro vyřizování
věcí sice nejsou stanoveny zákonem, nicméně postup, který územní
finanční orgány pro svá rozhodování zvolily, nesvědčí o respektu
k právům stěžovatele na spravedlivé vyřízení věci v přiměřené
lhůtě. V takovém postupu shledal Ústavní soud porušení práva
stěžovatele na spravedlivý proces, když odkazuje na již zmíněný
nález I ÚS 5/96 a jeho odůvodnění. Opakovaným prodlužováním lhůt
zasáhly orgány veřejné moci do práva garantovaného v čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo,
aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Vzhledem k tomu, že dle informace Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem, ze dne 27. června 2001, bylo o odvolání
stěžovatele ve věci samé rozhodnuto dne 27. června 2001 pod
čj. 14350/130/98, omezil se Ústavní soud na konstatování porušení
základního práva stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 28. srpna 2001