ECLI:CZ:US:2011:4.US.1461.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1461/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) F. B., 2) M. Č., 3) E. G., 4) Doc. PhDr. J. H., 5) J. H., 6) O. H., 7) J. Ch., 8) D. Ch., 9) Ing. Š. K., 10) Ing. K. K., 11) I. K., 12) J. K., 13) Mgr. M. K., 14) V. L., 15) Ing. O. L., 16) MUDr. P. M., 17) Mgr. D. M., 18) M. M., 19) Z. M., 20) G. M., 21) J. M., 22) M. M., 23) Mgr. P. M., 24) L. M., 25) M. P., 26) V. R., 27) J. R., 28) J. S., 29) M. S., 30) Ing. M. Š., 31) M. Š., 32) MUDr. P. T., 33) Ing. P. T., 34) J. V., 35) J. V., 36) J. V., 37) J. V., 38) obchodní společnosti ZEGA, s. r. o., se sídlem Geologická 995/3, 152 00 Praha, 39) P. Z., 40) O. Z., všech zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, AK se sídlem Sadová 1808, 289 22 Lysá nad Labem, a stěžovatele 41) M. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 čj. 28 Cdo 4678/2010-899, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010 čj. 18 Co 248/2009-807 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2008 čj. 11 C 184/2003-671, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2009 čj. 11 C 184/2009-736, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 19. 5. 2011, doplněné a měněné podáními ze dne 10. 5. 2011, 15. 5. 2011, 7. 7. 2011 a 8. 8. 2011 stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli, aby je Ústavní soud zrušil.
Stěžovatelé podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 184/2003, ve kterém se žalobce P. A. žalobou domáhal po celkem 139 žalovaných zaplacení částky 481 241 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 obč. zák. za dobu od 21. 5. 2001 do 21. 5. 2003. Žalobce byl vlastníkem pozemkových nemovitostí v k. ú. Hlubočepy, vydaných jeho právní předchůdkyni na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, na kterých byly v rámci řádného stavebního řízení vystavěny v letech 1986 - 1992 obytné domy s garážemi a kotelnou. Žalovaní (a tedy i stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci), kteří byli spoluinvestory výstavby obytných domů a následně se stali jejich podílovými spoluvlastníky, užívají pozemky ve vlastnictví žalobce, odmítli však, že by se na jeho úkor obohatili. Nalézací soud však k jejich námitkám nepřihlédl a žalobě vyhověl; odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, dovolání bylo odmítnuto.
Stěžovatelé vytkli nalézacímu soudu faktické rozdělení téže causy na několik dílčích sporů, takže o jediném návrhu bylo a je vedeno několik procesů, přičemž pro stěžovatele řízení skončilo, zatímco u jiných žalovaných řízení ještě probíhá. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s kvalifikací svého procesního postavení podle §91 odst. 1 o. s. ř. jako samostatných společníků v řízení, s čímž souvisely i procesní úkony soudu podle §202 odst. 2 o. s. ř., namítli též nesprávné poučení nalézacího soudu učiněné dne 13. 5. 2007 (pozn. ÚS: správně 2008) v rozporu s ustanovením §204 odst. 2 o. s. ř. Porušení pravidel spravedlivého procesu spatřovali též v extrémním rozporu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními týkajících se specifikace pozemků údajně neoprávněně jimi užívaných, aktivní legitimace žalobce a zjištění předběžné otázky o neplatnosti restituční dohody právní předchůdkyně žalobce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé argumentovali porušením vlastnického práva, vyjádřivše přesvědčení, že byly-li předmětné pozemky zastavěny ještě před uplatněním restitučního nároku právní předchůdkyně žalobce, jsou podílovými spoluvlastníky i vůči předmětným pozemkům; určení vlastnictví k nim je předmětem dosud neukončeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 184/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením z prosince 2006 ve vztahu k 6 původně žalovaným řízení zastavil, ve vztahu ke 44 z původně žalovaných řízení vyloučil k samostatnému projednání a ve vztahu ke zbývajícím 89 žalovaným ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil každému z 87 žalovaných (označených ve výroku I. rozsudku) povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení za užívání jeho pozemků v k. ú. Hlubočepy, zapsaných na LV č. 1215 u Katastrálního úřadu Praha město, a to za období dvou let ve výši stanovené každému z nich (výrok I.); při výpočtu této částky soud vycházel z výše nájemného v dané lokalitě (30,- Kč/m2/ročně), plochy pozemků (9 030m2) a výše spoluvlastnického podílu jednotlivých žalovaných na nemovitostech postavených na předmětných pozemcích. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem jako vlastníkem pozemků a žalovanými jako spoluvlastníky staveb není upraven a že žalovaní se na úkor žalobce obohacují tím, že realizují uživatelská oprávnění k těmto pozemkům, aniž by za to platili úhradu. Ve vztahu ke dvěma žalovaným (1 a 74) soud žalobu zamítl. (výrok II.).
Proti rozsudku podalo odvolání 81 žalovaných. Odvolání dvaceti pěti žalovaných (v řízení před obecnými soudy pod č. 3, 5, 7, 9, 15, 16, 22, 23, 27, 31, 34, 41, 45, 47, 48, 49, 52, 53, 60, 68, 72, 76, 82, 84, 85) odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2009 čj. 18 Co 248/2009-756 odmítl pro nepřípustnost, neboť těmto žalovaným byla nalézacím soudem uložena povinnost peněžitého plnění nepřevyšující částku 2 000,- Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném ke dni vydání napadeného rozsudku), odvolání jedné žalované (pod č. 81) odmítl pro opožděnost. Přípustné a včas podané odvolání padesáti pěti žalovaných (pod č. 4, 6, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 18, 19, 20, 21, 24, 25, 28, 29, 30, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 46, 50, 55, 56, 57, 58, 59, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 73, 75, 77, 78, 79, 80, 87, 88, 89) Městský soud v Praze projednal a po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Dovolání 41 žalovaných (pod č. 4, 8, 9, 12, 16, 17, 19, 20, 21, 24, 28, 29, 30, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 44, 45, 46, 56, 57, 60, 62, 65, 66, 67, 71, 75, 76, 79, 82, 84, 87, 88, 89) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (dovolání směřovala proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč). Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce žalovaných, že jsou nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., neboť v projednávané věci procesní úkony některého ze žalovaných neovlivňují procesně právní postavení ostatních žalovaných Na tento závěr nemohl mít podle dovolacího soudu vliv ani poukaz na hmotněprávní úpravu, která žalobci jako věřiteli umožňuje žalovat žalované jako solidární dlužníky.
III.
V projednávané věci Ústavní soud nepřehlédl, že (někteří) stěžovatelé (v nyní projednávané věci ad 1, 3, 4, 7-16, 18-22, 24-39 a 41) napadli rozsudek nalézacího a odvolacího soudu již dříve ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 1973/10. Tu však Ústavní soud věcně neprojednal a usnesením ze dne 20. 9. 2010 čj. IV.ÚS 1973/10-64 (dostupným v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), ji odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem odmítnutí bylo zjištění, že stěžovatelé souběžně s podáním ústavní stížnosti napadli rozsudek odvolacího soudu i dovoláním, což s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti vedlo Ústavní soud k závěru o předčasném podání ústavní stížnosti. S odkazem na ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu dal Ústavní soud stěžovatelům najevo, že odmítnutí ústavní stížnosti nenarušuje právo stěžovatelů na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem, neboť byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, nikoliv však z důvodů závisejících na jeho uvážení - §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (což je jediný důvod, kdy podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva), nýbrž z důvodu kogentní právní úpravy - §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolání totiž směřovalo proti výroku rozsudku nalézacího soudu, jímž bylo rozhodnuto vůči každému z žalovaných samostatně o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou hranici tzv. bagatelity. Je tedy zřejmé, že bylo-li dovolání nepřípustné ex lege, neměl dovolací soud žádný prostor pro (případnou) úvahu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za normálního běhu okolností by nyní podaná ústavní stížnost brojící proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně měla být stricto sensu považována bez dalšího za opožděnou. Ústavní soud však takový závěr v nyní projednávané věci nemohl učinit s ohledem na svoje předchozí rozhodnutí ve věci IV.ÚS 1973/10 a napadenými rozhodnutími soudu prvého a druhého stupně se zabýval.
III.a
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Stěžovatel M. M. (ad 41) nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen. Právní zástupkyně ostatních stěžovatelů, Mgr. Alena Kinclová, v podání ze dne 8. 8. 2011 sdělila, že přes veškerou snahu jeho plnou moc neobdržela, a navrhla, aby z tohoto důvodu bylo řízení zastaveno. Jejímu návrhu však Ústavní soud nemohl vyhovět, neboť neudělil-li stěžovatel jmenované speciální plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, nebyla oprávněna za něho takový návrh učinit. Ústavní soud vyzval stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci právního zastoupení, avšak stěžovatel, který výzvu soudu osobně převzal dne 9. 11. 2011 na adrese P., ve stanovené lhůtě nereagoval a svoje právní zastoupení pro účely řízení o předmětné ústavní stížnosti nedoložil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele ad 41 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.b
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky Mgr. D. M. (ad 17), G. M. (ad 20) a Mgr. P. M. (ad 23) nebyly účastnicemi řízení před obecnými soudy, neboť v řízení před soudem I. a II. stupně, jako i před soudem dovolacím se účastnili řízení MUDr. P. M. (v řízení před obecnými soudy pod č. 37), M. M. (pod č. 39) a M. M. (pod č. 44).
Stěžovatelé M. Č. (ad 2), J. H. (ad 5), O. H. (ad 6) a O. Z. (ad 40) rovněž nebyli účastníky řízení před obecnými soudy, neboť v nalézacím, odvolacím a dovolacím řízení vystupovali pan J. Č. (pod č. 12), paní H. H. (č. 20) a pan MUDr. T. Z. (č. 89). Ti však ústavní stížnost nepodali a paní M. Č., J. H., O. H. či O. Z. netvrdili (a ani nikterak nedoložili), že by se případně stali jejich právními nástupci, resp. že uplatňují právo, jež na ně pro účely řízení o ústavní stížnosti přešlo.
Stěžovatelka M. S. nebyla účastníkem řízení před nalézacím a odvolacím soudem, ve kterém vystupoval pan I. S. (pod poř. č. 64). V plné moci udělené k právnímu zastoupení v dovolacím řízení stěžovatelka uvedla, že je vdovou po I. S. (č.l. 875), a proto ji Ústavní soud vyzval, aby svoje právní nástupnictví po zemřelém I. S. doložila. Stěžovatelka v podání ze dne 10. 11. 2011 k výzvě Ústavního soudu uvedla, že se na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů stala výlučnou vlastnictví spoluvlastnického podílu na nemovitostech v k. ú. Hlubočepy s právními účinky vkladu vlastnického práva v její prospěch ke dni 21. 7. 2008 a dodala, že krátce po uzavření dohody pan I. S. zemřel. Svoje tvrzení doložila kopií smlouvy o zúžení společného jmění manželů I. a M. S. ze dne 18. 7. 2008 čj. N327/2008, Nz 281/2008 opatřené doložkou Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se stěžovatelkou jako s účastnicí řízení nejednal, z rozhodnutí Nejvyššího soudu naopak vyplynulo, že soud měl za to, že účastník řízení vystupující pod poř. č. 64 dovolání nepodal. Námitku, že Nejvyšší soud se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení nejednal, nebyla v ústavní stížnosti uplatněna.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Ústavní stížnost tedy jako specifický prostředek individuální právní ochrany slouží k ochraně ústavně zaručených práv a svobod navrhovatele, a proto aktivně legitimovaným subjektem tak může být jen taková osoba, která tvrdí, že rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její subjektivní veřejné právo. Takovou osobou zpravidla není ta osoba, jež nebyla účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů ad 2, 5, 6, 17, 20, 23 a 40 odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; ze stejného důvodu odmítl i ústavní stížnost stěžovatelky ad 29, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu.
III.c
Stěžovatelé J. Ch. (ad 7), D. Ch. (ad 8), Mgr. M. K. (ad 13), J. M. (ad 21), J. S. (ad 28), Ing. P. T. (ad 33), J. V. (ad 36) a J. V. (ad 37) napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010 čj. 18 Co 248/2009-807, kterým však o jimi podaném odvolání nebylo rozhodnuto. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl o odvolání pouze těch žalovaných, jimž byla rozsudkem nalézacího soudu uložena povinnost zaplatit žalobci částky vyšší než 2 000,- Kč. Ve vztahu ke jmenovaným stěžovatelům však bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím hranici 2 000,- Kč (poznámka pod čarou č. 1), a proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2009 čj. 18 Co 248/2009-756 (tj. jiným rozhodnutím než napadeným rozsudkem) jejich odvolání odmítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění (bod 10. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Toto usnesení odvolacího soudu však stěžovatelé nenapadli (nezahrnuli je do stížnostního žádání - petitu ústavní stížnosti) a ani z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by proti němu uplatnili relevantní argumenty. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže ho překročit, a proto se usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009 čj. 18 Co 248/2009-756 nemohl zabývat.
Pokud označení stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, čj. 18 Co 248/2009-807, byl jejich postup nesprávný (poznámka pod čarou č. 2), neboť odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání jiných účastníků řízení než jmenovaných stěžovatelů. Rozhodnutí, jímž nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelů, resp. rozhodnutí, jež se jich netýká, není schopno zasáhnout do jejich základních práv a svobod na ústavní úrovni a stěžovatelé se tak octli v postavení osob zjevně neoprávněných k napadení takového rozhodnutí.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů ad 7, 8, 13, 21, 28, 33, 36 a 37 směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
III.d
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Neumožňuje-li zákon podat proti rozhodnutí nalézacího soudu v bagatelní věci odvolání, nelze tento opravný prostředek považovat za řádný procesní prostředek ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dal v řadě svých rozhodnutí zřetelně najevo, že hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae a že jednostupňové soudnictví o bagatelních věcech nevybočuje z ústavních mezí (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelé J. Ch. (ad 7), D. Ch. (ad 8), Mgr. M. K. (ad 13), J. M. (ad 21), J. S. (ad 28), Ing. P. T. (ad 33), J. V. (ad 36) a J. V. (ad 37) tak neměli k dispozici žádný řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž bylo ve vztahu k nim rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši, jež nedosahovala hranici stanovenou zákonem. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani existence vadného poučení Obvodního soudu pro Prahu 5, který účastníkům řízení poskytl obecné poučení o tom, že proti jeho rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, aniž by rozlišil, že u některých účastníků řízení (žalovaných) je odvolání nepřípustné. Chybné poučení soudu však nemůže zvrátit důsledky objektivní nepřípustnosti odvolání, což tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelů bylo, resp. mělo být, nepochybně známo, neboť možnost podat odvolání v tzv. bagatelních věcech je v českém právním řádu vyloučena od 1. 1. 2000. Za takového stavu bylo z ústavně právního hlediska rozhodující, že jediným (a konečným) rozhodnutím o věci samé byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, který mohl být ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení napaden ústavní stížností.
Jak Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, označení stěžovatelé byli v řízení před nalézacím soudem zastoupeni právním zástupcem JUDr. V. V., kterému byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 doručen dne 21. 7. 2008 (č.l. 675 verte). Lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula dnem 22. 9. 2008 (pondělí), neboť ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 19. 5. 2011 (v případě ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. IV.ÚS 1973/10 dne 8. 7. 2010).
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů 7, 8, 13, 21, 28, 33, 36 a 37 směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.
III.e
Stěžovatelé ad 7, 8, 13, 21, 28, 33, 36 a 37 jsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti směřující pouze proti usnesení dovolacího soudu; stěžovatelé ad 1, 3, 4, 9 až 12, 14 až 16, 18, 19, 22, 24 až 27, 30 až 32, 34, 35, 38 a 39 jsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím soudů všech tří stupňů; stěžovatelka ad 29 je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu. Předložením speciálních plných mocí stěžovatelé doložili svoje řádné zastoupení pro řízení před Ústavním soudem; současně šlo o návrh, který byl podán včas a k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval přezkumem rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné, a to z hlediska tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431).
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., v souladu s ustanovením čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., podle kterého není dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud vyložil, proč se v souzené věci nejednalo o nerozlučné společenství žalovaných, a po zjištění, že dovolání směřovalo proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto vůči každému z žalovaných samostatně o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou hranici (bagatelity), dovolání odmítl jako nepřípustné. Závěr o nepřípustnosti dovolání tak nenasvědčoval přítomnosti prvku svévole či jinému excesu, který by byl schopen přivodit kasaci napadeného usnesení.
Ústavní soud tak považoval rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, zcela je respektoval a ústavní stížnost stěžovatelů ad 1, 3, 4, 7 až 16, 18, 19, 21, 22, 24 až 28, 30 až 39 směřující proti tomuto rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ad 1, 3, 4, 9 až 12, 14 až 16, 18, 19, 22, 24 až 27, 29 až 32, 34, 35, 38 a 39 a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost stěžovatelů byla opřena o ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.
Po prostudování připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a ústavní stížností napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že shora rozvedené procesní záruky byly dodrženy. Stěžovatelé se prostřednictvím svého zástupce JUDr. V. V. účastnili ústních jednání nalézacího a odvolacího soudu (dne 20. 2. 2008, 6. 5. 2008 a 10. 2. 2010), uplatnili svoje námitky, navrhovali důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovali na návrhy protistrany a čerpali opravné prostředky (č.l. 630, 666, 798). Nesouhlas stěžovatelů s rozdělením řízení Ústavní soud posoudil ve vztahu k namítanému porušení jejich ústavně zaručených procesních práv jako irelevantní.
Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup nalézacího a odvolacího soudu vedoucí k vydání napadených rozsudků nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Námitkami, které v tomto směru stěžovatelé vznesli, se soudy obou stupňů zabývaly, reagovaly na ně a svůj právní názor přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily. Městský soud v Praze po doplnění dokazování dohodou o vydání věci uzavřenou mezi Státním statkem hl. m. Prahy a právní předchůdkyní žalobce postavil najisto, že smlouva byla uzavřena platně, žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí a v předmětném sporu byl aktivně legitimován. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, skutková zjištění, právní závěry z nich vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné odvolací námitky stěžovatelů. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů, opakující argumenty již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv ve smyslu čl. 11 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů ad 1, 3, 4, 9 až 12, 14 až 16, 18, 19, 22, 24 až 27, 29 až 32, 34, 35, 38 a 39 odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-------------
1) J. Ch. a D. Ch., roz. M. vystupovali v řízení před obecnými soudy pod poř. č. 9 a č 45 a každému z nich byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 378,- Kč, Mgr. M. K. (poř. č. 34) a J. M. (poř. č. 41) částka 1 809,- Kč, J. S. (poř č. 60) a ing. P. T. (poř. č. 76) částka 1 748,- Kč, J. V. (poř. č. 82) a J. V. (poř. č. 84) částka 1 894,- Kč.
2) Stejně nesprávně postupovali i při podání ústavní stížnosti evid. pod sp. zn. IV.ÚS 1973/10.