ECLI:CZ:US:2023:4.US.1495.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1495/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 29 ICdo 23/2023-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 105 VSPH 648/2022-46 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. KSPH 81 ICm 1273/2022-17, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností Alia Trade, s. r. o., sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1 - Malá Strana, a TP Insolvence, v. o. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2018 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-470 byl zjištěn úpadek stěžovatelky a na její majetek byl prohlášen konkurz. Při přezkumném jednání dne 28. 3. 2019 byly popřeny pohledávky, jež do insolvenčního řízení přihlásila první vedlejší účastnice, která se následně žalobou domáhala určení pravosti přihlášených pohledávek v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 74 ICm 1148/2019. Do tohoto řízení podala stěžovatelka žalobu o hlavní intervenci, kterou se domáhala, aby soud určil, že právo popírat pohledávky přihlášené vlastníkem pohledávky do jejího insolvenčního řízení jí náleží, a současně, že právo popírat tyto pohledávky nenáleží insolvenčnímu správci. Krajský soud žalobu stěžovatelky napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že není-li stěžovatelka oprávněna podat incidenční žalobu o popření pohledávky, nemůže tento nedostatek procesního oprávnění obcházet prostřednictvím institutu hlavní intervence.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který je napadeným usnesením potvrdil jako věcně správné.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení právní otázky, zda je aktivně věcně legitimována k podání žaloby o hlavní intervenci, avšak jako nedůvodné je napadeným usnesením zamítl. V závěru odůvodnění zdůraznil, že dlužník v konkursu jako osoba, jejíž popěrné právo nemá vliv na zjištění pohledávky přihlášeného věřitele, není osobou oprávněnou k zahájení odporového sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky takového věřitele a tedy ani osobou oprávněnou do takového sporu intervenovat prostřednictvím institutu hlavní intervence podle §91a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky je právní závěr Nejvyššího soudu sporný, neboť v průběhu celého intervenčního řízení zůstaly stranou soudního přezkumu základní důvody, pro které byla intervenční žaloba podána. Jde konkrétně o stále běžící incidenční řízení a rovněž o výhrady stěžovatelky k vadám probíhajícího insolvenčního řízení a ke spornému zveřejňování (doručování) elektronických stejnopisů soudních rozhodnutí vydaných v průběhu předmětného insolvenčního řízení po datu 19. 9. 2018, kdy skončilo dvouleté přechodné období od účinnosti zák. č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že je po právu osobou, která si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami. Nejvyšší soud ponechal stranou skutečnosti a důkazy, kterými dokládá, že není v postavení dlužnice v konkursu po právu, neboť nebyly splněny podmínky pro vedení insolvenčního řízení. V hodnocení skutkových zjištění chybí určitá část skutečností, která byla stěžovatelkou od počátku tohoto řízení namítána, a soudy se jimi nezabývaly, aniž by dostatečným způsobem odůvodnily, z jakého důvodu tak učinily. Stěžovatelka je toho názoru, že popěrné právo není pouze institutem insolvenčního zákona, ale jde o právo vyjádřit se k tvrzením žalovaného v obecném slova smyslu. Stěžovatelka chápe právo popěrné jako právo naturální a připomíná, že se intervenční žalobou domáhá určení, že nedošlo k omezení jejího popěrného práva v důsledku "zmatečnostního" postupu krajského soudu v insolvenčním řízení.
6. Dále stěžovatelka namítá, že k projednání podaného odvolání nenařídil vrchní soud jednání, čímž porušil její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), neboť nepostupoval podle §214 odst. 3 o. s. ř. Dále stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, které uplatnila v průběhu intervenčního řízení. Opomenuté důkazy, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. nezabýval, zakládají podle ní nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Předmětem ústavněprávního přezkumu vykonávaného Ústavním soudem jsou, vedle materiálních a institucionálních záruk fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě, též základní práva, jejichž katalog je zakotven v Listině. Dále Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc k přezkumu rozhodnutí soudních orgánů (a orgánů veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat dohled či dozor.
10. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci jde toliko o výklad podústavního práva, který mu (až na výjimky) nepřísluší. Stěžovatelčiny námitky postrádají ústavněprávní rozměr. Text ústavní stížnosti je převážně rekapitulací jejího nesouhlasu s pohledávkou první vedlejší účastnice a opakovanými tvrzeními o vadách stále ještě probíhajícího insolvenčního řízení. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního nic vytknout. Soudy zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry soudů (např. ohledně charakteristiky žaloby o tzv. hlavní intervenci, k povaze řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky a k využití žaloby o tzv. hlavní intervenci ve sporu o určení pravosti pohledávky projednávané v insolvenčním řízení dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem - viz str. 4 až 7 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), z ústavního hlediska zpochybňoval.
11. Nelze přehlédnout, že vůči rozhodnutím obecných soudů je stěžovatelčina argumentace pouhou polemikou s jejich právními závěry a není v ní obsaženo nic, co by její věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje stejnou výtku, kterou uváděla již v dovolání, že se soudy nezabývaly důvodností intervenční žaloby a otázkou aktivní věcné legitimace. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, neboť závěry soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti akceptovatelné; nenesou znaky neústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad řádně vedeného řízení. Obecné soudy postupovaly v mezích plynoucích z příslušných procesních předpisů. Výklad a použití podústavního práva jsou neústavními tehdy, představují-li zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Je zjevné, že ve stěžovatelčině věci výklad §91a o. s. ř. podaný soudy není svévolný, nepostrádá rozumnou základnu, a proto nelze v postupu soudů spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu