ECLI:CZ:US:1999:4.US.15.99
sp. zn. IV. ÚS 15/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Z., proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 1998, čj. 12 To 616/98-90, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11.
1998, čj. 12 To 616/98-90, se v napadeném výroku zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jím byla
zamítnuta stěžovatelova žádost na náhradu cestovních nákladů
vynaložených dne 3. 9. 1998 ve výši 57,50 Kč, stěžovatel uvádí, že
tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to
rovněž práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obviněný musí mít
právo kdykoli se poradit se svým obhájcem, přičemž z hlediska
nároku na náhradu hotových výdajů není délka porady s klientem
podmíněna žádným časovým úsekem. Toto právo obviněného nesmí být
omezeno ekonomickými vlivy, např. nemožností obhájce hradit
z vlastních prostředků cestu za obviněným do vzdálené věznice. To,
že jde o obhajobu ustanoveného obhájce, nesmí být na újmu klienta,
jak by se stalo v případě, jestliže by soud nepřiznal obhájci
náhradu hotových výdajů v souvislosti s druhou a další poradou
obhájce s klientem ve věznici, nepřesáhne-li tato dobu jedné
hodiny. Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje, aby citované
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo v napadené části
zrušeno.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření ze
dne 10. 3. 1999, že v rozhodovací praxi obecných soudů ve výkladu
celé řady ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. skutečně nepanuje
shoda. Mimosoudní odměna advokátů je, jak stanovení ustanovení §6 advokátního tarifu, vázána výlučně na "úkon právní služby" a ty
jsou vypočteny v ustanovení §11 odst. 1, odst. 2 advokátního
tarifu. Přitom podle odst. 3 odměnu přiznat i za úkony, které jsou
odměnitelným úkonům nejbližší. Nárok na náhradu hotových výdajů,
který zahrnuje i ony sporné cestovní výdaje, je podmíněn především
účelností jejich vynaložení v souvislosti s poskytnutím právní
služby. Tento nárok se proto neváže k jakékoli právní službě, ale
pouze ke konkrétnímu úkonu právní služby s rozšířením na případy
uvedené v §14 odst. 2 advokátního tarifu. Není ničím
opodstatněno, aby tento nárok byl spojován s jinými nároky na
odměnu, zejména ne s "jinými" náklady advokáta, které jsou
zahrnuty podle §2 odst. 2 advokátního tarifu v přiznané odměně.
Konstruovat opak z výkladu pojmu právní služba a úkon právní
služby, o což stěžovatel usiluje, by znamenalo jednat v rozporu
s vyhláškou č. 177/1996 Sb. a otevřít cestu k bezbřehým požadavkům
úhrad hotových výdajů a jakoukoli službou advokáta, jejíž účelnost
by posuzoval výhradně advokát sám, nikoli právní předpis.
Z obsahu spisu 2 T 89/98 Okresního soudu v Jičíně Ústavní
soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové o stěžovatelově
stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10.
1998, čj. 2 T 98/98-82, rozhodl napadeným usnesením tak, že toto
usnesení v bodě II podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a), odst.
2 trestního řádu zrušil s tím, že stěžovateli se podle §151 odst.
2, 3 trestního řádu přiznává nárok na náhradu cestovních nákladů
v částce 57,50 Kč vynaložených na cestu z Jičína do Valdic
vykonanou za účelem návštěvy obviněného S. M. ve vazbě dne 1. 7.
1998, zatímco stěžovatelovu žádost na náhradu cestovních nákladů
vynaložených na cestu tamtéž dne 3. 9. 1998 ve výši 57,50 Kč
zamítl. Ze spisu je dále patrno, že stěžovatel byl ustanoven
obhájcem obžalovaného S. M. ex offo. V důvodech napadeného výroku
uvedl krajský soud, že stěžovatel cestu sice řádně vykonal,
protože však jeho porada s obžalovaným nepřesáhla jednu hodinu,
nelze ji považovat za některou z odměnitelných právních služeb
uvedených v §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Tarif totiž podmiňuje přiznání
náhrady hotových výdajů tím, že byly vynaloženy v souvislosti
s poskytnutím právní služby, porada kratší jednu hodinu však
tarifem uznanou právní službou není.
Podle ustanovení §13 odst. 1 citované vyhlášky náleží
advokátu náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní
a jiné poplatky, cestovní výdaje a další. O tom, že
v projednávané věci o takovou náhradu související s poskytnutím
právní služby jde, nelze míti pochyb, neboť stěžovatel navštívil
obviněného dne 3. 9. 1998 ve věznici ve Valdicích a měl s ním
poradu jako jeho ustanovený obhájce. To, že nejde o úkon právní
služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) citované
vyhlášky má svůj dopad pouze v tom, že stěžovateli za tento úkon
nenáleží odměna, nemůže však nic měnit na oprávněnosti
stěžovatelova nároku na náhradu hotových výdajů účelně
vynaložených na uskutečnění již konstatované cesty. O tom, že
v projednávané věci jde o účelně vynaložené výdaje, nikoli tedy
o výdaje vyplývající z "bezbřehosti" požadavků, může být
v projednávané věci stěží pochyb, neboť stěžovatel navštívil
obviněného ve vazební věznici celkem ve třech případech, z toho
v jednom případě v souvislosti s jeho výslechem. Jinými slovy,
poskytnutí právní služby mimo rámec vymezený ustanovením §11
citované vyhlášky nezakládá sice nárok na odměnu, je však důvodem
pro poskytnutí náhrady hotových výdajů ve smyslu již citovaného
ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky. Uváží-li se navíc povinnosti
plynoucí advokátu z ustanovení §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, lze stěží nesouhlasit s názorem stěžovatele, že
obviněný má právo kdykoli se poradit se svým obhájcem, což nesmí
být omezeno ani ekonomickými vlivy. Jakkoli tedy věc, pokud jde
o výši částky, jíž se týká, by mohla být považována za bagatelní,
posunuje ji do ústavně právní roviny mimo jiné i ta okolnost, že
takové nesprávné posouzení právního předpisu obecným soudy by ve
svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu ve
smyslu ustanovení §40 odst. 3 Listiny. Tím, že krajský soud
náhradu cestovních nákladů v uvedené výši stěžovateli nepřiznal,
odepřel mu tím právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36
odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v napadené části podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. března 1999