ECLI:CZ:US:2023:4.US.1505.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1505/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Radou, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 7 Tdo 313/2023-1181, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2022 č. j. 11 To 225/2022-1123 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. června 2022 č. j. 1 T 47/2020-1060, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku; za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Dále okresní soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené Janě B. (jedná se o pseudonym) částku 27 000 Kč, poškozenému Jiřímu P. (jedná se o pseudonym) částku 85 000 Kč, poškozené Jitce P. (jedná se o pseudonym) částku 23 000 Kč a poškozené Anně B. (jedná se o pseudonym) částku 27 000 Kč, této poškozené s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 6. 2020 do zaplacení (přičemž jde o částky snížené o náhrady, které stěžovatel v celkové výši 248 000 Kč poškozeným již poskytl), a podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozené Jiřího P. a Annu B. odkázal se zbytkem jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že od jara 2008 do 7. 2. 2018 s výjimkou asi půlročního období po 1. 12. 2008 (po vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku) v domě č. p. X v X, kde bydlel s manželkou Janou B., jejími dětmi Jiřím P. a Jitkou P. a společnou dcerou Annou B., tyto poškozené dlouhodobě prakticky denně psychicky a fyzicky týral, způsoboval jim různá zranění, avšak poškození ze strachu ze stěžovatele nevyhledali lékařské ošetření, případně v jeho průběhu zamlčeli skutečnou příčinu těchto zranění, a dále některým z nich vznikla újma na psychickém zdraví. Stěžovatel podle zjištění okresního soudu v roce 2015 donutil Jiřího P. odejít z domu, v roce 2016 Jitku P. vyhnal z domu a Jana B. v důsledku jeho jednání odešla dne 7. 2. 2018 ze společné domácnosti.
3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil podle §198 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatele podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výrokům rozsudku okresního soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy a v těchto výrocích zrušil také rozsudek okresního soudu. Podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů o výši trestu jsou zatížena libovůlí, čímž odporují judikatuře Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)]. Podle stěžovatele okresní soud a krajský soud pochybily tím, že při stanovení výše trestu v jeho neprospěch přihlížely k předchozímu odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. 12 T 75/2008, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2009, jímž byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Ohledně tohoto odsouzení nastal účinek, že se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen, a proto mu nelze přičítat přitěžující okolnost podle §42 písm. q) trestního zákoníku.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud k odvolání státního zástupce uložil trest jako nepodmíněný, přičemž zdůraznil jeho sklony k páchání úmyslné trestné činnosti specifického charakteru, které lze odvodit od jeho předchozího odsouzení. Nejvyšší soud se však omezil na konstatování, že krajský soud sice svoji úvahu formuloval nepřesně, a neshledal důvod pro zrušení jeho rozsudku v odpovídajícím rozsahu. Podle stěžovatele nelze uvažovat o pouhé nevhodnosti formulace, vedla-li ke zbavení jeho osobní svobody. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatel, porušil v jeho neprospěch §106 trestního zákoníku, a to s neudržitelným vysvětlením, že "ani dřívější (dnes již zahlazené) odsouzení obžalovaného, ani probíhající trestní řízení v této věci nepřinesly změnu v chování obžalovaného, který se zjevně neponaučil a nelze u něho uzavřít, že by bez výkonu uloženého trestu v budoucnu vedl řádný život". Krajský soud tudíž odkázal na předchozí zahlazené odsouzení stěžovatele, čímž přisvědčil konstatování okresního soudu, že k jeho předchozímu odsouzení nemohl přihlížet jako k přitěžující okolnosti, avšak přihlížel, že skutek, za který byl v minulosti odsouzen, stěžovatel spáchal. To bylo hodnoceno v souvislosti s vymezením jeho morálně charakterového profilu. Okresní soud ve svém odůvodnění rozhodnutí tučně zvýraznil a podtrhl slovo "spáchal".
7. Stěžovatel označuje postup obecných soudů za neústavní z důvodu, že při ukládání trestu bylo přihlíženo k jeho předchozímu odsouzení, které bylo zahlazeno, což vedlo k tomu, že byl zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). K tomu stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323). Celé trestní řízení proto stěžovatel považuje za neústavní a současně uvádí, že řízení nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, a proto jsou rozhodnutí soudů nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z ústavněprávního hlediska lze pouze posoudit, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového posouzení se zjistí z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
12. Stěžovatel obrací pozornost k výrokům obecných soudů o výši trestu a způsobu jeho výkonu. K těmto stěžovatelovým výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, když by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Takové pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou dodržována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
13. V posuzované věci byl nepodmíněný trest odnětí svobody na tři léta stěžovateli uložen ve výměře spadající do zákonné trestní sazby stanovené v §198 odst. 2 trestního zákoníku v rozpětí od dvou let do osmi let. Nejvyšší soud výstižně poukázal na to, že krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve výměře nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, čímž bylo vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit v jeho prospěch, mimo jiné i to, že poškozeným poskytl částečnou peněžní satisfakci a že od spáchání činu uplynula delší doba, přičemž nepodmíněnost trestu odnětí svobody je odůvodněna závažnými okolnostmi případu a hlubším sklonem stěžovatele k jednání spočívajícímu v týrání jiných osob.
14. Posuzovaná věc není souměřitelná s věcí, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, v níž šlo o ukládání trestní sankce dosud netrestané matce nezletilých dětí za skutek nesoucí znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku za situace, kdy pobyt obviněné ve věznici mohl mít negativní trvalé následky pro další dvě nezletilé děti, které k obviněné měly pozitivní vztah, přičemž soud ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody nezohlednil všechny skutečnosti. Ve stěžovatelově věci však o uložení trestu zasahujícího - pro svoji extrémní přísnost a zjevnou nespravedlivost - do jeho základních práv a svobod nemůže být řeči.
15. K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily zákonnou fikci neodsouzení podle §106 trestního zákoníku, je nutné zdůraznit, že kasace napadených rozhodnutí by - se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným soudy, která nejsou v ústavní stížnosti předmětem oponentury - zjevně nemohla vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu výsledku.
16. Není pochyb, že v případě uplatnění tzv. fikce neodsouzení, tj. za situace, kdy se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, soud nesmí brát tuto skutečnost v úvahu a při výměře trestu je jeho povinností postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Je však povinností soudu zhodnotit všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí nikterak dotčeny. Spáchal-li stěžovatel v minulosti opakovaně trestný čin, byly soudy povinny po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, a to v rovině zjištění jeho postoje ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem či sklonů k páchání trestné činnosti, stejně jako zohlednit stupeň a povahu mravního narušení pachatele, možnosti jeho nápravy apod. [srov. Púry, F. §42 (Přitěžující okolnosti.) In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 571]. Zahlazení odsouzení nebrání soudu v tom, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel mimo jiné i ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin (či trestné činy), zejména jde-li o činy stejného či podobného typu jako ty, za něž mu byl nyní ukládán trest, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 972/2011 nebo ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 8 Tdo 766/2017).
17. Obecné soudy tudíž nepochybily, vyvodily-li z předchozího odsouzení stěžovatele (byť okresní soud a krajský soud s určitými formulačními nepřesnostmi, které však ústavněprávně souladným způsobem napravil Nejvyšší soud) odpovídající závěry o jeho postojích k hodnotám chráněným trestním zákoníkem, stejně jako o jeho sklonech k jejich opakovanému nerespektování, a to přesto, že se v současnosti na něho hledí, jako by odsouzen nebyl.
18. Obecné soudy se nezpronevěřily zásadám pro ukládání trestu uvedeným v §39 až 42 trestního zákoníku ani stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu (nálezům sp. zn. III. ÚS 271/96 a sp. zn. II. ÚS 715/04), neboť - hodnoceno z výše uvedených hledisek - nevybočily z mezí daných jim zákonem a nezatížily svá rozhodnutí libovůlí.
19. Krajský soud nepochybil zpřísněním trestu, který uložil jako nepodmíněný, tj. znamenající okamžitou ztrátu osobní svobody stěžovatele. Zákaz překvapivých rozhodnutí [srov. kupř. nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)] neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [srov. nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Vyplývá z něj však, že účastníci řízení musejí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevymezil, jaké argumenty nemohl vzhledem k postupu krajského soudu uplatnit, čímž mu bylo odepřeno právo být slyšen před soudem a právo vyjádřit se ke své věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Přestože rozhodnutí krajského soudu zhoršilo postavení stěžovatele, za dané situace nemohlo být jakkoli neočekávané či překvapivé.
20. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem nižších soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak s výjimkou vad adhezních výroků ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
21. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, vyslovených v judikatuře Ústavního soudu.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu