ECLI:CZ:US:2011:4.US.1506.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1506/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009 č. j. 25 Co 121/2009-30 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010 č. j. 20 Cdo 443/2010-64 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejném moci s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Porušení těchto základních práv spatřovala stěžovatelka v tom, že ve věci rozhodoval v prvním stupni místně nepříslušný soud a odvolací soud jeho usnesení potvrdil, aniž by se zabýval stěžovatelčinými námitkami a navrženými důkazy. Odvolací soud se při hodnocení místní příslušnosti soudu opřel o údaje z centrálního registru obyvatel a doručenky, jimiž mělo být prokázáno, že se jeden z povinných v obvodu Praha 3 zdržoval. Z těchto doručenek však podle stěžovatelky místní příslušnost soudu prvního stupně nemohla bez dalšího vyplynout, neboť tento povinný se jmenuje stejně jako jeho otec, který za něj zásilky přebírá.
Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že výkladem ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1.7.2009, nepřípustně a restriktivně upřel stěžovatelce možnost podat dovolání. Podle názoru stěžovatelky nelze omezení přípustnosti dovolání týkající se rozhodnutí vydaných při výkonu rozhodnutí vztahovat i na rozhodnutí vydaná v řízení exekučním.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Napadená rozhodnutí však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, se Ústavní soud mohl zabývat pouze pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti). Ústavní soud však - poté, co toto usnesení přezkoumal - konstatuje, že nemůže mít žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Na nepřípustnosti dovolání v tomto ohledu nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, jež nereflektovalo změnu právní úpravy.
Ačkoliv bylo ve věci podáno dovolání ex lege nepřípustné, jež za běžných okolností není způsobilé vyvolat následky předvídané ustanovením §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a od doručení usnesení odvolacího soudu do podání ústavní stížnosti uběhlo více než 60 dní (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), není ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze podána opožděně. Nesprávné poučení obsažené v napadeném usnesení totiž sice nemůže založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně jej nelze stěžovatelce klást k tíži. Jestliže tak stěžovatelka v dobré víře ve správnost poučení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu odvolacího jako opožděnou; v takovém případě by se totiž v součinnosti s Městským soudem v Praze dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelky. Ústavní soud tudíž považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutím soudů nalézacího i odvolacího (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 323/07, Sb. n. u., sv. 51, str. 627).
Byť byla ústavní stížnost proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze návrhem včas podaným, zůstala návrhem zjevně neopodstatněným. Městský soud v Praze opřel svůj závěr o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 o údaje z Centrální evidence obyvatel a o skutečnost, že si jeden z povinných na adrese v evidenci uvedené převzal obsílku k jednání. Napadené rozhodnutí, jež je projevem nezávislého soudního rozhodování, bylo opřeno o ústavně konformní výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu, a Ústavní soud proto vůči němu nemůže mít žádných ústavněprávních výtek.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že Městský soud v Praze dospěl ve více různých senátech ohledně téže právní otázky k odlišným názorům, zde Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil (usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. V dané věci je navíc třeba upozornit na rozdílné skutkové okolnosti, které mohou u jednotlivých konkrétních případů doručování vyjít najevo; zatímco v tomto řízení bylo (ústavně konformně) prokázáno, že se jeden z povinných v městském obvodu Praha 3 v době zahájení řízení zdržoval, v dalších řízeních tomu tak být nemuselo.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově takřka totožné věci již jiný stěžovatelčin návrh odmítl (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1527/10).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu