ECLI:CZ:US:2005:4.US.153.05
sp. zn. IV. ÚS 153/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. 8. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Michalem Zákravským, advokátem se sídlem v Šumperku, Langrova 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 13 Ul 1/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Stěžovatel se domníval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 13 Nc 1166/96 nebylo respektováno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
Ústavní soud shledal, že stěžovatel nebyl při podání ústavní stížnosti zastoupen advokátem. Tato vada byla k výzvě Ústavního soudu odstraněna přípisem ze dne 26. 4. 2005, jehož prostřednictvím byla Ústavnímu soudu zaslána ústavní stížnost sepsaná advokátem společně s plnou mocí k zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud tedy mohl konstatovat, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 13 Nc 1166/96, z nějž vyplynulo následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86-42, byla omezena způsobilost stěžovatele k právním úkonům, a to tak, že je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, vyjma právních úkonů v oblasti pracovněprávní. Dne 25. 8. 1994 zahájil Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. P 335/98 řízení o změně tohoto omezení, resp. o úplném zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům. Dne 5. 9. 1994 zaslal stěžovatel soudu přípis, jenž byl okresním soudem kvalifikován jako návrh na zahájení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. Nc 1565/86, načež došlo dne 24. 7. 1996 k jeho vyčlenění pod samostatnou spisovou značku.
Následně byl návrh na obnovu řízení usnesením okresního soudu ze dne 25. 7. 1996, č. j. 13 Nc 1166/96-5, zamítnut pro opožděnost. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 1. 4. 1997, č. j. 40 Co 882/96-35, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu projednání. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil nutností učinit závěr o procesní způsobilosti stěžovatele, jemuž by v případě nedostatku této způsobilosti musel být ustanoven opatrovník, a dále nezbytností odstranit vady návrhu na zahájení řízení, neboť dokud se tak nestane, není možné rozhodnout ve věci samé. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel i jeho manželka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, č. j. 2 Cdon 1648/97-101, z důvodu subjektivní nepřípustnosti odmítnuto.
Okresní soud posléze usnesením ze dne 9. 4. 2001, č. j. 13 Nc 1166/96-128, ustanovil opatrovníkem stěžovatele obec Bohuslavice. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, přičemž požádal o ustanovení zástupce. Okresní soud žádosti o ustanovení zástupce vyhověl usnesením ze dne 29. 5. 2001, č. j. 13 Nc 1166/96-146, jímž stěžovateli určil jako zástupce Mgr. P. F. Součástí odvolání byly rovněž námitky podjatosti vůči všem soudcům okresního a krajského soudu a návrh na delegaci. Krajský soud opakovaně ve dnech 31. 8. 2001, 28. 12. 2001, 31. 5. 2002 a 26. 6. 2003 vrátil okresnímu soudu spis bez věcného vyřízení, neboť vady odvolacího návrhu bránily jeho věcnému projednání, resp. bylo třeba doplnit předkládaný spisový materiál. Okresní soud usnesením ze dne 21. 12. 2004, č. j. 13 Nc 1166/96-230, nařídil vyšetření stěžovatele ve zdravotnickém zařízení, proti čemuž se tento odvolal. Poté byl stěžovatel okresním soudem vyzván k odstranění vad odvolacího návrhu.
Stěžovatel následně podal stížnost na průtahy v řízení, jež byla předsedou okresního soudu vyřízena dne 30. 12. 2004 s tím, že k průtahům v řízení nedochází. Dne 11. 1. 2005 učinil stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, v níž žádal, aby okresnímu soudu byla určena lhůta sedmi dnů ke spojení řízení vedeného pod sp. zn. 13 Nc 1166/96 s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. P 335/98 a zároveň lhůta třiceti dnů k tomu, aby ve věci bylo nařízeno první ústní jednání.
Krajský soud rozhodnutím ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 13 Ul 1/2005, návrh na určení lhůty zamítl, když připustil, že ve věci sice dosud nebylo nařízeno ani první jednání, nicméně má za to, že příčinou tohoto stavu nebyla nečinnost okresního soudu, nýbrž četnost rozličných podání stěžovatele ve věci, jimiž se musely obecné soudy jednotlivých stupňů zabývat. Dále krajský soud upozornil na skutečnost, že o spojení věcí vedených u téhož soudu rozhoduje soudce na základě své úvahy a v tomto směru mu nelze nic přikázat, přičemž v nespojení věci nelze spatřovat průtahy v řízení. Na závěr krajský soud konstatoval, že ani za současného stavu ještě nenastala doba pro nařízení jednání, když podání stěžovatele neobsahuje zákonem stanovené náležitosti řádného návrhu.
Okresní soud poté usnesením ze dne 5. 4. 2005, č. j. 13 Nc 1166/96-239, vyzval právní zástupkyni stěžovatele, aby odstranila vady návrhu na zahájení řízení ze dne 5. 9. 1994, což tato učinila přípisem ze dne 29. 4. 2005. Dne 10. 5. 2005 byl pak předmětný spis zapůjčen Ústavnímu soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti.
II.
Rozhodnutí krajského soudu ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 13 Ul 1/2005, jímž byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž uvedl, že napadené usnesení považuje za zcela zmatečné, nepřezkoumatelné, nicotné, provedené vyloučenými soudci a neveřejně. Dále vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy tím, že po dobu dvanácti let nenařídily ve věci jednání a meritorně nerozhodly, porušily jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil výkon napadeného rozhodnutí krajského soudu a následně jej zrušil.
III.
Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí a dále konstatoval, že dle jeho názoru k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, jelikož za situace neexistence řádné žaloby ve věci samé není nařízení lhůty pro ústní jednání přípustné. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí krajského soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), Ústavní soud však nemohl přisvědčit žádné z jeho námitek, které vůči tomuto rozhodnutí vznesl, a sám nezjistil nic, co by ve vztahu k tomuto rozhodnutí svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Napadené rozhodnutí krajského soudu nelze v žádném případě označit za zmatečné a nepřezkoumatelné, jak to ve své ústavní stížnosti učinil stěžovatel, naopak je z něj zcela zřejmé, jak soud rozhodl a jaké důvody jej k tomuto rozhodnutí vedly. Rozhodnutí je správné rovněž po věcné stránce, a to v tom smyslu, že ve věci nemůže být nařízeno jednání, jestliže nebyly odstraněny vady návrhu na zahájení řízení, a že nelze soudci přikázat spojení věci.
Pokud jde o námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, ani v tomto ohledu nelze dát stěžovateli za pravdu. Stěžovatel sice v předchozím průběhu řízení vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům krajského soudu, nicméně přes výzvy okresního soudu své podání dostatečně nekonkretizoval, dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu k němu tedy soud nepřihlížel. Nutno podotknout, že ani ve své ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, z jakých důvodů by měl být soudce z projednávání a rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyloučen.
Rovněž projednání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu bez nařízení ústního jednání nelze považovat za neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na znění čl. 38 odst. 2 Listiny a článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky, z nichž plyne možnost existence zákonných výjimek ze zásady veřejnosti soudního jednání. Za takovou výjimku lze považovat i ustanovení §174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích, jež stanoví, že "soud rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn". Rozhodování bez nařízení jednání je přitom plně odůvodněno potřebou vydat rozhodnutí o návrhu v zákonem stanovené lhůtě, neboť jen tak lze zajistit efektivitu tohoto procesního prostředku při ochraně účastníků řízení před neodůvodněnými průtahy.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v řízení dochází ke značným průtahům, když za dvanáct (správně jedenáct) let nebylo ve věci nařízeno první ústní jednání. I v této souvislosti byl Ústavní soud nucen považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť s ohledem na svou vázanost petitem návrhu by nemohl případný protiústavní stav napravit, když zrušením věcně správného rozhodnutí krajského soudu, jak jej navrhuje stěžovatel, by k odstranění průtahů v řízení nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nehledě na to, že odložit vykonatelnost tohoto rozhodnutí je pojmově vyloučeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu