ECLI:CZ:US:2014:4.US.1540.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1540/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Družstva Pasáž se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín I, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice 29, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014 sp. zn. 9 Co 1489/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, jímž se rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. září 2013 č. j. 19 C 36/2012-69 v odvoláním napadeném výroku II., podle nějž je stěžovatel povinen zaplatit žalobci - Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Děčín (dále též "OSBD") úrok z prodlení v částce 5 324 Kč potvrzuje a ve výroku IV. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 16 704,87 Kč. Stěžovatel byl dále zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozhodnutím ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 35 Co 76/2008, vydaným na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, uložil OSBD, aby stěžovateli nahradilo náklady řízení před okresním soudem ve výši 109 245 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že náklady řízení činily 218 490 Kč, ale za použití §150 o. s. ř. stěžovateli přiznal pouze polovinu této náhrady. Částka 108 245 Kč stěžovateli byla poukázána dne 11. 11. 2010.
Stěžovatel s aplikací §150 o. s. ř. nesouhlasil a podal další ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 vyhověl s tím, že aplikace §150 o. s. ř. v tomto případě neodpovídá jeho judikatuře. Navazujícím usnesením krajského soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 35Co 76/2008 byla stěžovateli přisouzena náhrada nákladů řízení ve výši 218 490 Kč. Dne 6. 11. 2012 OSBD stěžovateli poukázalo zbývající částku 101 888 Kč (včetně odvolacích nákladů).
OSBD po doručení (zrušovacího) nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012 požádalo stěžovatele o vrácení dosud zaplacené částky a podalo žalobu, jíž se jejího zaplacení domáhalo. Protože mu následně rozhodnutím krajského soudu ze dne 18. 9. 2012 byla uložena povinnost zaplatit celou náhradu nákladů, doplatilo částku 101 888 Kč a žalobu omezilo jen na zaplacení úroků z prodlení za dobu, kdy stěžovatel žalovanou částku držel do doby vykonatelnosti konečného usnesení o náhradě nákladů řízení. Civilní soudy žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověly, tj. jen pokud jde o povinnost stěžovatele zaplatit úroky z prodlení, a žalobce dále zavázaly k povinnosti uhradit stěžovateli náklady řízení ve shora uvedené částce.
Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí. Je přesvědčen, že mu nárok na zaplacení nákladů řízení vznikl již rozhodnutím krajského soudu ze dne 25. 8. 2008, neboť s ohledem na plný úspěch ve sporu mu měla být již tímto rozsudkem přiznána plná výše nákladů řízení. Bylo mu však přisouzeno méně a trvalo 4 roky, než se mu podařilo docílit nápravy. Za této situace nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, pokud v mezidobí držel nižší částku.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Podstatou sporu v dané věci bylo, zda v období, kdy stěžovatel držel částku 108 245 Kč zaslanou mu žalovaným jako náklady řízení, aniž o povinnosti k úhradě nákladů bylo s ohledem na zrušující nález Ústavního soudu civilními soudy pravomocně rozhodnuto, došlo k jeho bezdůvodnému obohacení.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda v konkrétní projednávané věci došlo na straně stěžovatele k bezdůvodnému obohacení spočívajícímu v úroku z prodlení v částce 5 324 Kč.
Zdrženlivý přístup Ústavního soudu je pak namístě, zejména pokud napadeným usnesením bylo rozhodnuto ohledně tzv. "bagatelní" částky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04), neboť tato částka - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud své rozhodnutí včetně výroku o nákladech řízení patřičně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Okolnost, že se stěžovatel s konkluzemi soudu neztotožňuje, protože podle jeho názoru se na základě zrušujícího nálezu Ústavního soudu dalo "předpokládat", že stěžovatel bude v dalším řízení úspěšný a předmětná částka mu bude nakonec přisouzena, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu