ECLI:CZ:US:2007:4.US.1544.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1544/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. J. Š., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D. advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky o výsledcích výpočtu regulačních mechanismů za 1. a 2. čtvrtletí ze dne 21. 3. 2007, spojenou s návrhem na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí - písemně podané informace Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "VZP") o výsledcích výpočtu regulačních mechanismů za 1. a 2. čtvrtletí ze dne 31. 2. 2007 (správně ze dne 21. 3. 2007), neboť podle jejího názoru byla napadeným "rozhodnutím" porušena svoboda podnikání zaručená ústavním pořádkem, konkrétně právo podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 550/2005 Sb.")
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že "rozhodnutím" ze dne 21. 3. 2007 VZP informovala stěžovatelku o výsledku výpočtu regulačních machismů (RM) za 1. a 2.čtvrtletí 2006, v návaznosti na vyhlášku č. 550/2005 Sb. Stěžovatelka vznesla podáním ze dne 10. 4. 2007 proti regulační srážce námitku. VZP dopisem ze dne 26. 4. 2007 stěžovatelce sdělila, že podané námitce nelze vyhovět. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že "rozhodnutí" VZP je rozhodnutím konečným, nelze se proti němu odvolat, ani podat jiný opravný prostředek. Zároveň lze podle názoru stěžovatelky "rozhodnutí" VZP považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť zdravotní pojišťovny jsou oprávněny autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
V posuzované věci je napadeno "rozhodnutí" zdravotní pojišťovny o provedení regulační srážky, kterou tato pojišťovna provedla podle vyhlášky č. 550/2006 Sb. a v souladu s dodatkem ke Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče č. K1914001 pro praktické lékaře a praktické lékaře pro děti a dorost, uzavřeným mezi stěžovatelkou a zdravotní pojišťovnou.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že toto "rozhodnutí" má povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Podle názoru Ústavního soudu nemá VZP ve vztahu se stěžovatelkou postavení orgánu veřejné moci, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech právnických a fyzických osob. Takové postavení má zdravotní pojišťovna pouze ve vztahu k pojištěnci a k zaměstnavateli; to lze vyvodit z ustanovení §53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), podle něhož se na rozhodování ve věcech přirážek k pojistnému, pokut (srov. §44 tohoto zákona) a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se však jedná o vztah mezi stranami, založený smlouvou. Rozhodnutí zdravotní pojišťovny, že nebude poskytnuta celá druhou smluvní stranou (stěžovatelkou) účtovaná úhrada za plnění touto smlouvou sjednané, pak nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jde o stanovisko smluvní strany, že z vymezených důvodů nebude podle smlouvy plnit.
Podle názoru Ústavního soudu rovněž nelze považovat napadené "rozhodnutí" za konečné. Vzhledem k tomu, že napadené "rozhodnutí" nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, kde by přicházel v úvahu soudní přezkum ve správním soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, pak lze dovodit, že ochrana právního vztahu mez zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením podléhá soudní jurisdikci. Pokud má smluvní strana pochybnosti o tom, zda druhá smluvní strana plnila v souladu se smlouvou (případně v hranicích daných omezením smluvní volnosti), může se domáhat u nezávislého orgánu - soudu, aby v její věci rozhodl (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 247/98 ze dne 27. 1. 1999 publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, usnesení č. 6).
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ve vztahu k návrhu na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb. z ustálené judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona o Ústavním soudu], tento návrh sdílí procesně její osud. Jinými slovy, není zde právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu §74 citovaného zákona (srov. kupř. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22).
Vzhledem k uvedenému byly proto ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb. odmítnuty [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu