ECLI:CZ:US:2006:4.US.157.05
sp. zn. IV. ÚS 157/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) RNDr. J. B. a 2) RNDr. M. B., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 1, Národní 43, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, čj. 28 Cdo 1262/2004-239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 19 Co 495, 496/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2005 se RNDr. J. B. a RNDr. M. B. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná rozhodnutí obecných soudů.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že v roce 1992 byla stěžovatelům jako právním nástupcům JUDr. PhDr. R. B., který byl synovcem původního vlastníka JUDr. R. S., vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ideální polovina nemovitostí v Praze-město, k.ú. Malá Strana, tj. domu č.p. 174 a parcely p.č. 577. Vlastníky druhé id. poloviny nemovitostí se stěžovatelé stali na základě kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1993.
Druhým synovcem původního vlastníka JUDr. R. S. byl J. S., státní občan České republiky žijící mimo území republiky. Oprávněnou osobou se stal v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a nálezem č. 2/1997 Sb., jímž byla otevřena možnost uplatnit nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. osobám nesplňujícím podmínku trvalého pobytu na území ČSFR. Vůči stěžovatelům se postupem podle §5 odst. 5 citovaného zákona, dle něhož "Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.", domáhal nahrazení projevu jejich vůle k uzavření dohody o vydání věci, dle které by žalovaní, z nichž každý je vlastníkem ideální jedné poloviny sporných nemovitostí, vydali žalobci každý ideální jednu osminu těchto nemovitostí. V průběhu řízení žalobce J. S. zemřel a na jeho místo do řízení vstoupil jeho syn J. S.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, čj. 25 C 132/97-172, spolu s usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. 25 C 132/97-181, žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinni uspokojit nárok tzv. "pominuté oprávněné osoby", tj. žalobce, ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a to každý jednou ideální osminou. Tímto rozhodnutím obvodní soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, dle něhož v dané věci pravomocný rozsudek v předcházející věci sp. zn. 25 C 186/95 netvořil pro projednávaný spor překážku věci rozsouzené.
Městský soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně a rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, čj. 19 Co 495,496/2003-219, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V reakci na námitku žalovaných týkající se věci pravomocně rozsouzené odkázal na své usnesení v této věci ze dne 5. 9. 2001, čj. 18 Co 371/2001-75, podle kterého pravomocný rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95, překážku rei iudicatae netvoří.
V dovolání k Nejvyššímu soudu stěžovatelé namítli, že vlastnické právo k předmětu sporu nabyli v dobré víře a takto nabyté vlastnické právo nemůže být odňato. Poukázali na §71 odst. 4 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl zrušen právní předpis, nemohou mít retroaktivní platnost. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95, byla daná věc pravomocně rozsouzena, a pokud tedy nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. nemá retroaktivní povahu, brání projednání totožného sporu překážka res iudicata. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1262/2004-239, dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že všechny vznesené námitky směřují v podstatě proti právnímu závěru obsaženému ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 18 Co 371/01-75, podle kterého dalšímu projednání předmětné věci nebrání překážka věci rozsouzené, a specifikoval důvody svého rozhodnutí.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 132/97, Městským soudem v Praze pod sp. zn. 18 Co 371/01, 19 Co 495, 496/2003 a v řízení vedeném před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 1262/2004 byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění uvedli především již dříve uplatněné argumenty týkající se překážky rei iudicatae. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, které ve svých důsledcích popírají čl. 11 Listiny, když jim odnímají legálně a v souladu s tehdejšími právními předpisy nabytý majetek, a to pouze a jenom retroaktivní aplikací nálezu č. 2/1997 Sb. Znovu poukázali na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož "... práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena." a z něj dovodili závěr, že nález č. 2/1997 Sb. nemohl nijak změnit právní vztahy vzniklé za platnosti zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před účinností citovaného nálezu. Pokud tedy soudy rozhodovaly o věci, o které již bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. 25 C 186/95, rozhodovaly ve věci již rozhodnuté. Stěžovatelé podrobněji specifikovali svůj právní názor ohledně důsledků vyplývajících z nálezu č. 2/1997 Sb. a uvedli, že Ústavní soud není zákonodárným sborem, a proto nemohl svým rozhodnutím jednou již prekludovaný nárok (tj. na uplatnění práva na vydání věci oprávněnou osobou) obnovit nebo založit, neboť objektivní propadná lhůta skončila dnem 1. 4. 1992. K obnovení nároku mohlo dojít pouze na základě nově vydaného zákona, který ovšem vydán nebyl. Stěžovatelé dále citovali z odlišných stanovisek soudců Zdeňka Kesslera a Vlastimila Ševčíka k nálezu č. 2/1997 Sb. a vyjádřili názor, že argumentace pojmem "rizikové vlastnictví" tak, jak ji použily obecné soudy i odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb., je zcela nepřípadná, neboť de facto diferencuje druhy vlastnictví a jeho odlišnou kvalitu, což zákon nezná. Závěrem stěžovatelé shrnuli, že aplikací zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu č. 2/1997 Sb., učiněnou v rozporu s §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny, pozbyli vlastnické právo nabyté v dobré víře a v souladu se zákonem, resp. byli vyvlastněni, aniž k tomu byl splněn byť jediný zákonný předpoklad, tj. zákon (nikoliv nález Ústavního soudu), veřejný zájem či náhrada. Současně vyjádřili přesvědčení, že postupem obecných soudů, před nimiž řízení trvalo téměř 8 let, bylo porušeno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro případ, že by senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, pak navrhli předložit otázku ústavnosti a retroaktivity nálezu č. 2/1997 Sb. k posouzení plénu dle §11 odst. 2 písm. e) (správně dle §23 ) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 132/97 a 25 C 186/95, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení článku 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek nezakládá samostatné veřejné základní právo a tudíž se ho nelze dovolávat přímo. Stěžovatelé v tomto směru žádnou samostatnou ústavněprávní argumentaci ani neuvedli.
Stěžovatelé si v podstatě stěžují na to, že bylo zasaženo do jejich práva na pokojné užívání majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, jež zní:
"(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.",
a současně též v článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, na který bude dále odkazováno a který zní:
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
V případě stěžovatelů je evidentní, že pokud v důsledku rozhodnutí obecných soudů museli vydat každý ideální jednu osminu nemovitostí, došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, tj. ke "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1. k Úmluvě, a to dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2003, čj. 25 C 132/97-172, spolu s usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. 25 C 132/97-181. Ústavní soud tedy musí zkoumat oprávněnost tohoto zásahu se zřetelem k požadavkům článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl.].
Úvodem nutno předeslat, že pokud jde o soulad restitučního zákonodárství České republiky s Úmluvou, Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny.
Ke zbavení stěžovatelů jejich majetku došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jež ve svém ustanovení §5 odst. 5 umožňuje tzv. opomenutým oprávněným osobám uplatňovat své nároky vůči těm oprávněným osobám, jimž byla věc vydána, a tak ve svém důsledku tyto osoby připravit o majetek, s nímž disponují. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Otázkou ústavnosti této právní úpravy se již Ústavní soud zabýval v nálezu č. 2/1997 Sb. Podstatná část argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti je fakticky vyjádřením souhlasného stanoviska s odlišnými názory soudců Zdeňka Kesslera, Vladimíra Paula, Vlastimila Ševčíka a Pavla Varvařovského k citovanému nálezu. Čtvrtý senát Ústavního soudu ovšem nedospěl k názoru, jež by byl od citovaného nálezu odlišný, pročež neměl žádný důvod ani zákonný prostor předložit dle stěžovatelů spornou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu; z toho důvodu může na uvedený nález odkázat, aniž by považoval za účelné k argumentaci stěžovatele v daném směru dále se podrobněji vyjadřovat či s ní polemizovat.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice, viz výše citovaný rozsudek ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. Současně však Evropský soud vyslovil názor (viz odst. 58 a násl cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelé vydáním předmětných nemovitostí byli nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci. Dle názoru Ústavního soudu je v projednávané cause významné, že obě oprávněné osoby, tj. R. B., stejně jako J. S., byly synovci původního vlastníka JUDr. R. S. a tedy měly k němu rovnocenný příbuzenský vztah. Za situace, kdy Ústavním soudem byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území republiky (nález č. 16/1994 Sb.), pak lze považovat za spravedlivé, že za okolností daného případu žádná z oprávněných osob nebyla znevýhodněna, pokud jde o podíl na restituovaném majetku.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelé nebyli nuceni v důsledku ústavní stížností napadených rozsudků snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě; z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
V části VII. ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že toto právo je paralelně zakotveno i v čl. 38 odst. 2 Listiny jako právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Nemůže se tedy jednat o jakékoliv průtahy, ale o průtahy zbytečné, přičemž tato zbytečnost musí být přičitatelná orgánu veřejné moci, který věc projednává a rozhoduje. V tomto směru, tedy v čem spatřují stěžovatelé zbytečné průtahy v řízení před obecnými soudy, však ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení a tudíž ani podrobnější ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že v daném směru jsou tvrzení stěžovatelů vágní a neopírají se o konkrétní výtky na adresu jednotlivých obecných soudů, které v jejich záležitosti rozhodovaly. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není povinen namísto stěžovatele zkoumat jednotlivé etapy civilního řízení z hlediska možného porušení citovaných článků Úmluvy či Listiny, nutno uzavřít, že v této části stěžovatelé (a to i vzhledem k absenci jakéhokoliv stížnostního žádání upínajícího se k uvedenému tvrzení) neotevřeli Ústavnímu soudu prostor k přezkoumání namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu