ECLI:CZ:US:2009:4.US.1596.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1596/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006 sp. zn. 20 Co 176/2006 a 20 Co 177/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008 sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení. Stěžovatelka shledává napadená rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má znaky libovůle (tedy je překvapivým rozhodnutím) a dovolací soud nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu nenapravil.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, stručně řečeno, že k porušení jejího práva došlo tím, že v řízení bylo vydáno překvapivé rozhodnutí, když odvolací soud změnil rozhodnutí soudu nalézacího a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 42.300,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotnými i procesními předpisy, neboť neobsahuje vymezení žalobního žádání vedlejšího účastníka tak, aby bylo zřejmé, z jakého právního důvodu práce pro stěžovatelku prováděl od 1. února 1996 do 5. března 1996 (nedoložil stavební deník či jiný objektivní důkaz atd.). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností měla stěžovatelka získat bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 obč. zák., a proto se stěžovatelka dostala do situace, že se vlastně ani nemohla bránit. Tvrdila, že vedlejší účastník neprokázal žalobou uplatněný nárok na zaplacení ceny díla a odvolací soud nově vymezil předmět řízení jako odpovědnost za bezdůvodné obohacení a určil výši nároků žalobce dle své úvahy (§136 o. s. ř.), když vycházel ze zpracovaného znaleckého posudku. Z tohoto důvodu stěžovatelka tvrdila, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a žaloba měla být zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedla polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedla, že tato rozhodnutí představují pro ni vážné vykročení ze zásad spravedlivého procesu, poukázala na stávající judikaturu Nejvyššího soudu (30 Cdo 1994/99, 2 Cdon 944/97) a Ústavního soudu (I. ÚS 113/02), a tvrdila, že v daném případě nebyla prokázána existence žalovaného nároku, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. září 2005 (7 C 493/96-190, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. prosince 2005 (7 C 493/96-196), byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka, jíž se domáhal na žalované zaplacení částky 94.161,- Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 13. srpna 2003 (7C 493/96-50), byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 (20 Co 69/2004-139) z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu šetření.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2006 (20 Co 176/2006, 20 Co 177/2006-231) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 42.300,- Kč s 19% úrokem z prodlení p.a. od 14. března 1996 do zaplacení, jinak byl rozsudek potvrzen a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky vůči státu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2008 (30 Cdo 1206/2007-358) zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, neboť není důvodné (dle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nepřísluší mu zásadně posuzovat ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a ani jejich právní názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody; Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
V posuzovaném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než jak učinily obecné soudy.
Obecné soudy dospěly na základě svého uvážení k závěru, že mezi účastníky nevznikla platná smlouva o opravě a úpravě věci na provedení stavebních prací na domě stěžovatelky, resp. že vedlejší účastník existenci takové smlouvy, v níž by byl sjednán rozsah prací a cenu neprokázal, odvolací soud rozhodl v souladu se zákonnou dikcí i ustálenou soudní praxí a jeho právní závěry byly potvrzeny dovolacím soudem.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů vyplývá, že soudy se vznesenými námitkami stěžovatelky i návrhy na provedení důkazů podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad ustanovení §451 a §454 obč. zák. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy právní normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Stěžovatelce se nepodařilo překročit rovinu polemiky se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a tím Ústavní soud staví do role čtvrté instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož se stěžovatelka dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, Sb.n.u., sv. 41, s. 253).
S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad aplikovaných ustanovení občanského zákoníku není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného namístě. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s Úmluvou, rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť Ústavní soud nezjistil, že by v posuzovaném případě obecné soudy porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu