ECLI:CZ:US:1999:4.US.161.99
sp. zn. IV. ÚS 161/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 184/96 a 15 Ca 185/96, ze dne 12. ledna 1999, ve spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Lounech - okresního pozemkového úřadu, čj. 317/96-R/3650/92/So a 313/96-R/3650/92/So, ze dne 20. února 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 29. března 1999 ústavní stížnost shora uvedeného stěžovatele, jíž napadá uvedená rozhodnutí.
V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatel uplatnil, dle zákona č. 243/1992 Sb. (dále jen "rest. zákon"), restituční nárok na majetek, jenž byl jeho otci J. B., zkonfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel uvádí, že jako hlavní důvod nevydání majetku bylo uvedeno znovu nenabytí státního občanství otcem stěžovatele dle některého z právních předpisů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 rest. zákona. Stěžovatel poukazuje na konstatování krajského soudu, z nějž plyne, že otec stěžovatele - původní majitel - pozbyl československé občanství na základě ustanovení §1 dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., zpětně, ke dni nabytí státní příslušnosti Deutsches Reich, v roce 1939, a to bez ohledu na skutečnost, že uvedený dekret nabyl účinnosti dva měsíce po smrti otce stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že krajský soud nepostupoval při posuzování nároků dle platného hmotného práva, zejména nezohlednil ustanovení §2 odst. 1, 2 rest. zákona tím, že stěžovateli nepřiznal charakter osoby ve smyslu odst. 2 uvedeného ustanovení. Pokud rest. zákon stanoví formální podmínku nabytí občanství, pak je evidentní, že tak zákonodárce učinil z toho důvodu, aby se zmírnění některých majetkových křivd vztahovalo na osoby, které zůstaly na území bývalé Československé republiky, protože se neprovinily proti českému a slovenskému národu a nebyly odsunuty. Pokud tak zákonodárce učinil, pak s úmyslem vyloučit osoby odsunuté, které zpětně neobdržely státní občanství a byly de facto zařazeny (ať po právu či pouze formálně) mezi osoby, které nesly materiální důsledky provinění se proti českému či slovenskému národu v době nesvobody. Pokud tedy byl stěžovatel ponechán na území ČSR a byl uznán občanem tohoto státu nejpozději dne 27. září 1950, pak zcela evidentně je osobou, která je dítětem původního vlastníka ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 rest. zákona. Původní vlastník nemohl nikdy splnit formální podmínku zpětného nabytí občanství, neboť zemřel dříve, než byl citovaný dekret vydán. Na základě uvedených skutečností je stěžovatel toho názoru, že není možno požadovat znovunabytí občanství po občanu, který zemřel před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §11a rest. zákona.
V uvedeném jednání stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, tedy skutečnosti, že soudy jsou povolány k poskytování ochrany právům, a dále práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu popřípadě jiného orgánu, kdy tomu, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen, přísluší právo na nápravu u soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), práva na rovnost všech účastníku v soudním řízení (čl. 37 Listiny) a práva na veřejné projednání věci u soudu bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 Listiny).
Za Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 15 Ca, který ve svém vyjádření uvedl, že, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 82/95, ze dne 20. září 1995, oprávnění podat žádost o zachování či vrácení státního občanství přísluší vedle osoby samé i pozůstalým po takovéto osobě, jejichž legitimace domáhat se výroku alespoň deklaratorní povahy by byla patrně odůvodněna možnými účinky na majetková práva zůstavitele. Jelikož tak však nebylo učiněno, je nutné konstatovat, že otec stěžovatele nemohl být považován za osobu oprávněnou dle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a tudíž oprávněnou osobou nemůže být ani stěžovatel. Proto krajský soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že jeho otec nemusel splnit podmínku znovunabytí československého státního občanství, jestliže byl prohlášen za mrtvého s datem úmrtí před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §11a rest. zákona a že stěžovatel je oprávněnou osobou, neboť tento názor nemá oporu v rest. zákoně. Z uvedených důvodů nepovažuje krajský soud své závěry za rozporné s čl. 90 Ústavy ČR.
Krajský soud dále uvedl, že věc byla u soudu projednána veřejně, za přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce, byla mu dána možnost vyjádřit se k věci a vzhledem k povaze věci lze konstatovat, že rozhodnutí bylo učiněno ve lhůtě přiměřené. Nemohlo proto jednáním Krajského soudu v Ústí nad Labem dojít k porušení základních práv uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si vyžádal spis ve věci vedený u Okresního úřadu v Lounech - okresního pozemkového úřadu pod sp. zn. 3650/92, z nějž zjistil stěžovatelem uváděné skutečnosti - o prohlášení otce stěžovatele za mrtvého ke dni 5. června 1945, rozsudkem Okresnímu soudu v Lounech ze dne 11. září 1995, sp. zn. 8 Nc 732/92, a dále o vydání vyhlášek o konfiskaci majetku J. B. Okresní správní komisí v Žatci ze dne 25. srpna 1945, a Okresním národním výborem v Žatci ze dne 8. července 1948, čj. 31.451/47 - 139. X - 7 - konfiskační.
Stěžovatel opírá své nároky na vydání pozemků o příslušná ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a shledává postup soudu jako rozporný s ustanovením §2 odst. 1, 2 rest. zákona. V obou případech je však uplatnění nároku vázáno na přechod majetku na stát v tzv. období rozhodném, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (§4 odst. 1 zákona o půdě). Jak plyne z podkladů, i jak uvádí sám stěžovatel, konfiskace majetku jeho otce podle konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Žatci probíhala v době před dobou rozhodnou, tedy není pro ni možno aplikovat ustanovení restitučních zákonů. O soudem uvedeném "prolomení hranice tzv. rozhodného období" je možno uvažovat pouze za situace, kdy o konfiskaci podle některé právní normy uváděné v rest. zákoně bylo konečně rozhodnuto až po 25. únoru 1948. Pokud tomu tak nebylo, není možno aplikovat ani rest. zákon ani zákon o půdě. V případě druhé konfiskace, provedené na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Žatci, tato proběhla v období rozhodném (8. července 1948) by byla patrně možná aplikace ustanovení §6 odst. 1 lit. p) zákona o půdě, avšak stěžovatel svůj opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem takto nekoncipoval. Vzhledem k tomu, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, je tedy věcí žalobce či odvolatele, aby stanovil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Ústavní soud není oprávněn vytýkat soudu, že se nezabýval věcí v celém rozsahu, resp. že sám nehledal cesty k vyhovění návrhu, pokud se soud držel zásady iudex ne eat ultra petitia partium. Takový závěr by v podstatě popíral konstrukci čl. 36 odst. 2 Listiny, zvláště v případě, kdy takto nebyla koncipována ani sama ústavní stížnost. V řízení před pozemkovým úřadem ani krajským soudem nenalezl proto Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení práv zaručených v čl. 36 - 38 Listiny.
Za uvedené situace tedy Ústavní soud nenalezl podkladu na jehož základě by mohl stěžovateli vyhovět, když je toho názoru, že stěžovateli se pro uplatnění jeho práv nabízel i jiný postup, například dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1138/96, řešícího otázky ležící pozůstalosti. V této souvislosti je třeba připomenout, že právo na restituci majetku nepatří do ústavou zaručených práv, ani práv vyplývajících z mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. To, že soud při výkladu restitučního zákona dospěl k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě založit porušení čl. 90 Ústavy ČR, ani čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 Úmluvy, jak je tvrzeno.
Vzhledem k tomu, že na základě všech předložených údajů neshledal Ústavní soud postup obecných soudů nesprávným a narušujícím ústavně zaručená práva, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu