ECLI:CZ:US:2017:4.US.1639.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1639/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Letmo SK, s. r. o., se sídlem Mládežnická 8, Banská Bystrica, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016 č. j. 29 NSČR 31/2016-P9-33, KSOS 34 INS 30782/2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015 č. j. 1 VSOL 755/2014-P9-22, KSOS 34 INS 30782/2013 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014 č. j. KSOS 34 INS 30782/2013-P9-2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ostravě v insolvenční věci dlužnice Boženy Vávrové (dále jen "dlužnice") napadeným usnesením odmítl - podle §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") - přihlášku č. P 9 věřitelky č. 8 Letmo SK, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") (výrok I.) a rozhodl, že právní mocí tohoto usnesení účast stěžovatelky v insolvenčním řízení končí (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že zajištěný věřitel Unidebt Czech si nepodal do řízení přihlášku pohledávky, namísto toho pohledávku postoupil stěžovatelce a ta přihlásila pohledávku do insolvenčního řízení až dne 6. 5. 2014, tedy opožděně, neboť propadná 30tidenní přihlašovací lhůta počítaná od rozhodnutí o úpadku (dne 13. 11. 2013) uplynula dne 14. 12. 2013 (správně 13. 12. 2013). Stěžovatelka tak byla pro insolvenční soud neznámým věřitelem, a proto ji nemohl vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení v souladu s §430 insolvenčního zákona. Tedy v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty insolvenční soud neměl - ve smyslu §430 insolvenčního zákona - za známého věřitele z (jiné) členské země Evropské Unie. Krajský soud připomněl §173 insolvenčního zákona, podle něhož k přihláškám, které jsou podány později insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.
Vrchní soud v Olomouci usnesení krajského soudu potvrdil. Podrobněji přitom poukázal na výklad §430 insolvenčního zákona, který Nejvyšší soud podal v usneseních sp. zn. 29 NSČR 4/2008, 29 NSČR 27/2009, 29 NSČR 21/2009 a 29 NSČR 13/2010. Na tomto základě pak zejména s přihlédnutím k závěrům obsaženým v judikátu sp. zn. 29 NSČR 13/2010 odvolací soud uzavřel, že nelze přičíst k tíži dlužnice, že okolnosti rozhodné pro závěr, že stěžovatelka je její věřitelkou, vyšly v insolvenčním řízení najevo až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí je souladné s jeho výše uvedenou ustálenou judikaturou [a také s čl. 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000]. Dovolací soud (obdobně jako odvolací soud) podrobně připomněl především závěry obsažené v usnesení sp. zn. 29 NSČR 13/2010, z nichž mimo jiné vyplývá, že vyjdou-li okolnosti, rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, při obvyklém chodu věcí najevo po uplynutí propadné přihlašovací lhůty, není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona [resp. ustanovení čl. 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000], tj. plnit vůči němu informační povinnost. Nejvyšší soud však současně připomněl, že "zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací". Dovolací soud proto uzavřel s tím, že za skutkového stavu, z něhož odvolací soud vyšel a který dovoláním nemůže být zpochybněn, je plně opodstatněným závěr, že v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty nebyla stěžovatelka známou věřitelkou dlužnice a poté, co se jí stala, se jí již nevrací zmeškaná lhůta k podání přihlášky.
Stěžovatelka v (doplněné) obsáhlé ústavní stížnosti nejprve shrnula dosavadní procesní vývoj a poukázala na úpravu v insolvenčním zákoně. Ve vztahu k jeho §430 uvedla, že jí (doposud) nebyla doručena výzva k podávání přihlášek pohledávek jako oživlé povinnosti insolvenčního soudu a dále odmítla závěr, že neprokázala oznámení o postoupení pohledávky dlužnici.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. V napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly a vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se oba insolvenční soudy (a odvolací soud zvláště) po právním posouzení věci vypořádaly se stěžovatelčiným návrhem a námitkami. Vrchní soud podrobně připomněl skutkový stav souzené věci včetně postupu dlužnice, která v insolvenčním návrhu (i v seznamu závazků) závazek vůči zajištěnému věřiteli uvedla. Odvolací soud za této situace mimo jiné věcně konstatoval, že k tíži dlužnice nelze přičíst skutečnost, že okolnosti rozhodné pro závěr, že stěžovatelka je její věřitelkou, vyšly najevo až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty. Bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že je ve smyslu §430 insolvenčního zákona známou věřitelkou dlužnice, což se jí ani v odvolacím řízení nepodařilo. Ústavní soud nemá k argumentaci obou soudů, ani k jimi připomínané judikatuře dovolacího soudu co dodat.
Ústavní soud konečně připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu, která reflektovala dovolací námitky a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu