ECLI:CZ:US:2008:4.US.1656.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1656/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Bolzanova 1, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č.j. 6 Ca 250/2004-45 a Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2007, č.j. 5 Afs 97/2006-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel rovněž poukázal na zkrácení v právech zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a dále na čl. 4 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatel dále namítl zásah do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít k zasažení do jeho práva na pokojné užívání majetku a nedotknutelnost ochrany vlastnických práv zaručeného v čl. 1 dodatkového protokolu v Úmluvě.
Dodatečným platebním výměrem č. 990000803, vydaným Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 11. května 1999, č.j. 86939/99/001514/6914, byla stěžovateli podle pomůcek vyměřena daň za rok 1993 ve výši 460.480,- Kč. Odvolání proti tomuto výměru Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 4. ledna 2001, č.j. FŘ-4428/11/00, zamítlo.
Správní žalobu stěžovatele shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O následné kasační stížnosti rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že ji zamítl (výrok I.) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že daňovým výměrem mu byla na základě pomůcek stanovena povinnost doplatit daň z příjmu za rok 1993. V rámci šetření přitom finanční úřad po stěžovateli požadoval prokázání skutečností, které není daňový subjekt povinen prokazovat. Tuto okolnost stěžovatel namítal od počátku řízení, orgány veřejné moci však jeho námitku neakceptovaly. Stěžovatel k tomu poukázal na judikát Ústavního soudu, publikovaný pod č. 130/1996 Sb.
Stěžovatel dále uvedl, že pokud není každému uložena povinnost vést o svém majetku účetní evidenci, nemůže správce daně požadovat po stěžovateli prokázání původu jeho prostředků, které investoval do své firmy. Domnívá se proto, že původ investovaných prostředků byl jednoznačně prokázán.
Za podstatnou považuje stěžovatel rovněž okolnost, že v době, kdy byl vydán dodatečný daňový výměr, dlužník stěžovatele (Česká strana sociálně demokratická) jinými nestandardními postupy orgánů státní moci připravoval nátlak na stěžovatele, aby se vzdal svých majetkových práv na úhradu odměny za zastupování. Jako příklad stěžovatel uvedl postup v konkursním řízení OSAN, o.p. v likvidaci, kdy stěžovatel jako správce konkursní podstaty vyúčtoval odměnu ve výši 5,5 milionů korun, kterou s ohledem na okolnosti (nátlak mezinárodního organizovaného zločinu) navrhl zvýšit na dvojnásobek. Ačkoliv byl stěžovatel z funkce správce konkursní podstaty odvolán v roce 2000, nebylo o jeho odměně doposud rozhodnuto, přičemž ani konkurs nebyl do dnešního dne ukončen.
Ve vymáhání daňových povinností za současného blokování výplaty prostředků z jiných zdrojů po naprosto nepřípustnou dobu spatřuje stěžovatel zkrácení ve svých právech. S ohledem na tvrzené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 250/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že v ústavní stížnosti, stejně jako v případě kasační stížnosti, napadal stěžovatel především postup finančních orgánů a jeho ústavně právní argumentace se řízení před správními soudy nedotýkala; ani tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces nijak nespecifikoval.
Z předložených listin Ústavní soud shledal, že stěžovatel vložil do svého podnikání částku převyšující jeden milion korun. K tomuto vkladu požadoval finanční úřad doplňující informaci, zda vložené prostředky byly zdaněny či případně zdanění nepodléhají. Stěžovatel poskytl správci daně pouze čestné prohlášení, že se jedná o prostředky nepodléhající dani, avšak tuto informaci již následně neprokázal. Vycházel totiž z přesvědčení, že výzva neobsahuje všechny procesní náležitosti a že nebyl ani vyzván zákonným způsobem. Dále namítl, že výzva ke konkretizaci údajů neodpovídá zmíněnému judikátu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS. 38/95), podle kterého není správce daně oprávněn vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám.
Poté, co se finanční úřad vypořádal s námitkami stěžovatele, stanovil daň za použití pomůcek. Takový postup stěžovatel napadl jak v odvolání, tak i ve správní žalobě.
Při rozhodování o správní žalobě krajský soud neshledal pochybení finančních orgánů a v odůvodnění svého rozsudku se vypořádal jak s námitkou tvrzené nezákonnosti výzvy finančního úřadu, tak i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž Nejvyšší správní soud se zabýval námitkami stěžovatele a ani on je nepovažoval jako oprávněné.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Činí tak pouze tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy
V projednávané věci tak Ústavní soud neshledal, že by postupem správních soudů byl stěžovatel zkrácen ve svých základních právech tak, jak v ústavní stížnosti namítal. Správní soudy se zabývaly jeho námitkami dostatečně podrobně a skutečnost, že dospěly k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 281]. Postupem správních soudů v řízení ve věci stěžovatele nedošlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Čtvrtý senát Ústavního soudu posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu