ECLI:CZ:US:2014:4.US.1711.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1711/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti FOVEMA, s.r.o., IČ 280 29 551, se sídlem Tachov, Zámecká 1395, právně zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Šikola a partneři, s.r.o. Brno, Údolní 33, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013, č.j. 15 Af 172/2011-145; č.j. 15 Af 364/2012-143; a č.j. 15 Af 307/2012-145, a proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2014, č.j. 1 Afs 112/2013-53, č.j. 1 Afs 113/2013-51, č.j. 1 Afs 114/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11; v čl. 26 odstavci 1; a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedenými rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem byly zamítnuty správní žaloby stěžovatelky proti v nich uvedeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (Finančního ředitelství v Ústí nad Labem), jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 112/2013-53, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Af 172/2011-145; rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 113/2013-52, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Af 307/2012-145; rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 113/2013-51, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Af 364/2012-143.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně a obsáhle popsala průběh jednotlivých řízení před finančními orgány i správními soudy a uvedla, v čem shledává zásah do svých zaručených práv. Uvedla, že je provozovatelkou sluneční elektrárny, a zavedením srážky solárního odvodu došlo ke zpřísnění příslušné právní úpravy, a tím k narušení návratnosti její investice do elektrárny. V jejím případě došlo k tak výraznému zásahu, že uvalená daň má na ni rdousící efekt, přičemž nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 stanovil povinnost orgánů veřejné moci posuzovat jednotlivě každý případ, tak, aby k takovému nežádoucímu efektu nedocházelo. Finanční orgány, a následně i správní soudy, však dospěly k závěru, že stěžovatelka v řízení uvedený negativní dopad neprokázala. Její věc byla vyřízena na základě existující judikatury, zejména na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 76/2013-57, s čímž stěžovatelka nesouhlasila. Krajský soud přitom ani neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Nejvyšší správní soud pak tuto okolnost přešel. Stěžovatelka s aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nepřijatelnou změnu předchozí judikatury správních soudů a v důsledku toho narušení právní jistoty účastníků obdobných řízení. Citovaný judikát má pak znemožňovat úspěšně namítat, že aplikace solárního odvodu má na jeho činnost protizákonný a protiústavní dopad. Tehdy platná právní úprava neumožnovala stěžovatelce ani uplatnění jiných procesních kroků, například posečkání s úhradou daně, jak ji zmiňuje i citovaný nález Ústavního soudu, neboť srážka byla odváděna přímo provozovatelem přenosové soustavy. Stěžovatelka tedy neměla žádné prostředky proto, aby zmírnila likvidační charakter srážky. Rozhodování stěžovatelka považuje za nesprávné a nespravedlivé, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 172/2011; sp. zn. 15 Af 364/2012; a sp. zn. 15 Af 307/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla zasažena provedením srážky solárního odvodu podle ustanovení §7a a následující zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů. S touto srážkou nesouhlasila a brojila proti ní. Nebyla však úspěšná a neuspěla ani v řízeních před správními soudy. Opakovaně přitom namítala, že její věc nebyla posouzena dostatečně individuálně, aby bylo možno deklarovat, že v jejím případě má srážka rdousící efekt, což je kritérium pro aplikovatelnost zákonné srážky. K tomu pak namítla, že před krajským soudem nebyly provedeny jí požadované důkazy, a nesouhlasila s důvody, které krajský soud k takovému postupu vedly a jak jej v napadených rozhodnutích ozřejmil. Opakovaně přitom namítla i svůj nesouhlas s aktuální judikaturou a předložila své vidění rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud se přitom v napadených rozhodnutích jejími námitkami podrobně zabýval a vysvětlil, jaké důvody jej vedly ke sjednocení judikatury a jaké důvody byly podkladem pro vydání napadených rozhodnutí. Stěžovatelka však tuto argumentaci neakceptovala a opakovaně ji napadla v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů tvrzená pochybení ani zásah do zaručených práv stěžovatelky. Je evidentní, že zavedením a provedením srážky solárního odvodu byla stěžovatelka zatížena a s aplikovanou právní úpravou není spokojena. Její dříve očekávaný zisk se snížil a ani její procesní kroky nevedly ke zlepšení její situace. V řízení před správními soudy, zakončenými napadenými rozsudky, však nedošlo k takovému zásahu, který by stěžovatelku omezil v jejích zaručených právech, respektive, který by sám o sobě vedl k nepřiměřenému zatížení stěžovatelky. Z napadených rozhodnutí je patrné, že správní soudy se věcí zabývaly řádně a dostatečně, postupovaly v souladu s příslušnými předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatelky s jejich závěry není dostatečným opodstatněním ústavní stížnosti. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl, jak je výše uvedeno.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu